Ptáme se

Anketa 2: Jak sklářky a skláři reflektují tradice, inovace a výzvy?

Výstava SKLÁŘI - SPOJENI RUKAMA A SRDCEM byla jedním z bodů programu mezinárodního sklářského sympozia, jehož podstatou byl čerstvý zápis ruční výrobu skla na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Sympozium pořádalo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Na vernisáž přijelo dohromady dvanáct sklářek a sklářů ze šesti zemí, které společně zapsaly ruční výrobu skla na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Anketa 2: Jak sklářky a skláři reflektují tradice, inovace a výzvy?
Anketa 2: Jak sklářky a skláři reflektují tradice, inovace a výzvy?

Autorka: Barbora Šturmová • Úvodní foto: Jan Canty

Redakce Material Times položila několik otázek sklářům a sklářkám, kteří se zúčastnili vernisáže. Přinášíme vám druhou část této ankety. První část si můžete přečíst zde.

Václav Řezáč, Česká republika

Václav Řezáč (*1977) absolvoval sklářskou školu v Železném Brodě a ateliér prof. Vladimíra Kopeckého na UMPRUM v Praze. Během let 2016–2019 získal pedagogické zkušenosti v Japonsku. Deset let byl manažerem ve studiu tavené plastiky Zdeňka Lhotského, mezitím se věnoval také vlastní tvorbě. Nyní působí jako pedagog v ateliéru Skla a Šperku na Technické univerzitě v Liberci. Jeho práce spojuje dvě sklářské techniky, čímž symbolicky vyjadřuje spojení racionality a intuice.

Jak se vaše země podle vás staví ke sklářské tradici? Podporuje vás dostatečně?

Pracuji a žiji jako sklářský umělec a vysokoškolský pedagog, zároveň i podnikám v tomto oboru. Z toho důvodu se mě podpora ze strany státu příliš netýká – co si nezajistím sám, to nemám.

Co pro vás znamená slovo tradice?

Pro mě je tradice jistotou. Zahrnuje uchování materiálních i nehmotných hodnot a jejich předávání dalším generacím. Zároveň je zdrojem inspirace a poučení. Tradice není jen stagnace nebo archivace, ale živý a neustále se vyvíjející proces. To je jen ve zkratce, co pro mě tradice představuje.

Čím je vaše země ve sklářském oboru specifická?

Kromě bohaté historie sklářství na území dnešní České republiky, která sahá až do středověku, je země také domovem mnoha talentovaných sklářských mistrů a progresivních firem. Ti úspěšně kombinují tradiční techniky s moderním designem. Specifikem České republiky je také široká síť sklářských studií a ateliérů, které podporují inovace a udržují tuto tradici živou. Vedle toho máme více škol zaměřených na sklářství na různých úrovních vzdělávání než v zahraničí. Zda je to skutečně pozitivní specifikum, ukáže až čas.

Můžete popsat proces, jakým vytváříte své skleněné umělecké dílo od začátku do konce? Co na něm máte nejraději?

Umění by mělo být vždy postaveno na kvalitním řemesle, aby odolalo nástrahám času. Ve skle to platí dvojnásob. Snažím se svá díla tvořit co nejvíce sám, pokud mi to technika dovolí. Je to pro mě klíčové – potřebuji se skla dotýkat, vnímat jeho vůni, teplo a povrch, cítit ho všemi smysly.

Na druhé straně je tu však riziko, že se člověk nechá unést rutinou a opakováním stejných postupů. Přílišné spoléhání na zvládnutou techniku může vést k tomu, že se uzavřu do své vlastní „zlaté klece", což rozhodně nechci.

I když jsem se učil foukat a tvarovat sklo na píšťale, stále mě fascinuje jeho nejpřirozenější podoba – tekutost. Vnímám ho jako pralátku, prahmotu, která vzniká roztavením písku za vysokých teplot. Nejvíce mě fascinuje okamžik mezi tekutostí a ztuhnutím skla, kdy se vlastně jedná o záznam času, který už nikdy nevrátíme.

Do kontrastu k tomu stavím pevné sochařské tvary s malířskou barevností, které následně polévám žhavou prahmotou skla. Vzniká tak vztah mezi přesností a náhodou. Tento tvůrčí proces je velmi technicky náročný a složitý, takže ho zde mohu jen stručně popsat.

Václav Řezáč, Uranový disk. Rozměry díla: 81 x 50 x 73 (šířka x hloubka x výška). Foto: Ondřej Kocourek

Luca Görömbei, Maďarsko

Luca Kohut-Görömbei začala pracovat se sklem už jako malé dítě. Rodiče jí vytvořili i malou dílnu. Studovala design na MOME v Budapěšti (Univerzita umění a designu Moholy-Nagy). Poté se také vyučila v oboru zlatnictví. Vyrábí vlastní šperky, experimentuje s broušením skla a tavením skla v elektrických pecích, foukáním skla v horkých pecích, ale i s vrstveným sklem. V roce 2008 si otevřela vlastní dílnu a o pět let později uvedla na trh svou značku s názvem Üvegház (Sklárna).

Jaký typ skla nejraději používáte a proč?

Hodně pracuji s recyklovaným sklem. Líbí se mi, že sklo je velmi úsporný materiál a že se může mnohokrát „znovuzrodit“. Vyrábím skleněné kousky pro restaurace, které mi dodávají skleněný odpad a já jim vracím nové výrobky k použití.

Hodně také pracuji s krásnými českými barevnými skleněnými bloky a granulátem. Moc se mi líbí energie, která z těchto materiálů vychází. Používám je hlavně při práci s pecí. Několikrát do roka navštěvuji sklárnu. To jsou opravdu výjimečné chvíle! Není nad to pracovat s horkým sklem.

Luca Görömbei.

Alma Jantunen, Finsko

Alma Jantunen žije a pracuje ve sklářské vesnici Nuutajärvi, která se nachází asi 170 kilometrů od Helsinek. Specializuje se na tavení a odlévání skla, ovládá foukání do forem, volné foukání, sklářské sochařství a techniky incalmo a filigrán. Její ateliér nese název Lasisirkus (Skleněný cirkus). Její široká paleta dovedností je výsledkem studia a práce doma i v zahraničí. Tradiční metody tvoří základ její tvorby, která je inspirována samotným materiálem, ale také přírodou, počasím, faunou a flórou, a dokonce i lidmi a hračkami.

Můžete popsat proces, jakým vytváříte svá skleněná díla od začátku do konce? Co na něm máte nejraději?

Nápady na umělecká díla přicházejí z věcí, které mě v danou chvíli zajímají. Někdy jsou inspirovány místem, kde vystavuji své práce. Například jsem se nechala inspirovat korály a začala jsem hledat krásné pláže po celém světě. Začala jsem tedy vytvářet tvary korálů a pojmenovala je podle názvů krásných pláží, jako je Ipanema.

Tvary mi přicházejí na mysl a nejprve je rychle nakreslím v malém měřítku. Poté je zvětším na správnou velikost a plánuji, jak je vyrobit. Plánuji také barvy, které se ale mohou v průběhu změnit. Práce musí být velmi dobře naplánována, především pokud je složitá a vyžaduje spolupráci třeba 2-3 asistentů.

Ráda sleduji, jak se skica mění na skutečný trojrozměrný objekt. Velmi si užívám pracovní proces se sklem a s ostatními skláři.

Markus Marschmann, Německo

Markus Marschmann je interdisciplinární výtvarný umělec, který pracuje především se sklem. Jeho umělecká praxe je inspirována rozsáhlým materiálovým výzkumem a experimentováním a jeho osobní historií. Narodil se v roce 1992 v německém Eggenfeldenu. Od roku 2011 pracuje ve vlastním ateliéru a souběžně vede a podporuje workshopy a projekty v oblasti hot shopu a lampworku jako asistent výuky v Bild-Werk ve Frauenau. V roce 2021 zahájil studium výtvarného umění na Institutu pro uměleckou keramiku a sklo Hochschule Koblenz.

Co pro vás znamená slovo tradice?

Podle mého názoru je tradice často chápána nesprávně. Jsou lidé, kteří si se slovem tradice spojují své obavy a snaží se jím chránit změny, které ovlivňují to, co považují za svou komfortní zónu: „Vždycky jsme to dělali takhle... vždycky jsme to dělali takhle“. Avšak tento postoj mě v určitém smyslu povzbuzuje. Vlastně mě nutí, abych se často proti těmto obavám vzbouřil a od pojmu tradice se odpoutal a nově ho definoval. Tradice mě velmi ovlivňují a v mé praxi hrají velkou roli, nicméně si rád hraji s ideály. Myslím, že tradice je základ, ze kterého všichni stavíme nové věci. Jsme v době, kdy se většina věcí již stala. Tradice je suterén a drží základní znalosti při vytváření něčeho nového. Bez základů se dům postavit nedá!