VŠÍMÁME SI

Layers - zelené území Kláry Horáčkové

Výstava se jmenuje Layers. Vrstvy. Ale spíš by se měla jmenovat jezerní ledovcová krajina, to kvůli záplavě zelené barvy nesené zde vystavenými skulpturami. Není to kalná rybníková, která v hlubině umrtví všechno světlo a optimismus, je to jemná, prosluněná, až sladce melancholická zeleň, z níž jsou vystavěny útvary, které se podélně lomí ve sloupcích jako čedič.

Layers - zelené území Kláry Horáčkové
Layers - zelené území Kláry Horáčkové

Text: Marie Kohoutová • Foto © Gabriel Urbánek

Podobnost s čedičem nás přivádí k předchozímu výtvarnému projektu Kláry Horáčkové Evolution series, kde použila vlastní autorskou techniku vzniku skleněných objektů, lepení nebo stavování skleněných tyčí a tyčinek, v kontrastní černé a bílé. Zatímco v Evolution series tyče modelovaly tvary jakýchsi amerických mrakodrapů v detailech do výrazně reliéfní fasády v celé své černé dramatičnosti a v jiných objektech si zase pohrávaly s cípky tyčinek a mrakodrapům tak daly korunu odlehčené rozvernosti, v kolekci Layers čítající jedenáct objektů autorka stavuje segmenty tabulového skla, které, je-li navrstveno, přirozeně vytváří zelený odstín. Jedovatost zelené, jakou tabulové sklo občas působí, je v této kolekci změkčena bílým povlakem, zřejmě zbytky prachu ze sádrové formy, v které byly utaveny a který autorka na stěnách ponechává a šikovně využívá. Na formu samotnou upomínají zlomky vystavené u každého objektu - miniaturní kousky s drátěným pletivem a větvičkou, jako upomínka na lůno, z kterého se objekty zrodily.

Kolekce Layers pokračuje v hledání dalších možností, jak rozvíjet zvolený koncept stavování a přináší několik nových prvků. Horní okraj segmentů tabulového skla svou ostrostí a nepravidelností posiluje dojem lomu kamene nebo ledovce; prohlubeň vymodeloval propad vprostřed stěny a nás od prvního okamžiku napadne, že na zachytávání vody - tak silně dílo evokuje přírodní obrazy a pocity. A najednou se tvar rozpřáhne do prostoru jedním nebo několika dohromady stavenými pláty tabulového skla, které z něj vyběhnou a zastaví se, zmrazeny v čase, nebo spojí dva sošné sloupy vjedno. Průsvitné pláty, spojené s tělem objektu jednou jedinou hranou, jsou křehké a choulostivé a snadno se lámou, přesto cítíme, že překonávají jeho tíži, avšak stačilo by málo a rovnováha by byla porušena, dílo zmařeno.

V případě Kláry Horáčkové rozhodně nemůžeme předpokládat, že z formy při stavování skla „náhodou něco vyteklo“ v momentě, kdy se sklo žárem stává tekutým, a tak stvořilo zmíněnou plochu, obří kolmý límec. „Techniky, které používám, jsou hodně časově náročné,“ vysvětluje autorka „díla mi neexplodují pod rukama z ničeho nic. Je to zdlouhavý náročný proces, konkrétně tavené sklo a fusing v podobě, jak ho používám já. Není to tak, že máte za jeden den téměř hotovou sochu jako u hutního skla. Jedno mé dílo vzniká často i půl roku a déle. Sklo je spontánní na začátku, ale pak je to dlouhý proces - kontrola nad tvarem, strukturou i detailem je to, co mě zajímá.“

Jako čajový nebo kávový set potřebuje peak, vrchol, a ten mu dodává vznos konvice, i v této kolekci potřebujeme úběžník, místo, ke kterému tvůrce i návštěvník nasměruje největší pozornost a které se stane přirozeným vrcholem konceptu a dominantou výstavy. Ledovcová jezerní krajina uprostřed galerijního prostoru a vytříbená sofistikovanost každého jednotlivého díla působí celistvě a uhlazeně, množná až příliš, nic ji neruší. Není to sice na škodu, ale něco přece schází. To „něco,“ vrchol výstavy a žádoucí kontrapunkt přinášející dynamiku a nepředvídatelnost, která nás udržuje v animální pohotovosti a napětí, je zastrčené stranou před okny galerie. Škoda, že tento velký kámen, tato výtvarná rozbuška nebyla vhozena (teoreticky) doprostřed jezera a nerozbouřila jeho poklidné vody. Vrcholem výstavy jsou dvě díla posouvající autorský koncept k dalšímu horizontu a na cestu k němu.

Spíše drobnější, byť vysoké, segmenty tabulového skla, které tvořily výše zmíněné objekty, jsou v těchto dvou dílech zapomenuty. Sklo je zpět v plné síle, stěny silné tloušťky a syté zelené barvy vyniknou v celé své ploše, na níž je zřetelně vidět vroubkovaná struktura užitkového tabulového skla, pláty jsou zapuštěny do sebe a tvoří mohutnou trojdílnou kompozici. Tu a tam ze švu skulptury vybíhá tenká ploška, která jako odtávající led tvoří ledové škvarky a krystalky, rozrušené, odlámané a stékající po hraně dolů nebo rozlévající se vodorovně do kaluže stlačené tíhou horního dílu stavby. Objekty nejsou nijak zušlechťované sklářskými technikami, jako je broušení, leštění a další povrchové úpravy materiálu. Jsou ponechány v původní hrubosti a divokosti jako sama skalní krajina a připomínají, že i led má ohnivé srdce, neboť v ohni byl utaven. Pyramidový masiv oživuje mohutný ještěr lezoucí vzhůru po jedné hraně. Má rozdrcenou tvář a tak nemůžeme odhadnout jeho úmysly, zda jsou mírumilovné, tedy nás nesežere, nebo se vydává na lov, pak je třeba mít se na pozoru, protože rozměry a temné zbarvení jeho krunýře jsou varující. Až sem tedy doputoval pocestný procházející zeleným územím Kláry Horáčkové a my si můžeme lámat hlavu, o čem to všechno je.

„Každé dílo má nějaký účel, cíl a používá různé strategie k jeho naplnění, nedá se to shrnout jediným přístupem,“ říká autorka. „V současnosti mě více zajímají sociologie a lidská mysl, spíš tušené významy a přímé prožitky, i když hodně mých objektů vyjadřuje geometrické, optické, fyzikální a vztahové zákonitosti a fenomény. Mnohem důležitější je ale hledat nadstavbu, jako třeba autorský rukopis nebo osobní příběh. V tom má výhodu umění, které je na osobitosti autora postaveno. Ten, kdo se vydá cestou umění, tak ví, že práce to opravdu není lehká a panuje v ní velká nejistota a pochyby, zda uspěje. Ale autor musí tvořit, i když si není na sto procent jistý. Odměnou mu je to, že nalezne cesty, které by neviděl, kdyby nezačal, a princip, který se dá rozvinout a dál na něm stavět.“

V předchozích uměleckých epochách se tvořila díla, jejichž hlavním účelem bylo být krásná, a proto také existovala - pro sebe sama a k oslavě své krásy. Ale i tato díla vznikala v souvislostech, které stále drží ve své paměti. Dnešní umění se s dílem, které by existovalo jen kvůli své kráse, nespokojí, zapojuje ho do složitých konceptů často přesahujících horizont nikoli jedné výstavy, ale roků, které teprve, viděny zpětně, postihují jednotlivá tvůrčí období umělce. Pro pozorovatele je proto mnohdy obtížné postřehnout vývoj takového konceptu v náznacích a jednotlivostech, než se z nich vyloupne zamýšlený celek. I tak se ale každý počin, jakým je autorská výstava, stává průzorem do světa neviditelných procesů s viditelným výsledkem a dalekosáhlými následky. My máme to štěstí, že v případě výstavy Layers Kláry Horáčkové můžeme vývoj mnohaletého výtvarného konceptu a myšlenkového principu zřetelně vidět, jak postupuje, v jaké je fázi, a zvědavě čekat, jak to bude dál. Důležité a v dnešní době opravdu vzácné je, že se autorka v tom nejlepším slova smyslu „drží při zemi,“ že její díla jsou srozumitelná a přes svou vlastní krásu podporují účel, smysl a nezbytnost vlastní cesty.

Klára Horáčková - Layers

14. 10. - 25. 11. 2022
Galerie Kuzebauch, Říčanova 19, Praha 6
Otevřeno: po-pá 9-17, vstup do galerie je volný (přes Bistro a Café Kuzebauch, popřípadě zazvonění na zvonek Happy Materials).