Ptáme se

Koželužka Jessie Brown: K vyčinění kůže stačí rozmačkaný mozek

Jessie Watson Brown vydělává a zpracovává zvířecí kůže a kožešiny bez použití chemikálií. Sedíme na schodech maringotky, která stojí zaparkovaná na okraji farmy uprostřed vřesoviště Dartmoor v jihozápadní Anglii. Mladá koželužka už se nemůže dočkat, až mě zasvětí do svých dovedností a vášní, a nadšeně mi ukazuje ocasní kožešinu z kojota a škrabku na králíky. Rozsah jejích činností je pozoruhodný, kromě koželužnictví Jessie učí děti o přírodě a přežití v divočině a jezdí za místní uměleckou košíkářkou, u které se výměnou za práci učí řemeslu.

Koželužka Jessie Brown: K vyčinění kůže stačí rozmačkaný mozek
Koželužka Jessie Brown: K vyčinění kůže stačí rozmačkaný mozek

Jak si vybíráte kůže, se kterými pracujete?
Vždy jsou to kůže, které by jinak nikdo nevyužil a přišly by nazmar, odpadní materiál z farem nebo lovu. I když jsou pro mě lovené šelmy trochu na hraně, je to bohužel realita dnešního farmaření. Dokud budeme jíst vajíčka, farmáři budou střílet lišky, které jim na kuřata chodí. Farmář, od kterého je občas dostanu, by jinak kožešiny vyhodil, a tak je rád, když si pro ně přijedu.

Máte mezi kůžemi oblíbence?
Obzvlášť silný vztah mám k jelení kůži. Vysoká zvěř a lidé měli od pradávna společnou cestu, u nás to byla srnka, ve Skandinavii sob nebo v Africe antilopa. Byla to naše hlavní kořist, jejich kůže byla důležitou surovinou pro výrobu oblečení. Jelenice je úžasně odolná, v lese se do ní nic nezachytává tak jako do tkaných látek. Podle způsobu úpravy je také buď velmi jemná a propustná nebo tužší a voděodolná. Dostala jsem jelenicové kalhoty, které už jsou dvacet let neustále nošené.

Co musíte s čerstvě staženou kůží udělat, aby vydržela dvacet let?
Pokud nemůžu kůži zpracovat ihned, dám jí do mrazáku, usuším nebo nasolím, abych zastavila proces rozkladu. Pak už záleží, jestli chci získat kůži hladkou z obou stran nebo kožešinu, která má na jedné straně srst. Kdyz surový materiál namočím do vody s popelem, zásaditý roztok zpusobí, že začnou postupně vypadávat chlupy. Kdyz ji naopak naložím do vývaru z kůry, kůže se kolem každého chlupu zatáhne a ten potom nevypadne, i když je namočený poměrně dlouho.

S hladkou kůží se většina z nás setká nejčastěji – nosíme z ní vyrobené boty, tašky a pásky. Jak ji zpracováváte?
Oškrábu uvolněné chlupy a její vnější část, která ji dělá nepromokavou. Oškrábu i vnitřní membránu, která zase zabraňuje tělním tekutinám prosakovat ven z těla, až mi zbyde jen vrstva uprostřed. Neprotrhnout ji chce trochu cviku. Je třeba být opatrný, ale zároveň zabrat dost silně. Pak nastává chemická a fyzikálni proměna. Začnu tím, že kůži naložím do teplé vody z rozmačkanými mozky.

Mozky?
Ano, každý mozek obsahuje látky, které napomáhají činění kůží. Jsou to tuky rozpustné ve vodě. Když kůži propracuji v mozkovém roztoku, roztahávám ji na všechny strany a hnětu, voda s rozpuštěnými tuky se postupně dostane skrz naskrz dovnitř. Kůže totiž obsahuje lepivé látky, ze kterých se vyrábí klih, a kdyby uschla, klih v ní by ztvrdnul a byla by úplně tuhá. Když se ale dostatečně vytahá, promačká a propracuje, vlákna klihu se obalí mozkovým tukem, jakoby se promažou, a už nelepí.

Potom ji umyju a usuším.
Ne tak docela. Pak nastává proces ze všeho nejnáročnější. Během schnutí kůže je třeba s ní neustále pracovat, roztahávat ji, hníst a mnout. Jakmile zůstane kůže byť jen malinko vlhká a já bych s ní přestala hýbat, tak by klihové lepidlo v ní ještě stačilo vytvrdnout a celá práce by přišla vniveč. Musí se s ní pracovat, dokud není stoprocentně suchá.

Jak dlouho to trvá?
Záleží na tloušťce kůže a na teplotě vzduchu. Králičí kůže je malá a tenoučká, té stačí na sluníčku několik hodin. Jelenice potřebuje několik dní.

Už chápu, že takový materiál není lehce prodejný. Zvládáte se tím uživit?
Ale vůbec, pro peníze dělám různé sezonní práce. Teď zrovna sázím stromy ve starých zahradách Dartingtonského panství. Je to bezva, nikdo nade mnou nestojí. V jedné kůlne jsou sazenice, v druhé nářadi, od obojího mám klíče a do konce března to musí být hotovo. Přes léto někdy vařím v komunitním vzdělávacím centru, před Vánoci pomáhám rodičům v obchodě.

Práce s kůží je zatím jen vášní bez výdělku?
S prodejem je to těžké. Mám tu například šaty z jelení kůže. Kdybych je měla prodat za férovou cenu, která by zohlednila hodiny opravdu těžké práce, řekla bych si za ně pět set liber (Poz. red. Asi osmnáct tisíc korun, v Anglii sedmdesát hodin minimální mzdy). Neznám moc lidí, kteří by takové šaty chtěli, a zároveň za ně byli schopni tolik zaplatit. Na druhou stranu, loni si takové šaty objednala jedna žena, dostala jsem tehdy část hodnoty zaplacenou a část ve formě předání dovedností. Tenhle rok byl ale mohl docela přelomový, protože lidé mají čím dál větší zájem se naučit postupy práce s kůží, a tak jsme nastřádali s kamarádkou jelenice a vedly jsme první kurz činění kůží. Košíkářka, u které se učím, také potvrzuje, že čím dál větší část jejího příjmu tvoří kurzy spíše než prodej košíků samotných..

Jak dlouho se zpracování kůží zabýváte?
Nejdřív jsem začínala sama, s učebnicí a internetem, ale to bych snad ani nepočítala. Všechny moje kůže byly tvrdé a tuhé jako kus kartonu. Tohle řemeslo je možné se naučit jen od člověka. Jak poznáte, jestli dvě nebo tři nebo pět hodin hnětení a vytahování kůže ji udělá dost měkkou? Když je to takhle pružné, už to stačí? Každý kus je jinak rostlý, jinak silný. Učitel dá člověku pocítit různá stádia měkčení a řekne – Tohle je ještě tuhé, takhle už se to dosuši dobře. Po mnoha neúspěších jsem našla Lynx Vilden, učitelku života v divočině, se kterou jsem to konecne opravdu zvládla. To bylo před třemi lety. ( ► o aktivitách Lynx Vilden se dočtete v tištěné verzi magazínu Material Times 1/2016)

Zpět k činění kůží. Když to svaly přežijí a kůže je vypracovaná az do sucha, je vyhráno?
Ještě ne. Tímhle proběhla fyzikální změna, kůže je měkká, poddajná a nemá na sobě uz zbytky masa, takže neshnije. Kdyby se ale znovu namočila, třeba zmokla, klihové lepidlo by se zase aktivovalo a kůže by ztvrdla. Následuje poslední fáze, a tou je chemická přeměna, která probíhá vykouřením. Formaldehyd ve formě dýmu zafixuje měkkost, jako když ve wordu zmáčknu «save». Pak můžu kůži klidně i vyprat.

Řekněme, že nemám zrovna možnost získat mozky.
Ale to je lehké, prasečí mozky jsou k sehnání u každého řezníka!

Dobře, ale používáte i jiné způsoby?
Ano. Druhá možnost je namočit kůži v odvaru z kůry stromů, které mají vysoký podíl tříslovin, třeba dubu nebo vrby. Uvařím si různě intenzivní odvary a začnu kůži máčet vždycky od nejslabšího, aby nedostala šok. Jelenici klidně měsíce, liška mi zabrala asi dva týdny, zajíc jen pár dní.

Jak po měsících poznáte, že je proces u konce?
Říznu do okraje kůže a zkontroluju barvu. Promáčená kůže nasákne hnědou barvu z odvaru, takže když je uprostřed bílá vrstvička, ještě to není. Když už je skrz naskrz probarvená, vypláchnu všechen odvar pryč a zase následuje roztahování a propracování. Když kůže schne, je dobré ji namazat nějakým tukem.

Zkusila jste někdy činit chemikáliemi, které se běžně používají v moderním koželužnictví?
Nezkusila. Jeden ze znamých, od kterého občas kůže dostávám, zpracovaval králičí kůže kamencem, prý to fungovalo dobře. Problém nezodpovědného nakládání s chemikáliemi při velkovýrobě kůží si uvědomuje mnoho lidí, proto si myslím, že mají čím dál větší zájem se naučit jiné způsoby. Já jsem vystudovala ochranu životního prostředí, ale během studií jsem měla pocit, že o všech těch problémech jenom píšu, místo abych byla součástí řešení. Když už vznikají kampaně o tom, že je něco špatně, měly by vždy nabídnout alternativu.

Vidíte přírodní zpracování kůže jako řešení?
Velkovýrobu kůže není možné dělat tak, jak s ní pracuji já. Já jsem se ale k práci s kůží nedostala proto, že bych hledala alternativu kožedělného průmyslu. Mým cílem je řešení jiného problému, kterým je totální zpřetrhání vztahu moderního člověka s přírodou a předky.

Když jste vyrostla jako vegetariánka a později se z vás stala veganka, jaké to bylo se najednou zabývat mrtvými zvířaty?
Dobrá otázka. Když jsem byla malá, táta mě prý vzal na nějaké indiánské odpoledne, kde stálo tee-pee plné kožešin a kůží. Já si to nepamatuju a dneska to ve mně vzbuzuje představu příjemného prostředí, tehdy jsem prý ale hystericky ječela, že dovnitř nepůjdu a že je to příšerné. Když jsem později objevovala možnosti co nejhlubšího spojení s přírodou, došlo mi, že zvířata jsou součástí tohoto spojení. Chce-li člověk jíst potravu z divočiny, kořínky a bobule prostě nestačí. Takže jsem začala jíst maso divoké zvěře. S tím přišla i nutnost jeho zpracování, protože si takové maso většinou nelze koupit v obchodě. Při zpracování masa si člověk uvědomí, jaké spojení bylo asi mezi zvířaty a našimi dávnými předky.

S tímto uvědoměním přišel i zájem o zpracování kůže?
Ano. Touhu po návratu do přírody doplňuje druhá moje vášeň – řemesla a ruční zpracování materialů. Moderní člověk si kolem sebe buduje hradbu věcí, technologií a vymožeností, které ho oddělují od jeho původního tvořivého já, od přírody i od ostatních lidí. Když se vrátím před moderní vybavení, jak ho známe, a chci si vlastnoručně vyrobit šaty z toho, co mi dává příroda, kůže a kožešiny jsou jednoznačné řešení. Když si vyrobím šaty sama, mám s jejich přímým zdrojem – přírodou – velmi uzký a jedinečný vztah.

Tak syrové propojení s materiálem ale přeci jen není práce pro každého, ne?
Mám tady takovou šestiletou malou učednici. Když na dvoře škrábu kůže, Rosa přijde a se zájmem si prohlíží kousíčky masa, tuku a vaziva, které leží všude kolem. Vyčinily jsme spolu králíka, řekla jsem jí: “Tady máme trošku mozků, ze kterých uděláme takovou polívku..”, a Rosa se na to nadšeně vrhla. V duchu jsem jásala nad jejím přístupem, ale neřekla jsem nic, aby si nemyslela, že je zvláštní, když jí to zajímá. Protože pro člověka jako druh to zvláštní není, je to divné jen pro naši moderní kulturu.

Připravila: Kateřina Zvelebilová, Foto: archiv Jessie Brown, Kateřina Zvelebilová, rozhovor vyšel v tištěném vydání Material Times 1/2016