VŠÍMÁME SI
Oliver Braun: Tvoříme krásno na památku
Oliver Braun (*1991) se jako jediný absolvent v ročníku vyučil na Střední odborné uměleckořemeslné škole v Praze štukatérskému řemeslu. Jeho umělecké štukatérství má od té doby na kontě nespočet realizací a řemeslu učí i další. Jak vypadá práce štukatéra? A jak jeho řemeslu vrátit dávnou prestiž?
Text: Valérie Záhonová • Restaurování figurálních a psaníčkových sgrafit loveckého zámečku Červený dům v České Lípě • foto © Umělecké štukatérství Oliver Braun
Co Vás k zájmu o štukatérství přivedlo?
V patnácti jsem chtěl dělat něco kreativního. Nebyl jsem vyhraněný. Na řemeslo mě poslali rodiče. Zájem o něj ve mě probudili až pánové Martin Radil a Pavel Hanzl z firmy Akant Art a pan Janík, který nás učil. Oni se se mnou samozřejmě nepárali, dovedli ale řemeslo předat a neodradit od něho. Důležitá byla jejich motivace a individuální přístup.
Jaké byly důležité momenty pro vznik a úspěch Uměleckého štukatérství Oliver Braun?
Podnikat jsem začal hned po škole. S bývalým spolužákem jsme pracovali na výzdobách vestibulů a rekonstrukcích bytů. Pak jsme se neshodli a rozešli. Měl jsem v Praze malou sklepní dílnu. Pracoval jsem sám. V noci jsem vyráběl, přes den osazoval. Začátky byly tvrdé. Za jednu zakázku jsem nedostal ani zaplaceno. To byla velká škola, která mi ukázala realitu a utvrdila mě, že nemůžu podnikat sám. Hodně se změnilo, když jsem si na pomoc se zakázkou na rekonstrukci domu v pražských Holešovicích přizval sochaře z plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara. Zaměřili jsme se na opravy fasád. Zrekonstruovali jsme jich hodně a spolupracujeme dodnes. Nejzásadnější byla pravděpodobně rekonstrukce objektů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2019. Šlo o kompletní opravu celého bloku budov na Malé Straně pod Pražským hradem. Zakázka nás donutila navýšit kapacity, abychom zvládli plnit termíny a větší rozsahy realizací.
Jak jste na tom dnes? Na čem právě pracujete?
V současnosti firma zaměstnává asi šedesát lidí. Rozšířili jsme působení na celé Čechy. Právě pracujeme na paláci Savarin, na zámcích Frýdlant, Brandýs nad Labem a Česká Lípa, dále na Technologickém parku Dronet v Plzni nebo na sálu Hlavního nádraží v Praze.
Restaurování historických omítek na zámku Brandýs nad Labem • foto © Umělecké štukatérství Oliver Braun
Vedete vy sám nějaké učně?
Od roku 2015 učím praxi na Střední odborné uměleckořemeslné škole v Podkovářské ulici. Rok jsem zde učil také teorii. I když mám rád historii, nesmí jít o zaseknutí v čase. Tomu, jak se mění doba a mladí lidé, se musí přizpůsobit i výuka.
Proto jste otevřeli Akademii řemesel?
Ve firmě máme hodně vysokoškoláků, sochařů, restaurátorů, ale i těch, kteří nemají zkušenosti ze škol a chtějí se rekvalifikovat. Akademie má vlastní výukový program. Rekvalifikanty zároveň zaměstnáváme. Kdo v šestnácti letech nastoupí na čtyři roky do učení, často neví, zda si vybral obor, kterému se chce skutečně věnovat. Z toho důvodu nemusí mít potřebný zápal. Rekvalifikant je obvykle starší, má zájem a dokáže věnovat řemeslu čas. Někteří se díky tomu naučí technologie i za jeden rok.
Nabízíte také štukatérské kurzy. Kdo na ně jezdí?
Náš první kurz proběhl letos na zámku Chříč. Přijeli lidé, kteří mají k oboru hodně blízko - architekti, projektanti, řemeslníci… Dokonce se ho zúčastnil investor, který si koupil zámek! Nečekal jsem, že zaujmeme tolik lidí s profesní vazbou na náš obor. Rádi jsme téhle skutečnosti přizpůsobili odbornost kurzu a plánujeme další pokračování.
Co všechno tedy Štukatérství Oliver Braun dělá?
Firmu jsme rozdělili do čtyř sekcí. Štukatérství se věnuje odborné práci na obnově památkových objektů. Dále máme sekci výzdob interiérů. Pak je to již zmiňovaná Akademie řemesel a Spektro ateliér.
Čím se Spektro ateliér zabývá?
Ateliér vznikl, protože u nás pracuje hodně umělců. Stávalo se, že pro nás tito lidé chtěli pracovat, jenže potřebovali prostor pro vlastní tvorbu. Před třemi lety se u nás začala vytvářet skupina, kde nejsou čistě řemeslníci, ale umělci řemeslníci. My jim poskytujeme zázemí, a taky možnost skloubit práci s vlastní tvorbou.
Tím celkem bouráte i to, jak je vnímané řemeslo obecně…
Jsme trochu „exoti”. Na našich stavbách se střetávají inženýři stavbyvedoucí s magistry umění. Pro mnohé je to překvapení. Jsou to přece jen dva rozdílné komunikační světy. Pracují pro nás pochopitelně i vyučení řemeslníci nebo dělníci z Ukrajiny. Přijíždějí si k nám vydělat a odvádějí neuvěřitelné výkony. Mají veliké odhodlání, zejména v této době. To je zase úplně jiný přístup. Dochází tam k zajímavému propojování. Ano, trochu nabouráváme stereotypy a docela dobře to funguje.
Zámek Jinonice, rekonstrukce vnitřních a vnějších omítek • foto © Tobias Groh
Vyvíjí se nějak štukatérské řemeslo po materiálové nebo technologické stránce?
Řeší se pojiva, pevnosti, návaznosti na moderní materiály a trvanlivost. Pro nás jsou zásadní technologie provádění. Ty jsou v podstatě pořád stejné. Pokud se nezmění technologie provádění, nezmění se ani délka realizací. S tím pak bývá problém. Pracujeme s původními materiály a konstrukcemi. To vyžaduje čas, jinak bychom historické budovy znehodnotili. Jenže čas realizací se určuje bez nás. Nastavuje ho projektant, investor… Mnohdy jde o nerealistické cíle. Pak přijde štukatér nebo restaurátor a řekne: „já to tady budu čistit skalpelem půl roku, ne tři týdny, jak to stojí v harmonogramu”.
Dá se to řešit?
Při realizacích s větším rozsahem ploch jsme se naučili používat strojní omítačky a nové materiály. Tato technologie se běžně používá na novostavbách, ale ne na památkově chráněných objektech. Vyzkoušeli jsme si to třeba na Technologickém parku Dronet v Plzni. Během roku a půl jsme na objekt dokázali nanést kolem tří set tun materiálu v podobě tažených říms, tektonicky složitých geometrických prvků a různých struktur omítek. Využití těchto technologií má ale u historických objektů své limity.
Co přesně je štuk? Změnil se nějak za dobu, co ho používáme?
Štuk se k nám dostal v renesanci. Dřív to byla směs vápna, písku, mramorové moučky a vápencové drti. Složení se proměňovalo podle lokality. Ve Francii se třeba přidávala sádra. Štuk v renesanci představoval plastickou hmotu. Řemeslník mohl se štukem pracovat i několik dní. Modelovalo se ručně na místě. Nic se neodlévalo do forem. Nebyla to tekutá kaše, která se nanáší v milimetrech na hrubé jádrové omítky.
Kompletní štuková výzdoba interiéru soukromého zámečku • foto © Umělecké štukatérství Oliver Braun
Jak lokální odlišnosti ve složení materiálu řešíte na historických objektech dnes?
Mícháme si vlastní materiál. Pojiva používáme skoro stejná. Liší se hlavně písek. Ten ovlivňuje pružnost a pevnost. Písek je pomalu v každém okrese jiný. Snažíme se, aby barva i jemnost odpovídala objektu. Existují maltové a betonové písky. Betonové písky se drtí ze štěrku. Melou se na různé frakce. Maltové písky se zase kopou ze země. Je v nich jíl, který se propírá. Množství hlinitanu má vliv na soudržnost a smrštivost materiálu. Děláme si materiálové testy. Objedeme pískovny, nabereme vzorky, zkoušíme různé poměry. Důležitá je i kvalita přidávaného vápna, kterou ovlivňuje doba zrání.
Taková alchymie zabere jistě spoustu času…
V historii se materiály navrhovaly na velmi dlouho. Když se omítala gotická kaple, tak to nebylo na dvacet, ale na čtyři sta let. Současné materiály takovou životnost nemají. My používáme kusové vápno, ne hydrát. Necháváme si vozit v sudech tří až pětiletá vápna. Díky času zrání dovedeme docílit výborné tvrdosti podobné cementu.
Co plastické motivy? Měl by je štukatér znát?
Určitě ano! Hlavně při rekonstrukční a restaurátorské činnosti. Když celý prvek nebo jeho část chybí, a nejsou dostupné žádné informace o původním vzhledu, musí se využít uměleckohistorické dedukce. Sondami a průzkumem odkrýváme s památkáři vrstvy historie. Setkáváme se při tom často i s nepůvodními novotvary a ty odhalí právě znalost prvků a motivů používaných v konkrétním období.
Jak bychom měli o řemesle přemýšlet, aby bylo pro mladé lidi atraktivní?
Možná bychom měli mluvit o modernizaci samotné podstaty řemesla. Mnoho lidí ho stále vnímá jako podřadnou věc. Když někdo v šestnácti řekne „začal jsem chodit na učňák”, leckdo si pomyslí, že prostě nemá na víc. Řemeslník přitom musí být inteligentní. Je důležité, jak se věci pojmenovávají. Některá řemesla by se měla transformovat z výučního oboru výš, na nějakou, možná až akademickou úroveň, aby se jim navrátila dřívější prestiž. Od začátku svého podnikání si říkám, že se musím dostat do pozice, ze které půjde tyhle věci měnit.
22. 8. 2022
Aktuálně
►Kryštof Mařatka: Nové světy klavíru
► Evy Eisler – Ochočené nekonečno
► Seminář matériO' Fokus: Trendy a šetrné materiály v praxi 28.11.
► Heimtextil 2025: Textil jako most mezi minulostí a udržitelnou budoucností
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU