Ptáme se

Ivan Rynda: Někdy používám místo slova ekologie slovo okologie

Ivan Rynda je sociální ekolog a vysokoškolský učitel, angažoval se i v politice. Na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy vede od roku 2001 katedru Sociální a kulturní ekologie. Vystudoval český jazyk a filosofii, ale jeho hlavním okruhem zájmu je udržitelný rozvoj. Patří k zakladatelům Společnosti pro trvale udržitelný život. Mezi svými studenty je znám jako neúnavný vypravěč, sám sebe považuje za bytostného optimistu.

Ivan Rynda: Někdy používám místo slova ekologie slovo okologie
Ivan Rynda: Někdy používám místo slova ekologie slovo okologie

Kde jste vyrůstal? Formovalo to nějak váš vztah ke krajině a k tomu, čím se nyní zabýváte?
Jsem rozený Pražák, prožil jsem v Praze celý život a nikdy bych neměnil. Prašné pražské ulice pro mne představovaly velmi formativní prostředí. Zároveň jsem prázdniny svého dětství prožíval buď s maminkou v Českém ráji, nebo na pionýrských táborech: díky tomu jsem získal osobitý přístup k přírodě, přírodním materiálům a látkám – nebyly mně tak zcela vlastní.

Kdeco má přívlastek ekologický a často se ani pořádně neví proč. Myslíte si, že je adjektivum „ekologický“ nadužívané?
Slovo ekologický není toliko nadužívané, protože ekologičnosti v našem myšlení a jednání není nikdy dost. Ale je používané špatně. Když se podíváme na podstatné jméno, od kterého je odvozeno, je to samozřejmě ekologie a ekologie je věda. Takže říkat o věcech či přístupech, že jsou ekologické, je stejný pojmový nesmysl, jako když říkáme o věcech, že jsou estetické. Věc není estetická, věc může být pozorována, vnímána a vykládána z pohledu estetiky jako vědy o krásnu. Stejně tak věci i postoje mohou být vykládány z pohledu ekologie jako vědy o životním prostředí nebo přesněji ekologie jako vědy o organismech, skupinách organismů a o jejich vzájemných vztazích se životním prostředím a mezi sebou navzájem.

Je to slovo zneužívané?
V postmoderním světě jsou všechny důležité jevy v zásadě ambivalentní. Můžeme se na ně podívat dvěma pohledy, můžou být zneužity a dokonce použity proti původnímu účelu, tedy pervertovány. Naše společenská realita je vlastně perverzní. Takže i slovo ekologický bývá někdy, a je to dost často, zneužíváno například k vymývání mozků, k předstírání nepravdy, k předstírání toho, že daný výrobek je šetrný k životnímu prostředí.

Co tedy slovo ekologický znamená?
Mělo by znamenat úhel pohledu, pod jakým se díváme na realitu. Samo o sobě to slovo není hodnotící, nemělo by označovat „šetrný k životnímu prostředí či k přírodě a krajině“ – což je asi nejčastější případ, v jakém to slovo vlastně zneužíváme. Ale vzhledem k tomu, že jazyku se zachtělo, tak nám nezbývá, než to slovo ekologický nebo environmentální prostě používat i v tomto mylném významu. Výhody převažují.

Co znamená pro vás osobně?
Jak jsem již zmiňoval – nazíraný z pohledu ekologie jako vědy, ale respektuji i ten širší význam. Znamená pro mě limit. To slovo je krajně důležité. Ve své profesi se zabývám udržitelným rozvojem. Udržitelný rozvoj má v mé koncepci čtyři pilíře a každý z nich obsahuje jiné základní podstatné jméno. Ekonomická rovina je prostředkem nebo nástrojem, kvalita lidského života nebo lidské štěstí je cílem a dobré lidské společenství je cílem i prostředkem, protože je dobré samo o sobě, ale zároveň je prostředkem k individuálnímu lidskému štěstí a kvalitě života. A životní prostředí je jednoznačně limitní.

Tedy slovo ekologický je pro mě především limit, mez, tedy něco, co nás omezuje v našich jednáních a v nakládání s přírodou. Je to poznaná nutnost v tom smyslu, v jakém už Baruch Spinoza říká, že nejsme svobodní proti padajícímu kameni. Kdybych se chtěl chovat svobodně a neuhnout z místa, kam padá, roztříštil by mi hlavu. To je pro mě význam slova „ekologický“. Kromě toho je ovšem pro mne ekologie vědní prostor, kde zkoumám zákonitosti přírody především podle toho, co mi ona sama chce sdělit, a nikoli podle toho, jak si pojem příroda konstruuji.

Pojem ekologický se často pojí s materiály. Jak se díváte na tuto oblast?
Slovo materiál už je tak trošku antropomorfní. Věci jsou stvořeny z nějaké látky. Jsou samy o sobě a jsou samy pro sebe. Jestliže řekneme, že je materiál k nějakému účelu a konkrétnímu použití, to použití bývá zpravidla lidské. Materiál už je vlastně přiznaně antropocentrický pojem: myslím jím už něco pro člověka. A člověk by měl respektovat přírodní limity. Měl by se chovat tak, aby udržel přírodu co možná nejméně dotčenou. A v tom smyslu můžeme materiály rozlišit klasickým způsobem, který je notoricky známý. Můžeme přírodní zdroje, tedy látky a materiály, rozdělit na neobnovitelné a obnovitelné. Zásoba těch neobnovitelných přírodních zdrojů je samozřejmě konečná, protože se prostě přirozenou cestou neobnovují nebo se alespoň neobnovují v horizontu našich životů. Zatímco obnovitelné přírodní zdroje, například dřevo, stále v přírodě vznikají, dorůstají. Tedy ta první orientace už je jenom orientací na zdroje obnovitelné, primárně všude tam, kde to jde.

Zato plasty jsou z mého pohledu jedním z největších zločinů na životním prostředí, které lidstvo spáchalo. Na jednu stranu mohou být nesmírně užitečné: jsou prostě šikovné v praktickém používání v každodenním životě, některé z nich nepochybně mají vlastnosti, jež přírodní produkty nemají, ale zároveň jsou krajně nebezpečné. Běžně se školsky udává, že jejich přirozená biodegradace trvá velmi rámcově asi stovku let. Ve skutečnosti se plasty v přírodě rozkládají ještě dobu mnohem delší, protože v podobě mikročástic zůstávají přítomné v potravním cyklu zvířat, v rostlinách a udržují se tam. Mohou být karcinogenní a v potravním řetězci putují přírodním prostředím, a nakonec se dostanou i do organismů lidských. A to je hrozně nebezpečné, protože plasty nejsou starou látkou. Nikdo zatím přesně neví, jak dlouho ten rozpad vlastně bude trvat a kolik škod přitom napáchá.

V některých oblastech, jako například ve zdravotnictví, jsou ale dnes nepostradatelné. Zároveň se můžeme setkat s takzvanými bioplasty, přesněji biopolymery, které jsou vyráběné například na bázi bramborového, kukuřičného škrobu či chitosanu. Některé z nich, kupříkladu poměrně oblíbený PLA, se řadí i do skupiny biodegradabilních materiálů.
Ano, vedle plastů, které jsou vyrobené z neobnovitelných přírodních zdrojů, například z uhlí nebo ropy, můžeme mít i něco, co je vyrobené na bázi přírodních škrobů. Některé z nich jsou biodegradabilní – rozloží se v přirozeném prostředí přirozeným způsobem. Proč je nepoužíváme? Hlavní důvod je jednoduchý: jsou dražší. Proč? Naše lidská chyba.

Co jsme udělali špatně?
Při čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů vzniká velké množství vedlejších důsledků, kterým říkáme v ekonomickém prostředí externality. Jsou to náklady, které výrobce přenáší na společnost jako celek a také na přírodu. A vzhledem k tomu, že to zaplatíme v posledku všichni a nikdo, nejsou externality zabudovány do ceny. Proto jsou výrobky z neobnovitelných přírodních zdrojů mnohem levnější, než by správně měly být. Zatímco škroby, které s vidinou ekologické šetrnosti budeme preferovat, vyjdou prostě dráž. Kdyby ale do toho bylo započítáno všechno, byl by ten poměr obrácený. Proto je naším úkolem, abychom se chovali šetrně k přírodnímu prostředí, k látkám a materiálům. A abychom internalizovali externality tak, aby neviditelná ruka trhu, která dovede být velmi šikovná, sáhla raději po obnovitelných zdrojích, a nikoli po těch neobnovitelných.

V případě balené pitné vody platíme poměrně dost za něco, co je v západním světě zatím běžně dostupné. Je nějaká šance, že se to změní?
Já jsem bytostný dějinný optimista, ale již podruhé jsem nucen použít slovo zločin. Balená pitná voda je takový malý zločin na životním prostředí a přírodě a je to taky nesmysl. Za mého dětství by bylo zcela absurdní nosit s sebou neustále plastovou lahev s horečnou představou, že za pět minut budu mít žízeň, a v lahvi si vézt něco tak obyčejného, jako je voda. To, co má smysl, je balená minerálka, protože obsahuje minerály a je zdraví prospěšná, ale balit obyčejnou pitnou vodu je proti smyslu věcí a proti přírodě, doslova i přeneseně.

Možná obliba balené vody souvisí i s rozvojem nutričních poradců či koučů, kteří radí, kolik litrů vody je třeba za den vypít, abychom byli zdraví.
Voda nesená s sebou má smysl na celodenní hřebenové túře, na níž není voda dostupná. Ve městě, kde se můžeme napít na každém kroku naší pouti a klikatění po městě a urbánním ekosystému, mi to připadá opravdu absurdní, nehledě k tomu, že se zbavujeme slasti. Jeden z nejslastnějších pocitů mého dávného dětství spočíval v tom, že v tom prašném městském parku nebo na ulici jsme se po dvouhodinovém dětském fotbalu všichni shromáždili v suterénu domu, o němž jsme věděli, že obsahuje výlevku s kohoutkem a neobsahuje krutou správcovou. Tam jsme se zaprášeni do šedočerna tísnili u té výlevky a předbíhali se. Málokdy v životě jsem zažil slastnější pocit, než když jsem se konečně napil v tom nevábném špinavém sklepě. Ta všudypřítomná lahev s sebou vás o tenhle zážitek ochuzuje.

Naznačoval jste kult konzumu. Dnes je módní se už jen bavit o tom, jak se člověk chová „ekologicky“. Mnohdy však od diskusí k činům nevede žádná cesta. Jsme na tom hůř než ostatní státy Evropy?
Vrozená nebo v chudém dětství nabytá škudlivost je velmi dobrým základem udržitelného rozvoje a šetrnosti k životnímu prostředí. Staří lidé jsou někdy skutečně velmi moudří. Měl jsem jednou obvyklou přednášku o udržitelném rozvoji pro veřejnost a po půl druhé hodině si jakýsi starý pán povzdechl a řekl: „Tatínek říkávali: šecko se muší sdělat.“ A byl jsem namydlen, protože devět desetin toho, co jsem půl druhé hodiny vykládal, bylo obsaženo v té stručné větě.

Když žiju svůj život, snažím se ho žít šetrně, tak abych co nejlíp využil všechno: čas a svoje dispozice, ale někde uprostřed jsou i ty látky. Proto recyklování, opětovné používání výrobků, pokud se úplně nerozpadnou, jsou principy, které bychom měli dodržovat úplně přirozeně. Nevěřila byste, jak užitečnou zásobárnou opravárenských prostředků jsou rozpadlé dětské hračky: všelijaké kovové tyčinky, kolečka, gumičky, kousky plastů a podobně, tím doma opravíte takovou spoustu úplně jiných věcí! Stydím se skoro říct, že se nestydím sehnout se na ulici jako malé děcko pro každý blyštivý nebo lákavý předmět. (Z batohu vyndává sbírku gumiček.) Já ty gumičky nekupuju, těch je náš životní prostor plný a nacházejí se všude. Toto jsou textilem vroubené gumičky do vlasů. Ty já sbírám, doma je vyperu a nosím s sebou v batohu, a když jdu někam se svou ženou či se studentkami, ukazuje se, že potřeba náhrady ztracené gumičky je až překvapivě frekventovaná.

To je vlastně takový trvale udržitelný život v praxi.
Ano. Ptala jste se, co je to slovo ekologický. Já někdy používám místo slova ekologie slovo okologie. To pro mne znamená to, co je okolo, toho si mám všímat; a v této okologii já žiju. Snažím se o nějakou přirozenou udržitelnou kulturu prostředí, ve kterém nic nevyhodím, všechno se snažím znovu použít, propisovačky nacházím i kradu a poté je rozdávám potřebným.

V Kalifornii vznikl projekt, kdy jsou do recyklovaných kelímků na kávu zabudovaná semínka stromů. Kelímek se pak vyhodí a může z něj něco vyrůst. Je to jen malé zrnko ve velké písečné duně, nebo to má smysl?
Základem odpovědi je něco, čemu říkáme cost benefit analýza nebo analýza nákladů a užitků. Zabudovat semínko do pouzdra hrnku na kávu si myslím vyžádá víc vložené energie a nároků na životní prostředí, než je ten konečný užitek. Ale nemusí to být úplně špatně, protože je to dobrý reklamní trik a uživatele kafaře to může k něčemu dobrému vést; takže bych to rozhodně jednoznačně neodmítl. Je to prostě docela obyčejně dobrý fór, který může posloužit dobré věci. Ale nedělal bych z toho rutinu a nedělal bych to příliš často, protože mám velké podezření, že ty náklady jsou opravdu vyšší, i když: vyčíslete ty přínosy. Jiná věc je re-using, re-cycling.

Podle mě je v kulturní zemi už zbytečné mluvit o tom, že bychom měli recyklovat materiály, u kterých je recyklace technicky možná. To by měla být stejná přirozenost jako osobní hygiena. Ale součástí té cost benefit analýzy je také to, jestli mám kelímek od jogurtu umýt do čista teplou vodou nebo dokonce nějakým saponátem, anebo jestli ho stačí pro tu recyklaci opláchnout jenom natolik, aby do příštího dne, než ho vynesu do kontejneru, doma nesmrděl. Náklady na teplou vodu jsou vlastně zbytečné. A odpovědný člověk vlastně dělá desítky takových minirozhodnutí denně. Musí se naučit žít opravdu odpovědně, uvědoměle, skromně; ve velkém i malém každodenním měřítku.

Můžeme se ještě vrátit k tématu spojenému s analýzou nákladů a užitku?
Náklady a užitky jsou někdy opravdu těžký oříšek. Kupříkladu, zcela na sto procent víte, že když si koupíte nějaký technický výrobek, najdete k němu návod k použití a ten bude podle toho, o jakého výrobce půjde, ve třech, šesti, šestnácti nebo taky padesáti jazycích. Ta brožurka je začasté velmi tlustá. A teď je otázka, má smysl dělat to takto?
Logistická rovina šetření životního prostředí třeba v rovině návodů, obalů, výrobků a jejich konzumace a používání je docela zajímavý efekt nebo námět k přemýšlení. Ono se zdá být velmi snadné pověsit všechny návody na internet, ale stále ještě platí, že ne každý uživatel internet má. Ale to, co by v dobrém lidském společenství možná stálo za to, by bylo nějakým způsobem zařídit, aby se návody k výrokům nedodávaly vůbec, ale prodejce by je měl povinně na internetu a tomu člověku, který nemá k internetu přístup, by prodejce návod vytiskl. Tak to bývá u GPS nebo u sportovních hodinek.

V prodejně Bezobalu si zase můžete přijít nakoupit běžné potraviny do vlastních přinesených dóz.
My na bohatém geopolitickém severu plýtváme potravinami a plýtváme hodně. Některé statistiky uvádějí, že až plná polovina skončí nevyužitá. Jsou to ty primární potraviny nebo třeba nevzhledná zelenina a ovoce; o plýtvání s nimi se teď k mému potěšení hodně mluví. Jde taky potraviny, které se nám nezdají být úplně čerstvé, prostě je vyhodíme. A vyhazujeme je dennodenně jako na běžícím pásu, masově.

To, čím se plýtvá v rozvojových zemích, nejsou konečné potraviny, protože když už ta potravina je, tak se zpravidla sní do posledního zrnka. Ale překvapivě se plýtvá těmi primárními zdroji právě proto, že tam často nejsou k dispozici obaly. Než se zrno dostane z pole ke zpracovateli nebo do chudé chýše, spousta se ho po cestě docela obyčejně z toho trakaře nebo nějaké košatinky vytrousí. A to je velká škoda. Je to argument výrobců obalového materiálu, že obal nemusí být nutně vždycky špatně. Ale je třeba o obalu velmi pečlivě přemýšlet. Měl by být vyráběn funkčně, účelně, chránit ten výrobek, v každém případě by měl být znovu použitelný nebo použitelný k jinému účelu. Dobrý je třeba takový obal, který pak můžeme používat jako kufírek, tašku nebo krabičku na šroubky. Když to re-using k jinému účelu není možné, v každém případě by měl být obal recyklovatelný. Ale rozhodně bych nezatracoval obaly a obalovou techniku a výrobce šmahem. Vyrobit dobrý obal je skutečně umění.

Vědomá volba a použití materiálu je podstatná.
Použitím materiálu nebo látky čistě v intenci, kterou v sobě mají už předem danou, anebo jejich zmermomocněním k tomu lidskému účelu způsobem, který bych nazval umným a půvabným, může vzniknout umění. Látka, hmota a materiál jsou nádherné věci právě proto, že tady existuje jakási dualita látky a tvaru. A to je velikánské dobrodružství! Když se bavíme o materiálu, neměli bychom je vynechat. Materiál, respektive látka se nám sama nabízí k určitému způsobu využití. My bychom měli látku a materiál ctít, vycházet jim vstříc a měli bychom vytvářet věci tak, aby respektovaly to, co už je dáno v té látce předem, než se pro nás stane tím, co jsme se shodli, že budeme nazývat už tím antropocentricky přijímaným materiálem nebo konečným výrobkem.

Pak vzniká dvojí situace, která je zase ambivalentní: člověku, který je skvělý řemeslník, třeba sklář, se může podařit vyrobit ze skla něco, co se ještě žádnému skláři předtím nepodařilo. Věc je krásná řemeslnou dovedností a uměním, které dokázalo něco neobyčejného. A může z toho vzniknout velké umění nezvyklým spojením materiálu a formy, která mu byla vtisknuta.

A pak je druhý případ. Použijete materiál nebo nějaký výrobní postup k věci, pro kterou vůbec nebyl určen, a vznikne něco, čemu říkáme kýč. Ten předmět je ošklivý, hnusný, ohavný, zrůdný. Dnes už to tak často nebývá, ale zase: když jsem byl malý, byly hospody, ale pohříchu i domácnosti vyzdobeny svařovanými obrázky jelenů, hospodyněk, švejků s půllitrem a podobně. A bylo to svařené z armovacího drátu, dělaly se tak ploty a podobně. A bylo to ošklivé, proti smyslu i účelu, ale originální a naše!

A pak jsou lidé, kteří z materiálů, ze kterých se něco konkrétního vyrábí a ten materiál zbývá, pak vyrábějí něco úplně jiného. Dají tomu materiálu ještě druhou šanci a vyrobí z toho ještě něco nového. Například z vyhozených pásů do auta lze vyrobit popruhy na batoh či tašku. A ta nová věc je skvěle funkční, protože nese vlastnosti toho původního materiálu.
To je fajn, protože ta věc se zužitkuje. Ale platí tady pořád totéž, a to, že se to musí umět. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Připomněla jste mi jednu kanadskou sochařku, jejíž tvorbu jsem viděl ve Wisconsinu před několika lety. Ona vyráběla artefakty z použitých pneumatik. Ty věci byly úžasné tím, že jich bylo mnoho. Na výstavě bylo asi patnáct nebo dvacet soch a bylo na nich vidět nějaký vývoj a dynamika. V té mnohosti šlo pozorovat, co všechno z toho lze udělat. Většina takových věcí bývá ošklivá, tohle bylo nádherné. Když jsem končil základní školu, přišly do výroby plastové sáčky s mlékem. Neobyčejně rakovinotvorné, protože při sváření toho sáčku se vždycky uvolní z polymeru nějaký monomer, ten se chytne v mléce a potom úspěšně pomáhá vyvolat rakovinu. My jsme byli tím novým materiálem tak fascinováni, že jsme si z něho i šili tašky ‒ žebradla a pouzdra přesně v tom smyslu, jak jste mluvila o těch pásech. Bylo to dost odporné. Vypadalo to strašlivě, ale my jsme se tím tehdy honosili a byla to pro nás móda.

K Šumavě. V roce 2011 jste v jednom rozhovoru definoval tři okruhy obav, které máte ohledně dalšího osudu Šumavy: obava z neodborné ochrany přírody, z upřednostňování práv starostů oproti ochraně přírody a z vybydlování Šumavy ve prospěch ekonomických zájmů. Potvrdily se za těch pět let tyto obavy?
Potvrdily, ale na druhou stranu se současné vedení ministerstva životního prostředí celkem rozumným a přijatelným způsobem snaží najít novou podobu kompromisu mezi rozvojem kvality lidského života na tomto území a mezi ochranou přírody a krajiny. Opět je to ambivalentní, tlaky ze strany starostů nebo developerů opravdu dodnes sílí a stávají se zákeřnějšími. Na druhou stranu není nově navrhovaný zákon tak úplně špatný.

Můžete být konkrétní?
Například hledá funkční kompromis v tom, co jsme jako odborníci a ochranáři navrhovali vlastně dávno. V otázce zpřístupnění nejcennějších centrálních partií Šumavy turistům nebo opravdovým milovníkům přírody se otevírá i šance přístupu na zážitkové cesty za úplatu, což já kupodivu naprosto schvaluju. Po těch cestách třeba chodí zvěř nebo tam chodívá několik lidí, kteří ty cestičky znají a vkradou se do první zóny načerno. Ale disturbance, kterým podrobují tu pěšinku, tam udržují řadu druhů mechů nebo lišejníků, které by jinak zanikly pod náporem okolního lesa, kdyby ta cestička úplně zarostla. Je vidět, že disturbance jsou v přírodě potřeba. Když je budeme držet v přiměřeném počtu a budou tam chodit lidi, kteří mají přírodu rádi, a bude jich třeba jen deset denně, dostanou za své peníze skvělý a zasvěcený výklad, zážitek a přírodě nejenom neuškodí, ale dokonce i pomohou.

Podobně je to s nově zřizovanými klidovými zónami, takže klasická zonace je v některých principech narušena. Klidové zóny mají být vyhlašovány nejenom prostorově, ale i časově, tedy jenom pro to období, kdy například hnízdí tetřev, ale v jiných obdobích není třeba přístup do toho území zakazovat. To je funkční kompromis. To, co se nedaří, a myslím si, že nepodařilo nalézt, je kompromis mezi oprávněným zájmem místních obyvatel o kvalitu jejich vlastních životů a veřejným zájmem – proto tomu parku říkáme národní, patří v jistém smyslu nám všem. A způsob toho společného rozhodování, kdy do toho mají mluvit místní i odborníci, není úplně dobře vyladěn.
Podle mě se konečně po letech podařilo najít skutečně velmi dobrého ředitele správy národního parku Šumava. Pavel Hubený je místní rodák a Šumavu opravdu zná, krásně o ní mluví, dokáže o ní vyprávět příběhy literární, ochranářské i prožité a zároveň je dobrý přírodovědec. Celkově můžu říct, že moje obavy se vlastně nenaplnily v plné míře ve výsledku, ač v těch trendech ano.

V obci Prášily se zdá, že funguje spolupráce lidí a společná tvorba místa. Je to vidět na příkladu kostela, který za komunismu sloužil jako armádní sklad a pak byl zbourán. Dnes se ale místní komunita lidí společnou prací zasadila o zvelebení místa, kde kostel dříve stával.
Prášily se staly ostrovem pozitivní deviace proto, že se tam přistěhoval výborný člověk s výbornou manželkou: je to tanečnice a znalkyně tanečního umění Eva Blažíčková a akademický architekt Ivan Adam. Jsou to lidé, kteří tam nejen začali chovat ovce a kozy a žít šetrně k životnímu prostředí, ale také tam projektují a především se starají o veřejný prostor. Oni jsou tou prvotní hybnou silou a podařilo se jim během let trochu názorově pozměnit velmi dobrého místního starostu Libora Pospíšila, který dnes starostuje vybaven selským rozumem, lesnickou zkušeností a drobnými ponaučeními pana Adama. Díky tomu se tam daří věci, které prostě jinde zatím nejdou.

Z místního kostela zůstaly jenom základy. Architekt Adam prostor vyčistil, nechal vyniknout zbytky základů a zasadit místo obvodových zdí stromy. Až stromy vyrostou, budou se jejich větve propojovat jako klenba bývalého kostela. Vznikne zvláštní fúze kamenného kostela a dláždění se stromy, ten prostor bude krásný.

To, co je na tom místě skvělé, je zažít ho a prožít prací skrze motyku nebo krumpáč. Sejde se tam na třicet lidí, z nichž někteří jsou úplně chudí a někteří jsou bohatí, třeba místní podnikatelé, jimž patří v okolí třiceti kilometrů několik hospod a penzionů. Sejdou se v sobotu časně ráno, přivezou si nářadí, aby ho bylo dost pro všechny, donesou koláče a buchty. Eva a Ivan dodají mlíko a sýr od těch zvířat, co chovají. Všichni tam společně něco dělají, něco, čehož smysl mně samotnému v detailu značně uniká, protože vůbec nejsem architekt. Ale Ivan Adam to vidí. On vidí, jak to bude vypadat, až to bude hotové. Lidé se společně pobaví a baví se i se starostou, který si tam přiveze své kolečko a svůj krumpáč. Tak takhle vzniká dobré lidské společenství.

Připravila: An Puobišová, foto: Veronika Nehasilová