Jak to vidí

Sklo, kámen a kuriozity: Recenze výstavy Soukromá Atlantida na Sýpce Lemberk

Výstava Aleny Matějky a Larse Widenfalka s názvem Soukromá Atlantida v prostorách Sýpky Lemberk je pozváním do tvůrčího světa obou autorů, kteří v současném českém umění nemají obdoby. Samotnou výstavu však kromě jejich soch spoluvytváří také genius loci architektonické památky, kterou majitelé Galerie Kuzebauch několikátým rokem přetvářejí na výstavní a kulturní centrum. Loňskou sezónu prostor obsadila výstava děl Jiřího Beránka, jež celé spodní patro sýpky pojímala jako celistvý prostor. Aktuální výstava dvojice autorů je však spíše objevitelskou exkurzí, při níž návštěvník objevuje postupně na každém kroku jednotlivé detaily a materiálové souvislosti děl. Ve venkovních prostorách pak autoři vytvořili sochařský park.

Sklo, kámen a kuriozity: Recenze výstavy Soukromá Atlantida na Sýpce Lemberk
Sklo, kámen a kuriozity: Recenze výstavy Soukromá Atlantida na Sýpce Lemberk

Autor recenze: Mira Macík • Autor fotografií: Roman Hudziec

Instalace Aleny Matějky působí ve vnitřních prostorách sýpky jako kabinet kuriozit. Neortodoxní přístup ke sklu si umělkyně odnesla ze studií u Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM, kde se inspirovala experimenty s materiálem. Právě materiálové přesahy jsou nejzajímavějším prvkem její tvorby. Sklo s přesně definovaným tvarem dokáže propojit s kůží, ptačím peřím, či preparovanými zvířaty. Vystavená dvojice vycpaných beránků pojmenovaných Rock and Roll v kombinaci se skleněnými podstavci tvoří protipól ke skleněnému baroknímu andílkovi s křídly vytvořenými z ptačích per, kde je naopak neživý objekt doplněn o pozůstatky živého zvířete.

Mezi nebem a zemí / Between Heaven and Earth.

Propojování kdysi živého a neživého materiálu se jeví na první pohled nepatřičně a nesoudržně. Toto spojení však vytváří zajímavou dynamiku objektu a diváka jistým způsobem popouzí. Podobný princip Matějka použila u skleněného objektu ve tvaru skříně, uvnitř níž se nacházejí kosti a paroží, nebo také u pušky a bažanta, které jsou doplněny kůží, ale i u skleněných hodin s vycpanou kukačkou. Ze skla vytvořila autorka rovněž stůl nebo šicí stroj.

Rock and Roll.

Všechny objekty uvnitř sýpky jsou křehké a precizně zpracované. Oproti tomu se ve venkovních prostorách nachází monumentální dílo z kamene nesoucí název Vítr z Alpi Apuane. Název odkazuje na cestovatelského ducha autorky, která společně s partnerem Larsem Widenfalkem střídavě žije v Česku, Švédsku a také v Itálii. Toto klasičtější dílo navazuje na sochařskou tradici dvacátého století a není tak překvapivé jako díla uvnitř sýpky.

Lars Widenfalk, na rozdíl od Aleny Matějky, vytváří svoje sochy střídmějšími vyjadřovacími prostředky za použití menšího množství kombinací materiálů. Využívá mramor, žulu, ale také tavené sklo. Venku umístěné sochy Milenci, Hvězdář, Kůň a muž a Donna di Genova jsou pojaty s větším či menším zjednodušením formy. Lars Widenfalk se pro Českou televizi a pořad Babylon v roce 2016 na adresu svých děl vyjádřil takto: „Socha v kameni je už přítomná a já ji musím pouze nalézt“. Tento dojem je ze soch znát – každý kámen opracoval více či méně do podoby svého námětu, ale neopracovanou vrstvou či vrstvami nechává divákovi prostor pro vlastní fantazii.

Donna di Genova (Trůn / Throne)

Umělci se podařilo vybudovat si vyjadřovací jazyk, jenž formou i námětem sice navazuje na tradici figurativního sochařství, ale drobnými a překvapivými zásahy se mu daří zasadit jej do současnosti. Například pro sochu New Perspective, která je umístěna ve vnitřním prostoru sýpky, jsou zvoleny podobně nepatřičné, avšak funkční kombinace materiálů jako v případě děl Aleny Matějky. Widenfalk tentokrát zvolil kombinaci mramoru a látky. Jednou z nejzajímavějších soch autora je pak Padlý anděl. Tato socha je zřejmě z bezpečnostních důvodů umístěna do vnitřních prostor. V exteriéru před sýpkou by vzhledem k námětu určitě vynikla více.

Sýpka Lemberk dala nahlédnout do bohatého vnitřního světa autorů a partnerů, kteří se navzájem inspirují a ovlivňují v pracovním i osobním životě. Podali tak jasnou zprávu, že klasický přístup k tvorbě, který nepodléhá trendům ani tlaku na rychlou produkci, má na umělecké scéně stále svou pozici.