Ptáme se

Chtěla jsem, aby tradice lnu byla ukázána v současném světle, říká zakladatelka Lenfestu a textilní výtvarnice Markéta Váchalová Vojtíšková

Markéta Váchalová Vojtíšková je textilní výtvarnice, která pracuje především se lnem. Vystudovala obory rytí a broušení skla, její kariéra je ale velmi rozmanitá – pracovala i v muzeích a galeriích nebo učila výtvarnou výchovu. Nyní studuje teologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ve svém ateliéru JEN LEN v Kamenickém Šenově, jenž letos slaví 10 let, se věnuje výtvarným technikám – ruční experimentální intuitivní výšivce, tisku pomocí raznic, které si sama vyrábí nebo malbě.

Chtěla jsem, aby tradice lnu byla ukázána v současném světle, říká zakladatelka Lenfestu a textilní výtvarnice Markéta Váchalová Vojtíšková
Chtěla jsem, aby tradice lnu byla ukázána v současném světle, říká zakladatelka Lenfestu a textilní výtvarnice Markéta Váchalová Vojtíšková

Ptala se: Barbora Šturmová • Foto: David Drahota

Jak jste se ke lnu dostala? Ovlivnilo vás, že pocházíte z kraje, kde se len tkal a vyvážel společně se sklem?

Myslím, že mě to neovlivnilo. Ovlivnilo mě spíše dětství – tatínek učil řemeslo rytí skla a já velmi ráda šila, vyšívala, ale i pletla a háčkovala – základy šití mě naučila babička, která mi ukázala, jak používat různé materiály, jak na střih a šití na stroji. Vyučila jsem se jako rytečka skla, poté jsem ještě studovala na střední škole obor broušení skla.
Začínala jsem upcyklací oděvů, čímž jsem se dostala přímo ke lnu. Sama jsem si kupovala oděvy většinou někde v second handech. Tyto oděvy jsem si upravovala a hodně mě to bavilo. Od upcyklování jsem postupně ustoupila, protože jsem se dostala k vlastní tvorbě a technikám, které mám ráda a které využívám – vyšívání, malba, tisk. Do způsobu tvorby si nenechám moc mluvit. Ráda experimentuju a postupně jsem se vyvíjela společně s těmi experimenty.

V čem vaše experimenty spočívají?

Kombinuji například různé barvy. K tomu režnému lnu (nebělený len v přírodní barvě, pozn. red.), který působí tradičně a přírodně, mám potřebu dát něco kontrastního, co se běžně nepoužívá – takže třeba neonové a reflexní barvy nebo reflexní pásky. A díky samotné struktuře lnu vznikají zajímavé věci.
Experimentuji také s intuitivní výšivkou. Stejným způsobem, jako když člověk skicuje, se přenáší různé výšivky na látku, čímž vznikají často abstraktní motivy. Člověk se pak cítí jako volný, svobodný tvůrce. Mám ráda hlavně hru s linií a jednotlivými stehy. Samozřejmě se v mých výšivkách objevují i přírodní motivy – jak pro mě, tak pro zákazníka je to takové milé, když se na oděvu objeví větvička, hmyz nebo ptáček.

Foto: David Drahota

Letos slaví váš ateliér JEN LEN 10 let. Jak byste popsala svou cestu?

Ta cesta je hodně pozvolná. Nejsem člověk, který by v tomhle měl rychlý progres. Navíc jsem vždy měla i nějaké své pevné zaměstnání. Ateliér byl vedlejší činností, zároveň ale pro můj osobní život velmi důležitou a naplňující.

Čím je podle vás len specifický?

Pro mě je specifický svou kvalitou. Je prodyšný, tím pádem je to skvělý materiál na léto. Dále je například vhodný i pro alergiky. Na výsluní se zřejmě objevil i proto, že je ekologický. Při pěstování se používá minimum hnojiv, zpracovává se za malého přispění chemických látek a je biologicky rozložitelný.

Já len nemám úplně spojený s ekologií, ale spíše s tím, že je zkrátka příjemný. Vždycky se mi líbila struktura různě tkaných lnů různé gramáže – od úplně jemných, lehkých tkanin, které se používají na záclony a lehké halenky, až po hrubší oděvy a interiérové doplňky, které musí hodně vydržet. Baví mě ta různorodost, kterou může jediný materiál vnést do mojí tvorby. Dostala jsem se třeba i k historickým lnům, s nimiž ráda pracuji, moc ráda se jich dotýkám – je to spojení s minulostí.

Jak je starý?

Nyní mám asi 80 let staré, ručně tkané lněné plátno ze Slovenska. Najdou se ale samozřejmě i starší – po babičkách, prababičkách. Obecně pokud je len dobře utkaný, tak vydrží opravdu dlouho. Dostala jsem se k němu díky své známé.

V čem se historický len liší od současného lnu?

Ta metráž má odlišnou strukturu, ale i barevnost. Moje není vybělená a má mnoho odstínů režné.

Foto: Tomáš Petr

Jak pracujete s metráží a odkud ji odebíráte?

Potkala jsem se s Evou Jandíkovou z ateliéru Terej, která je textilní výtvarnicí a nechává si tkát lněnou metráž. Navrhuje různé kolekce a kombinuje již barvená lněná vlákna do vzorů. Od ní většinou odebírám. Tento len je tkaný přímo v Čechách, vlákna pocházejí z evropských zemí. Sama si len nebarvím, ale v rámci svých experimentů se k tomu možná dostanu. Nyní používám textilní barvy, pro tisk mám třeba skleněné raznice, které jsem si vyráběla, nebo vykrývám šablonami jednoduché motivy. Barvy nanáším různými způsoby, například válečky, houbičkami, cákáním nebo otisknutím jiných materiálů.

Jaké má podle vás len nevýhody?

Hodně lidí za nevýhodu považuje jeho mačkavost, ne každý to má rád. Další nevýhodou je, že se sráží, takže je potřeba jej před šitím předeprat, aby tvůrce zákazníkovi dodal správnou velikost. Ve velkých řetězcích se může stát, že si člověk koupí nepředepraný kousek a srazí se mu na jinou velikost. Je tedy asi jistější si lněné oblečení kupovat u místních značek, které pracují s menšími kolekcemi a metráž si pro šití správně připraví.

Když ale někdo nemá peníze na lněný výrobek od tvůrce, stojí za to jít i do fast fashionových řetězců, které nabízejí oblečení s různým podílem lnu levněji?

Asi stojí za to si zkusit, zda to člověku vyhovuje. Koupit si takovou lněnou košili bude zřejmě levnější. Může se ovšem stát, že materiál nevydrží tak dlouho.

A v second handech, kde jste zpočátku nakupovala pro upcyklování, jste nacházela kvalitní kousky?

Byly tam i stoprocentně lněné kousky bez kombinace s viskózou nebo bavlnou, často byly ale právě od těch řetězců. Je pravda, že samozřejmě nějakou dobu nošení vydržely. Na druhou stranu ale mám lněné závěsy z jednoho velkého řetězce. Byly zkrátka levnější – na velké okno vyjdou lněné závěsy opravdu draho. Nebyla to ale dobrá volba, po několika vypráních se v podstatě rozpadají. Určitě se tady vyplatí větší investice.

Kolekce NEON. Foto: Dominika Bališová

Foto: JEN LEN

Zkoušela jste někdy len pěstovat?

Mám ho na své zahrádce už třetím rokem, konkrétně len zlatý. Pěstuji ho spíše pro potěšení – člověk má kontakt se lnem i tímto způsobem. Pár dní kvete modře a když má dostatečně dlouhé stonky a zralé tobolky, tak jej sklidím, usuším a na Lenfestech ho využíváme pro dílničky s květinovými vazbami.

Nikdy jsem nezkoušela žádné další zpracování, jako je máčení a česání. Ani jsem nezkoušela příst. Na Lenfest ale jezdí moje kamarádka, která to umí. Přijde mi, že to, co se lnem dělám já, mě natolik zaměstnává, že se k tomu ostatnímu ani nedostanu.

Jak si vysvětlujete, že je len tak populární?

Myslím, že je to i díky té ekologii a hledání přírodních materiálů, což je nyní trend nejen v oděvech, ale i v interiérovém designu nebo ve stavebnictví. Když jsem pracovala v muzejnictví, tak jsem se už před dvaceti lety setkávala se spoustou turistek ze západních evropských zemí, které nosily lněné oděvy. Tehdy tu ještě len tak populární nebyl, ale propojením se světem jsme najednou viděli, jak vypadá skvěle na lidech, kteří ho umějí nosit. A vystupňovalo se to potřebou být blíž přírodě.

Foto: David Drahota

Co vás motivovalo k tomu, že jste začala pořádat Lenfest?

Pracovala jsem pro galerii a muzeum, kde se pořádaly různé akce. Říkala jsem si, že by bylo fajn věnovat jednu i lnu. Sama jsem jezdila na Dyzajn markety nebo Czech Design Week a líbila se mi atmosféra kolem tvůrců. Nápad jsem dostala v roce 2016 a hned jsem měla příležitost ho zrealizovat v Hospitálku v Doksech, který patří pod českolipské muzeum, kde jsem tehdy pracovala.

V Česku do té doby nic takového nebylo. Zpětně jsem se dozvěděla, že kousek od nás, v německém Ramennau, se pořádají už 20 let lněné dny, což jsem do té doby netušila. Říkala jsem si, že zkusím na festivalu spojit výtvarníky a designéry, kteří dnes pracují se lnem moderními postupy, nebo tradiční postupy využívají k novému vzhledu lněných výrobků. Chtěla jsem, aby tradice lnu byla ukázána v současném světle. Se lněnými výrobky se lidé setkávají například na hradech a zámcích na různých středověkých trzích. To jsem ale nechtěla – můj záměr byl představit současnost a možná i budoucnost toho materiálu. Každý si na této akci může něco najít – kosmetiku, jídlo, dřevo ošetřené lněným olejem, šperky, oděvy a spoustu dalšího.

Mluvily jsme o tom, že len je čím dál více populární. Odráží se to i na návštěvnosti Lenfestu?

První Lenfest byl opravdu maličký, komorní. V Hospitálku v Doksech nebylo moc místa a představilo se jen pár prodejců. Další ročník jsme přesunuli do Kamenického Šenova, kde jsem pracovala ve Sklářském muzeu. Byla příležitost uspořádat festival v prostorech expozic a ukázat zde i návaznost na sklářství. Na nedalekém Rumbursku byla plátenická tradice, mohli jsme to tedy zajímavě propojit.

Přijíždělo tam kolem 300 lidí z celých Čech i Moravy. Lenfest se postupem času dostal do širšího povědomí a má své fanoušky. Když jsem na dva roky pozastavila jeho konání, byly vznášeny dotazy, jestli se bude ještě někdy konat. Tento zájem mě tedy namotivoval další ročník uspořádat. Mám velkou radost z toho, že sedmý ročník se koná na Sýpce Lemberk ve spolupráci s Happy Materials.