Ptáme se

Malovat vodou i hudbou. Experimenty Lukáše Kalivody

Lukáš Kalivoda je známý především jako experimentální umělecký sklář. Ve své tvorbě pracuje s velkými formáty, v nichž nechává promlouvat materiály a různé techniky. S pomocí otisku světla, vody či vibrací vytváří neobvyklé struktury, které nechávají interpretaci zcela na divákovi. Lukáš Kalivoda pracuje na pomezí přirozeného vznikání a řízeného procesu, do něhož se otiskuje plynutí času, nekonečné hledání a objevování. V jeho novém ateliéru u pražského Masarykova nádraží jsme si povídali nejen o experimentování, ale i o hraní si s materiály a jejich možnostmi.

Malovat vodou i hudbou. Experimenty Lukáše Kalivody
Malovat vodou i hudbou. Experimenty Lukáše Kalivody

Autorka rozhovoru: Nikol Galé • Autor úvodní fotografie: Jiří Straka

Ve spojení s fyzikálními jevy a zákony si hrajete s lidskou pozorností, vnímáním a představivostí. Chcete diváky spíše znejistit, nebo jim naopak nabídnout komfortní vizuální zážitek?

Pro mě je divák svobodný. Je zcela na něm, jak k dílu přistoupí a jak ho bude vnímat. Minulý rok jsem v (A)void Gallery připravil site-specific instalaci Lom toku, která byla součástí jedné z kobek na pražské Náplavce. Hodně jsem přemýšlel, jak s tímto prostorem budu zacházet. Pro výstavu jsem si záměrně vybral měsíc září, kdy do kobky během odpoledne pere teplé letní slunce, které se v mojí skleněné instalaci rozechvěje a zatřpytí. Otevřené dveře pak fungovaly jako plachta, do níž foukal vítr a celou instalaci tak rozehrál.

Několikrát jsem tam jen tak stál a pozoroval, jak lidé budou reagovat. Jejich reakce byly velmi odlišné. Byly to různé emoce. Někteří ani nevkročili dovnitř, když viděli, že ty předměty jsou ostré. Jiní nevěřili, že je to skutečně sklo a museli si sáhnout. Pak tam byl jeden člověk, nejspíš nějaký fanoušek fotbalu, který beze strachu procházel těmi ostrými skleněnými prizmaty a já jsem jenom trnul.

Se sklem pracujete často, především při vytváření site-specific instalací, jakou byla i tato. Sklo je ze své podstaty opticky specifickým materiálem. Je pro vás jeho vizualita zásadní?

Sklo je vizuální jak pro koho. Já na něj nahlížím ze dvou pohledů – buď funguje jako bariéra mezi dvěma prostory, nebo je médiem pro zápis, jakým je například i papír. Je to magický materiál, ale zároveň také hodně světský, řeže a bodá. Má své limity a určité vlastnosti, které jdou dobře využít. Já osobně sklo nevnímám jako lesklý a vizuálně přitažlivý materiál. Tento úhel pohledu mi představují až diváci.

Foto: Jiří Straka

Se sklem je úzce propojeno také vaše profesní zázemí. Studoval jste pod vedením Vladimíra Kopeckého a později Ronyho Plesla v Ateliéru skla na pražské UMPRUM. Proč jste se rozhodl studovat tento obor?

Ke sklu jsem se dostal úplnou náhodou. Při studiu Hollarky (Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara – pozn.red.) jsem přemýšlel, že půjdu na vysokou, jen jsem nevěděl kam. Dělal jsem grafiku, maloval jsem a chtěl jsem dělat sochy. Mluvil jsem o tom s Václavem Ciglerem, a ten mi řekl, ať na vysokou určitě jdu, že prý tam potkám zajímavé lidi. Doporučil mi ateliér skla jako to nejmenší zlo, tak jsem ho poslechl. Nejsem typický sklář, který by řemeslo dědil z generace na generaci, díky čemuž nejsem omezený v zaběhlých stereotypech a využívám tento materiál úplně jiným způsobem.
Ano, jste také často označován za experimentátora. Jak se v tomto ohledu vnímáte vy sám?

Některé projekty začínají jako experiment a posléze přejdou v řízený proces. Mám například sérii děl, které vznikly vypalováním sirek. V krabici od banánů jsem kdysi jako zbytek z EXPA dostal hodně sirek bez krabiček, a tak jsem si řekl, že je využiju. Experimentováním jsem pak došel k tomu, že nejideálnějším tvarem je kruh, neboť sirky v něm drží pohromadě bez lepidla. Při vypalování se pak díky kruhu vytváří dominový efekt. Mám z tohoto procesu i video záznamy. Je zajímavé, že když se pak ta tabule skla umyje a prohlédnete si ji polarizačními brýlemi, ten záznam tam uvidíte. Sklo si totiž pamatuje teplotní rozdíly.

Jak takový záznam vypadá?

Je duhový.

Jak s takto vypálenými ornamenty budete dále pracovat?

Tyto věci musely poměrně dlouho zrát. Když mě ale oslovili ze Sedlece, abych měl výstavu v krovech Santiniho kostela (jde o barokní přestavbu gotického klášterního kostela v Sedleci u Kutné Hory, která vznikla pod vedením architekta Jana Blažeje Santiniho v letech 1703-1708 – pozn.red.), rozhodl jsem se, že tam ukážu právě tento projekt. Vystavím ho pro veřejnost vůbec poprvé.

Našel jste nějakou spojitost tohoto projektu se Santinim?

Santiniho teď intenzivně zkoumám. Zjistil jsem, že ve své architektuře vychází z podobných geometrií, s nimiž jsem experimentoval i já. Vůbec jsem nevěděl, že stejné tvary někdo používal už dávno přede mnou. Řekl jsem si, že se to tam perfektně hodí.

Foto: z archivu umělce

Jak vaše experimenty vlastně vznikají?

Pokaždé mám pocit, že bych měl něco udělat a že vím, co by to mělo být. Moje experimentování spočívá v tom, že hledám technologické cesty, jak svůj pocit či nápad zhotovit.
Nejprve si musím připravit skicu, kterou se pak snažím materiálově uchopit. Zkouším, co vybraný materiál vydrží, jak s ním mohu zacházet a jak pokračovat dál, abych dosáhl výsledku, o který usiluju. Nejprve experimentuju, pak si hraju a do nekonečna rozpitvávám možnosti daného materiálu či postupu.

Existuje nějaký podobný experiment s tabulovým sklem?

Vyndal jsem například z těl propisek jejich náplně a vložil jsem je právě mezi dvě tabulová skla. Náplně tím tlakem začaly vytékat a tvořit ornamenty. Fascinující na tom je, že ta barva je stále živá. To znamená, že když se změní tlak a teplota okolního vzduchu, tak se ty ornamenty začnou hýbat a měnit, jak barva putuje nahoru nebo naopak dolů. A tento kus je zrovna starý třeba deset let.

Jaká další díla ze skla tvoříte?

Tady v ateliéru je sklo, které jsem nazval Soft Cut. Je to sklo s živými neupravenými řezy. Když ho prosvítím světlem, vytváří to velice zajímavou kresbu, kterou fotograficky zaznamenávám. Udělám si osvit a kontakt, ty pak vyvolám a výsledek ručně zvětšuji. Dá se říct, že tahle díla vznikají společnou malbou světla a skla.

Jakou roli ve vaší tvorba hraje hudba?

Zásadní. Zrovna teď pracuji na jednom experimentu. Musím ho ještě vyvíjet, ale část se mi už povedla. Navazuji na svou techniku malby vodou a místo štětce používám vibrace.

Malbou s pomocí vody se zabýváte i v jiné rovině. Znám vaše díla, v nichž vytváří voda na papíře zvláštní krajiny a abstraktní obrazy. Můžete mi tuto techniku blíže popsat?

Jsem především malíř a grafik, ale v jednu chvíli jsem došel do bodu, kdy jsem měl malby plné zuby. Maloval jsem na střední i na vysoké škole, a ta neustálá figurální průprava mě naučila vnímat tělo i ducha dohromady. Naučil jsem se z toho využít obě roviny a implikuji to na svoji tvorbu. A jednou jsem pil kávu, jejíž sedlina na stěnách hrnku tvořila zajímavou kresbu a napadlo mě, že přesně takhle bych chtěl malovat. Chtěl jsem malovat stejně jemně. Ne rukou, ale něčím, co mě bude v tom procesu těšit a bude mě bavit to objevovat. Začal jsem tedy různě, mnohdy až alchymisticky experimentovat s olejovými barvami, až jsem přišel na tuhle techniku, kterou nikdo jiný nedělá. Obrazy vznikají odpouštěním vody ve válci, kde je po obvodu natažené plátno. Je to řízený proces, jehož jsem součástí.

Vzdáleně mi to připomíná Vladimíra Boudníka, ačkoliv on to dělal jako grafiku.

Určitě. Je to stejný princip. Opět se vracíme k divákovi. Chceme v něm probudit imaginaci, aby v obraze viděl to, co sám chce.

Člověk se na ně musí pořád dívat, protože na něj mluví.

To je skvěle řečeno, to mě těší. Před několika lety mi podobnou věc řekla jedna sběratelka. Když začal covid a ona musela být doma, napsala mi, že jen díky mému obrazu se ještě nezbláznila. Obraz jí dával prostor pro uvolnění myšlenek, pro hledání zajímavých věcí, příběhů a krajin.

Tvoříte raději v galerijním prostředí nebo v jiných alternativních prostorech?

Rozhodně mám rád pestrost. Momentálně mě hodně inspiruje příprava výstavy pro Sedlec. To je něco neuvěřitelného – není to galerie, ale chrám. Nedělám věci pro galerii. Dělám je pro sebe a potom pro lidi, kterým je prezentuju a ukazuju.

Tvořil jste někdy v prostoru, který vám utkvěl v paměti a byl pro vás nějak zásadní?

Zásadní ani ne, ale zajímavou zkušenost jsem zažil v Novém Boru na International Glass Sympozium. V Crystalexu jsem dělal instalaci ze skleněných černých prizmat, která byla pokovena a vytvarována. Nejzásadnější pro mě ovšem bylo, že jsem tam potkal hodně zajímavých lidí – umělců z celého světa, kteří se věnují výhradně sklu.

Máte nějaký umělecký sen? Instituci, kde byste chtěl mít výstavu, nebo dílo, které byste si přál vytvořit?

Dokud není dílo hotové, nerad o něm mluvím. Mám před sebou nějaké výzvy. Tento rok bych si chtěl zkusit realizovat jednu sochu. Chtěl bych si také vyzkoušet výstavu na lodi, to je v jednání na příští nebo přespříští rok. Obecně mám rád přírodu a nejsem rád omezený prostorem, líbí se mi propojení skla a dalšího materiálu, jako je beton, dřevo nebo kámen, s přírodním prostředím. Takže budu rád pracovat na projektu, který tyto věci propojí dohromady.