Ptáme se

O IRACIONÁLNÍ TOUZE ZACHOVAT NĚCO Z TEXTILNÍ TRADICE

Dům pod jasanem je venkovské stavení ve Voletinách na okraji Trutnova, které založili manželé Martina a Rudolf Poliakovi. Je otevřen všem se zájmem o lidová řemesla, ruční práce a setkávání při tvoření. O jeho vzniku, výuce řemesel i jejich významu pro současnost jsme si povídaly s jeho energickou zakladatelkou Martinou Poliakovou.

O IRACIONÁLNÍ TOUZE ZACHOVAT NĚCO Z TEXTILNÍ TRADICE
O IRACIONÁLNÍ TOUZE ZACHOVAT NĚCO Z TEXTILNÍ TRADICE

Text: Valérie Záhonová • Foto: Dům pod jasanem

Jak vznikl Dům pod jasanem?

Když mi trochu odrostly děti, hledala jsem práci. Měla jsem tehdy čtyři děti, takže nebylo snadné najít si místo. Napadlo mě, že se naučím vyrábět keramiku a budu pořádat dílny pro děti. A ke keramice se postupně přidávaly další kurzy…

Jaké kurzy dnes v Domě pod jasanem pořádáte?

V současnosti se orientujeme pouze na lidová řemesla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tkalcovství, předení, zpracování vlny a lnu, košíkářství, méně často se věnujeme i keramice a vitrážím. Vedle kurzů v létě provozujeme tkalcovské muzeum zaměřené na zpracování lnu. Chceme, aby si celý proces lidé u nás v muzeu vyzkoušeli na vlastní kůži – dostanou stonky lnu a ty si s naší pomocí zpracují na přízi.

Jak jste se dostali k textilu a tkalcovství?

Já ani můj manžel Rudolf nepocházíme z Podkrkonoší. Přestěhovali jsme se sem ze Znojma v devadesátých letech. Tato oblast je velmi vhodná pro pěstování lnu – pěstoval se tu po staletí. Byly zde tkalcovny, přádelny… Po roce 1948 se všechny provozy sloučily do Texlenu, který však v roce 2008 zanikl. Velmi nás mrzelo, že textilní tradice, silně spjatá s tímto regionem, mizí. Měli jsme takovou iracionální touhu něco z ní zachovat…

Měli jste k řemeslům s manželem vždy blízko?

Vůbec ne. Celé to začalo, když jsme se přestěhovali do roubenky. Nějak na nás to prostředí „dýchlo”. Za první peníze, které jsme původně našetřili na pračku, jsme si v roce 1993 koupili starý tkalcovský stav. Svépomocí jsme ho složili a natáhli na něj osnovu. Poté jsme začali hledat pamětníky, kteří ovládali tkalcovské řemeslo, abychom se od nich naučili základy.

Jaké řemeslo bylo nejtěžší si osvojit?

Pro mě to bylo předení. Měla jsem sice doma kolovrat, ale dlouho mi to nešlo. Jednou jsem někomu slíbila, že na nějaké akci budu předvádět, jak se přede. Šla jsem se kvůli tomu učit k jedné staré paní do hor. Jenže ani po jejím kurzu mi to nešlo. Plakala jsem, vztekala se a myslela, že se to nikdy nenaučím. Takže dnes dobře chápu všechny, co u nás na kurzech s nějakou dovedností bojují. Pak se to ale najednou zlomilo. Teď, s odstupem času, vůbec nechápu, co mi na předení nemohlo jít…

Martina Poliaková. Foto: Dům pod jasanem

Bojují s předením lidé často?

Ano i ne. Je to hodně individuální. Jednou jsme pomáhali s natáčením pohádky Sedmero krkavců. Půjčovali jsme do filmu nástroje na zpracování lnu a měli jsme také naučit příst Martu Issovou, která hrála Bohdanku. Měla na to velmi málo času. Nakonec se místo ní naučila příst režisérka Alice Nellis. Zvládla to nesmírně rychle – snad nejrychleji, co jsem kdy viděla. Takže ruce, které předou ve filmu, patří právě jí! S Alicí Nellis jsme občas ve spojení. Vím, že dnes i tká, má svůj stav a kolovrat…

Roste zájem o řemesla?

Určitě! Když jsme začínali, přišlo na kurz tkaní třeba jen pět lidí ročně. Přitom jsme tehdy takové kurzy nabízeli v České republice pouze my a tkalcovna ve Strmilově. Dnes však zájem opravdu roste. Tkát se u nás ročně učí až třicet lidí. A hlásí se nám i mnoho mladých!

A některé vaše kurzy jsou i v nabídce rekvalifikací podporovaných Úřadem práce…

Je to tak. Od roku 2010 nabízíme rekvalifikační kurz Ruční tkadlec/tkadlena, následně přibyly Košíkářské práce a minulý rok ještě Ruční zpracovatel/zpracovatelka textilních surovin. Tyto rekvalifikace může příslušný úřad práce v případě schválení žádosti zájemcům uhradit.

Takže stát vidí v podpoře řemesel smysl?

Ano, ale hodně záleží na úřednících, kteří rekvalifikace schvalují. Někde podporu ochotně udělí a jsou dokonce nadšeni ze zaměření kurzu, jinde se zase tváří, jako by financovali koníček. Přitom si myslím, že tradiční řemeslo, udržitelnost podnikání a koníček se nijak nevylučují – právě naopak! Takový zájem by se měl podporovat.

Dá se dnes uživit tkalcovským řemeslem?

Vím, že u nás jsou tkadleny, které se tím živí. Není to ale snadná cesta. V Americe nebo ve Švédsku je to mnohem běžnější. I u nás v tom ale vidím potenciál. Jen zatím nejsou lidé zvyklí investovat do ručně tkaného textilu. Nicméně pokud někdo neváhá dát třeba třicet tisíc za kvalitní sadu hrnců, tak nevidím důvod, proč by stejnou částku nemohl investovat do krásného, ručně tkaného bytového textilu!

Tkalcovská dílna ve Voletinách. Foto: Dům pod jasanem

Co vám znalost řemesel přináší do života?

Smysl – vezmu ošklivou vlnu, kterou by někdo jiný vyhodil, a dokážu z ní udělat krásný svetr. Těší mě jak samotná řemeslná dovednost, kterou jsem postupně získala, tak i ekologický nebo ekonomický dopad té činnosti – udělat z něčeho na první pohled nehodnotného užitečnou a hezkou věc. Pak jsou to lidé, které díky kurzům potkávám. Vzájemně se obohacujeme, sdílíme si poznatky, zkušenosti a posouváme se dál...

Chcete si v Domě pod Jasanem splnit ještě nějaký cíl?

V našem věku toužíme jít především do hloubky. Nechceme už příliš expandovat ani přidávat další nová řemesla. Jeden cíl ale přece jen máme – rádi bychom založili tkalcovské noviny. Chtěli bychom v nich zveřejňovat různé postupy, tutoriály a užitečné odkazy… Byla by to taková platforma ke sdílení zkušeností mezi tkalci a tkadlenami.

Budeme vám držet palce!