Ptáme se

Kus dobře nasvíceného skla je vždycky krásný, a to je jeho problém, říká Riikka Latva-Somppi

A dodává: „Dostat z něj ven sdělení je výzvou sklářské tvorby.“ Riikka Latva-Somppi je finská sklářská výtvarnice a sochařka. Letos na podzim představila v pražské Galerii Kuzebauch objekty z posledních let. Promlouvá o křehkosti lidského těla a každodenních malých radostech, které bychom si měli vychutnávat. Rozhovor začíná vyprávěním, jak nedávno vyhrála čtvrté místo v národním mistrovství lukostřelby na koni. Záběrem svých aktivit je ztělesněním anglického výrazu „Have more strings to your bow.“ – „Vícero vláken dává luku silnější tětivu.“

Kus dobře nasvíceného skla je vždycky krásný, a to je jeho problém, říká Riikka Latva-Somppi
Kus dobře nasvíceného skla je vždycky krásný, a to je jeho problém, říká Riikka Latva-Somppi
Riikka Latva-Somppi během vernisáže výstavy Organika, která se v Galerii Kuzebauch uskutečnila 1. září 2016. (foto: Kateřina Zvelebilová)
Riikka Latva-Somppi během vernisáže výstavy Organika, která se v Galerii Kuzebauch uskutečnila 1. září 2016. (foto: Kateřina Zvelebilová)
Czech Lungs byly k vidění i na Břevnově. (foto: Aleksi Tikkala)
Czech Lungs byly k vidění i na Břevnově. (foto: Aleksi Tikkala)
Prchavé okamžiky s Bubble Gum Boys (zdroj foto: archiv Riikky Latva-Somppi)
Prchavé okamžiky s Bubble Gum Boys (zdroj foto: archiv Riikky Latva-Somppi)

► for English click here

Severská sklářská výtvarnice vystudovala design. Kromě vlastní volné tvorby pracuje ráda i v týmu, například na instalacích pro veřejný prostor. Je také kurátorkou, učí na univerzitě, zasedá v grantových komisích a porotách, kde hodnotí záměry jiných umělců. A střílí z luku. „Potřebovala jsem aktivitu, u které se musím soustředit jen na daný okamžik, nepřemýšlet o práci, o umění a svých nápadech, a tak jsem začala za jízdy na koni střílet z luku. Učí mě to soustředit se pouze na jeden cíl,“ vypráví nadšeně.

Do Prahy přijela na pozvání Galerie Kuzebauch. Na začátku podzimu představila v komorní břevnovské galerii soubor děl, která spojuje téma lidského těla. „Po čtyřicítce tělu propadne záruční lhůta,“ vysvětluje Latva-Somppi z vlastní zkušenosti. „Orgány a klouby se přestanou regenerovat a člověk začíná s malými či většími bolestmi a omezeními žít po zbytek života. Také se častěji objevují fatálnější nemoci. Když moje blízká přítelkyně onemocněla rakovinou plic, přišla inspirace k dílu Czech Lungs.“ Skleněné malované plíce vznikly loni na Mezinárodním sklářském sympoziu (IGS) v Novém Boru, nyní jsou ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea.

„Přestože moje díla mají hloubku a promlouvají o tématech, která nejsou vždy radostná, mohou na první pohled působit trochu jako nadsázka a legrace, a to je také dobře,“ vysvětluje autorka svůj pohled. Další její dílo – Emergency Call – líčí bolestný telefonát, ve kterém oznamovala smrt svojí maminky. Sdělení objektu lze ale interpretovat vícero způsoby. „Někteří lidé chápou velkou kapku krve kapající ze sluchátka jako metaforu obtížnosti komunikace, jako bolest z přetrhaných vztahů a podobně.“

Emergency Call, 2016 (foto: Aleksi Tikkala)

„Je zajímavé být součástí mezinárodní sklářské komunity. Ve Finsku jsme trochu přísnější v rozdělování na design, řemeslo a umění, a když je člověk na pomezí těchto kategorií, je to trochu komplikované,“ říká o situaci v rodné zemi. Mívala kvůli tomu krizi umělecké identity a lámala si hlavu, jak se nazývat. „Teď už zkrátka dělám to, co dělám, a lidé si mě mohou umístit do svých škatulek dle libosti. Já sama sebe vidím jako autorku na pomezí oborů. Jsem sochařka, která používá hlavně sklo.“ Svou tvorbu označuje jako umění. Podstatné je pro ni sdělení, které konkrétní objekt nese. „Umění je způsob, jak vnímat svět iracionálně. Moje dílo bylo vystavováno jako umění i umělecké řemeslo. Není vázané na materiál, vyhovuje mi jakýkoliv, jenž dobře slouží obsahu, který chci sdělit.“

V současnosti je podporována z tříletého grantu od Finské kulturní nadace (Finish Cultural Foundation). „Když jsem ho získala, rozhodla jsem se zastavit a dát se do něčeho docela odlišného. Pozvala jsem svou finskou kolegyni Mervi Haapakoski z Kanady, a schválně jsme se do toho pustily bez velkých plánů a očekávání konkrétního výsledku. Projekt jsme pojmenovaly FORM FOLLOWS FUN ACTION. Věřila jsem, že proces sám nás dovede k cíli, chtěla jsem se ponořit do tvorby a dívat se, co z toho vzejde. Během tohoto procesu jsem se po dvaceti třech letech vrátila ke keramice.“

Soustředění (foto: Marjo Ulvinen)

S otevřenou myslí přistupovala i k přípravě výstavy v galerii Huuto, která začala v prosinci v Helsinkách. „Prvotní plán byl, že její součástí bude živý kůň. Do galerie jsem poslala jeho životopis. Byla to výstava o komunikaci mezi člověkem a koněm.“ Jejím partnerem v tomto projektu je Kristoffer, šestnáctiletý finský kůň. Díla na výstavě se zabývají zážitkem společné přítomnosti člověka a koně. „Ve světě vizuálních podnětů je zraku dávána přednost před ostatními smysly. Při prožívání přítomnosti nejsou vizuální vjemy tak dominantní. Návštěvníci mohou umělecká díla na výstavě vnímat sluchem, čichem, dotekem a balancováním,“ popisuje Rikka.

Riikka popisuje, co proces tvůrčího experimentování přináší. Těžký začátek, radost z rozběhnuvší se práce a rozvíjející se inspirace, potom přicházejí problémy a další těžké období, kdy je třeba změnit postup nebo přístup. Když člověk překoná i to, dostane velkou odměnu v podobě objevení nových věcí a nečekaných výsledků. „Učím na Aalto University experimentální design a studenty vedu podobným způsobem. Povzbuzuji je, aby se v hlavě nefixovali na konečný produkt, ale ponořili se do procesu a nechali se jím vést.“ Její studenti dostanou teoretické vzdělání, ale neměli by cítit omezení v práci s různorodými materiály ani tématy. „Snažím se je vést k tomu, aby byli odvážní a experimentovali. Také podporuji týmovou zpětnou vazbu, aby se naučili o tvůrčí práci komunikovat. Když si totiž všechno necháváte pro sebe a nesdílíte své nápady, nedostanete ani nic zpět a jdete po užší cestě,“ dodává.

Malé komentáře života realizované v materiálu

Riikka se během rozhovoru vrací k tématu okamžiku, které ji provází od počátku její tvorby. „Malé okamžiky a zdánlivě obyčejné chvilky jsou neuvěřitelně důležité, pominou tak rychle a už se nevrátí. Snažím se prožívat opravdu každý moment,“ říká jemně a popisuje motýla, který létá kolem stolu, atmosféru našeho rozhovoru na zahradě galerie, své pocity během pár hodin nicnedělání, čekání a očekávání před začátkem vernisáže. „Nejvíce jsem si to uvědomovala, když byly moje děti malé. Děti žijí teď, nestarají se o zítřek. Jako rodič vidíte tu krásu vnímání přítomnosti. Když vyrostou, cítíte, že to uteklo jako voda a už se to nevrátí. Když odejde přítel nebo člen rodiny, nejčastěji vzpomínáte ne na slavnostní velké chvíle, ale na každodenní situace a malé momenty, které jste spolu prožili.“

„Skleněné vejcovody jsou začátek něčeho nového, jsou jemné, něžné a průsvitné, vedou však k hliníkové bandasce, omlácené, otevřené, používané a každodenní, a tak to zkrátka je,“ popisuje autorka své dílo Fertility/Utility a dodává, že kdyby ho vytvořila před dvaceti lety, před tím, než porodila čtyři děti, vypadalo by nejspíš jinak. (foto: Aleksi Tikkala)

Roli matky a roli umělkyně Riikka vidí jako výhodné propojení. „Mám ateliér v našem domě, takže jsem mohla být dětem nablízku a zároveň pracovat. Když děláte umění v oblasti, která je vám blízko v každodenním životě, máte lepší šanci dostat se ve výrazu hlouběji. Když byly děti malé, často se stávaly součástí mých děl. Odlévala jsem části těla mé nejmladší dcery, pak jsem k nim zapracovávala sklo. Mám sérii žvýkačkových chlapců, pocházející z dovolené s mým synem. Snažil se ze žvýkačky vyfouknout tu největší bublinu, a když ji měl, chtěl na mě zavolat, abych se podívala, a bublina praskla,“ vrací se k tématu prchavosti okamžiku.

Výtvarnice také odlila chodidla své dcery do bronzu a postavila je za záclonu. „Šestiletá dcera byla v té době hodně uzavřená, neměla moc kamarádů a mně to dělalo starosti. Tímto dílem jsem vyjádřila, jak jí asi musí být, když se raději schová do záclony, než by si šla hrát s ostatními; byla v tom tíseň a osamění,“ popisuje. Dílo bylo prodáno v nečekaných souvislostech. „Oné ženě připomínalo otce, se kterým si hrávala na schovávanou, a jednou z jejích skrýší byly právě záclony. Byly to pro ni šťastné chvíle dětství, a tak si dílo koupila jako první umělecký objekt v životě. Realizace byla drahá už jen kvůli materiálu, ale ona šla přímo do banky, kde si půjčila, aby si ho mohla odnést domů.“

To byla ale spíše výjimka. „Prodej děl mě neuživí, ve Finsku je hrstka sběratelů skla a často je zajímá spíš klasické sklo starších generací. Ceny ráda nastavuji tak, aby si dílo mohl koupit i někdo, komu se opravdu líbí, a není to zrovna movitý sběratel. Kdybych se tím měla uživit a zohlednit veškerý čas, který do tvorby vložím, byla by díla mnohem dražší.“

I am (2011) (foto: Minä Olen)

Většina děl od finské sklářské výtvarnice je určena k zavěšení na zeď. „Nemám ráda piedestaly, člověk pak okolo objektu chodí po špičkách a vnímá ho jako nějaké nadřazené umění. Když dílo zavěsím na zeď, používám něco, co už tam stejně je,“ vysvětluje. „Podobně řeším zadání uměleckého díla ve veřejném prostoru. Nedávno jsme v týmu složeném z architektů, umělců a urbanistů přemýšleli nad řešením frekventovaného místa ve městě Vantaa. Ztvárnila jsem pozemní pruh, který slouží jako navigace pro nevidomé.“ A dodává, že stejně museli něco s touto funkcí vybudovat, a takhle pomůcka osloví kromě nevidomých i vidoucí, kteří prostorem procházejí a dívají se přitom pod nohy.

V souvislosti s prostorem ve městě popisuje i další realizace užitého umění: „Tolik nám záleží na estetických detailech veřejného prostoru, a pak ho hyzdí velké plastové cedule s písmenem P značící parkoviště. Přihlásila jsem se k přetvoření značek na parkování v umění. Vytvořila jsem je ze staré oceli a dodala jim světelné efekty, které jsou vidět ve tmě.“

Ve Finsku mají pravidlo, podle kterého má být 1 % podílu z rozpočtu na stavbu veřejné budovy věnováno na umění, ať už v exteriéru, interiéru nebo například na nádvoří. „Nyní už vznikají obytné části měst, kde se s tímto principem počítá již při plánování. Stavební firmy poptávají umělce již při projektování. Někdy je přizve architekt, jindy se vypíše soutěž nebo se hledá v bance uměleckých portfolií,“ popisuje Riikka Latva-Somppi. Sama byla pozvána ke ztvárnění veřejného prostoru architektem a také Muzeem umění Vantaa. Veřejných realizací by se ráda účastnila i v budoucnu.

Připravila: Kateřina Zvelebilová, úvodní foto: Aleksi Tikkala