Ptáme se
Proč německá umělkyně a rakouská kulturoložka mluví se zvířaty?
Charismatická umělkyně Hannah Hurtzig z berlínské Mobilní akademie přijela do plzeňského kulturního centra DEPO2015. Připojila se k ní i neméně osobitá vědkyně v kulturologické a mediálním oboru Karin Harrasser, která působí na Vysoké škole umění a designu v Linci. Hurtzig v Plzni koncem září minulého roku uskutečnila druhou část experimentu s názvem Proč mluvit se zvířaty. Některé z výsledků setkání zvířat, lidí, vědy a filmového umění jsou spolu s tematickými fotografiemi a filmem od 6. ledna k vidění ve výstavním prostoru Goethe-Institutu v Praze.
-
Proč německá umělkyně a rakouská kulturoložka mluví se zvířaty?
-
Berlínská Mobilní akademie (Mobile Academy Berlin) inscenuje již deset let performance a tak zvaná shromaždiště vědění. (foto: Serey Lelyukh) -
V Plzni šlo o vědění a nevědění o zvířatech: co nám může říct věda, co se dá vidět ve filmu a co říkají lidé, kteří se zvířaty žijí. (foto: Serey Lelyukh) -
Projekt „Proč mluvit se zvířaty“ má tři část: konferenci – fotografování – produkt. Konference „Portrétování zvířat“ proběhla v květnu 2015 v Národní galerii v Praze, zabývala se rolí zvířat v současném umění. -
Ze záběrů, jež vznikly v rámci programu Evropského hlavního města kultury při focení lidsko-zvířecích párů v DEPO2015, vytváří studenti uměleckých oborů autorské produkty. V rámci poslední části trilogie jsou některé z nich k vidění na výstavě v Praze.
► for English click here
Proč bychom měli mluvit se zvířaty?
Hannah: To není správná otázka. Otázkou je, proč se zvířaty mluvíme, co za tím je a proč je to tak zajímavé. Proč to děláme rádi? A proč si myslíme, že mezi námi existuje nějaký jazyk? Jde spíše o objevování existující situace. Mluvíme k sobě navzájem neustále – a každý po svém.
Proč tedy se zvířaty mluvíme?
Hannah: Čtyři tisíce let se zvířaty žijeme v blízkých a společných vztazích – láska, smrt, pojídání, společná práce, utrpení. A vzájemně se využíváme. My, lidé, máme v tomto ohledu specifickou zodpovědnost, jsme z určitých důvodů schopni takové míry dominance, skrze kterou můžeme některé druhy i vyhubit. Zničit zvířata je velmi snadné. Proto je potřeba způsoby komunikace nějak vylepšit. A to je těžký úkol.
Jak přístup ke zvířatům zlepšit? Mluvíme o pojídání zvířecího masa, nebo ještě obecněji?
Karin: Existuje více způsobů. Rozhodnutí nejíst maso je podle mě správné. Ale myslím si, že existuje ještě něco, co může zpochybnit náš způsob nahlížení na svět.
Co to je?
Karin: Je to moment, kdy si začnete připouštět vztah k někomu, kdo nemluví naším jazykem, a se kterým se proto neustále dostáváte do nepřeložitelných situací. V tomto ohledu je stále co objevovat. Nejde jen o to, že musíte přicházet na jazyk a způsob, jak mluvit. Musíte zároveň připustit, že jazyk není tím nejdůležitějším způsobem komunikace, že existují i jiné. Myslím si, že je nejlepší se ke zvířatům přiblížit, tiše je sledovat, nechat čas plynout a přicházet na to, co nebo kdo se přede mnou nachází a kdo jsem já. Dobrým způsobem komunikace je také hra.
V čem je dobrá?
Hannah: Hra může obzvláště dobře zlepšit jinak tolik účelný vztah k řadě zvířat. Například i k těm domestikovaným a k těm, která více či méně využíváme. Definice hry totiž říká, že hra sama o sobě nemá konec, neměla by být účelná. Když se nezaměřujete na jednoznačný cíl, můžete snadno objevovat své schopnosti. OK, pojďme si hrát! Pojďme vyzkoušet, co se stane!
Hannah Hurtzig a kůň v plzeňské tvůrčí zóně DEPO2015. Výstupy z projektu jsou od 6. ledna 2016 k vidění v pražském Goethe-Institutu.
Kdyby lidé mluvili k hospodářským nebo kožešinovým zvířatům, nepřestali by je pak využívat?
Karin: Lidé, kteří se zvířaty žijí a chovají je, nemají přílišné potíže je nakonec sníst. Často dodržují rituály. Lidé zvířata znají a vědí, jak k nim přistupovat. Často se například stává, že před zabitím řeknou králíkovi, o kterého se starali: „Hej, měl jsi dobrý život. Promiň, ale tohle teď musíme udělat.“ Podle mého soudu má radikální vegetariánství často co do činění s pocitem viny. A pocit viny má co dělat se skutečností, že nevíte, co se s těmi ubohými zvířaty děje na jatkách. Nemáte s nimi zkušenosti.
Motivace lidí vedoucí k omezení konzumace masa mohou být různé. Přiblížení se světu zvířat nemusí být zaručenou a jedinou cestou k vegetariánství…
Hannah: Zřejmě ne. Mně se na tématu práce se zvířaty líbí to, že máte neustále v sázce velmi radikální pozici aktivistů, kteří říkají, že musíme všechno zarazit. Myslím, že je dobré, když máte velmi jasný postoj aktivisty nebo politika. Ale je možné diskutovat i o dalších možnostech. Například v případě zemědělství nebo vědy. Můžete spolupracovat se statkáři a vytvořit technologii šetrnějšího chovu. Pokud je opravdu nutné provádět na zvířatech laboratorní pokusy, například v rámci neurovědeckého výzkumu, po konci jejich čestné práce je možné se k nim chovat opravdu hezky. Jak ale můžete dojít daleko, abyste se ve své pozici nestali aktivistickou minoritou, jak infiltrovat systém, aby se jeho podmínky zlepšily? Stále máte čas přemýšlet o obou stranách, což je zajímavé.
Někdy mám pocit, jako by byla zvířata zrazována, když jsou chována láskyplně, jako kamarádi, a pak jsou jednoho dne náhle zabita. Nebylo by lepší vztah s nimi raději nemít?
Hannah: Jasně, ale víte, na tohle můžete nahlížet v rámci specifické kultury. Zajímavý je příklad kultury brazilských kmenů, v nichž je prováděn kanibalismus. Z našeho pohledu by člověk, kterého sníme, měl být nepřítel. Avšak tito lidé k sobě cizího člověka pozvou, nechávají ho žít v kmeni, v jehož rámci se může i oženit nebo vdát a může mít děti. Po nějakém čase však bude sněden. K těmto věcem existuje i odlišný přístup, který není pouze postaven na vině, ale na tom, že svět, příroda a kultura jsou součástí jednoho cyklu.
Zdá se, že takové spojení s přírodou v naší kultuře v některých ohledech žalostně chybí.
Karin: Od novověku jsme nad přírodou uvažovali jako nad něčím, co je nám zcela vzdáleno. Mysleli jsme na to, že my, lidé, máme kulturu, díky níž bychom se měli chovat morálně, eticky. A tamhle je příroda, která dělá to, co dělá. Například zabíjí. V jiných kulturách to takto nerozdělovali a nerozdělují. Lidé provádějí jakousi simulaci přírodních procesů a zabíjení a jedení je její součástí. Když od kultury oddělíte všechno, co má co do činění se zvířaty, umožníte existenci masného průmyslu. Kdybyste byli součástí zmíněného životního koloběhu, museli byste zacházení se zvířaty spojovat s rituály, vzpomínkami, komunitou; v takovém případě těžko izolujete milion slepic za účelem produkce potravin. Proto říkáme, že je lepší se zvířaty žít, mít k nim nějaký vztah, a zabít je a sníst ve chvíli, kterou považujete za správnou. Pak už víte, co děláte, a není to abstraktní záležitost.
Mnoho zvířat by nás asi zabilo, pokud by mohlo. Proč bychom měli být lepší než ony? Je to právě to, co nás činí lidskými a méně zvířecími tvory?
Hannah: Ale my nechutnáme zrovna dobře.
Karin: Tohle je trochu složité. Neexistuje mnoho zvířecích druhů, které by rády jedly lidi. A zvířata obvykle nezabíjejí pro zábavu. To, jestli se jim podobáme, nás nečiní lepšími nebo horšími. Odlišujeme se tím, že nejsme specializovaní. Jsme adaptovatelní, všude rozšíření a můžeme jíst a zabíjet, cokoli chceme. Pro zvířata tohle neplatí. Jsou většinou velmi omezená konkrétním životním prostředím, určitou potravou, takže pro nás vlastně nejsou tak nebezpečná. To my jsme nebezpeční pro ně. Totálně.
Obejdeme se bez kožešin, kůží a peří?
Karin: Samozřejmě se obejdeme bez mnoha věcí. Jak už jsem řekla, jsme extrémně adaptabilní. Na velmi chladné prostředí, na poušť, na amazonské pralesy. Nejsme omezeni určitým chováním či potravou. Zvířata nějakým způsobem specializovaná jsou a adaptovat se je pro ně velmi obtížné. Takže se musíme ptát spíše na to, proč kůže a kožešiny dál nepoužívat. Co by takové rozhodnutí přineslo, co bychom s ním ztratili? O co bychom přišli, kdybychom zvířata přestali jíst? Odpovědi by se lišily například podle původu, kultury. Já bez kůží žít můžu, ale například v kulturách jižní Bolívie mohou být velmi důležitou součástí životního koloběhu. Pokládáním takových otázek bych proto nikdy negeneralizovala, protože skutečně záleží na tom, kde žijete a jakým způsobem kožešiny a kůže produkujete.
Patří zvířata do měst? Do veřejného prostoru? Ptám se, protože nemálo lidí v Česku je chce z těchto míst dostat pryč.
Hannah: V České republice máte také zavřené hranice a nechcete mezi ně pustit uprchlíky. Problémy máte na mnoha úrovních. Nicméně zvířata samozřejmě patří do města už dlouhou dobu, staletí. A mnoho z nich do nich samozřejmě imigrovalo proto, že je v nich v porovnání s venkovem, kde mohou být zastřelena, bezpečněji. Jsou vítanými uprchlíky. A ať jich tu je víc! Pojďme změnit naši dopravu. Možná bychom měli jinak přemýšlet. Vstávat hodně časně zrána, abychom slyšeli všechny ptáky, a pak si dát dalšího šlofíka předtím, než půjdeme do práce. Je toho tolik co objevovat. Přítomnost zvířat může náš život obohatit.
Myslíte si, že umění může se změnou přístupu ke zvířatům pomoci?
Karin: Řekla bych, že ano. Umění vás dokáže zasáhnout. Může vám ukázat zvíře takovým způsobem, díky kterému přeprogramujete svůj vztah k lidským či jakýmkoli jiným bytostem. Například dnes jsem viděla obrovskou želvu. Bylo to úžasné, protože jsem snad doposud nespatřila žádnou tak velkou. Byla jsem totálně fascinovaná a spekulovala jsem o tom, jak toto stvoření vnímá čas. Konfrontace s estetickou zkušeností nás tak v nejlepším případě nutí změnit perspektivu. Neděje se to pokaždé, když si prohlížíte umění v galerii. Avšak občas, v jednom procentu případů, můžete narazit na něco, kvůli čemu začnete některé věci vnímat jinak.
Nemohl by pomoci prostý pohled do zvířecích očí? I když by právě tohle mohlo být pro někoho těžké. Snad ze strachu, že by mohlo být nutné změnit životní styl, snad kvůli pocitu viny. Myslíte si, že takový strach existuje?
Karin: Ano, myslím si, že existuje. A ano, pohled do očí by mohl změnit mnohé.
Jak proti takovému strachu bojovat?
Karin: Můžeme k tomu lidi vyzvat, připravit prostor, kde by takové setkání bylo možné. Ale nikdy do toho nebudeme moci nikoho nutit a nebude to fungovat u každého. Mnoho lidí se nedívá do očí ani ostatním lidem. Proto vám takový připravený prostor musí umožnit konfrontaci s cizí bytostí bez toho, abyste se báli. Od toho máme umění.
5. 1. 2016 Připravila: Barbora Vrablíková, ilustrace: Taja Spasskova, foto: Serey Lelyukh, Why Talk to Animals
Aktuálně
► Heimtextil 2025: Textil jako most mezi minulostí a udržitelnou budoucností
► Webinář matériO' Fokus: Od tradičních materiálů k low-tech inovacím
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU
