Ptáme se

Milena Nečásková: Památka není pokusné zvíře

Milena Nečásková působí v oboru restaurátorství maleb více než třicet let. Už na začátku 90. let pomáhala založit firmu Brandl, kterou nyní vede a kde spolu se svými kolegy restauruje závěsné obrazy, rozlehlé nástěnné malby i obrovské komplexy historických interiérů. Její značně obtížná, ale krásná práce vyžaduje nejen řemeslnou zdatnost, ale i vědomosti z oblasti chemie, fyziky a historie.

Milena Nečásková: Památka není pokusné zvíře
Milena Nečásková: Památka není pokusné zvíře

Jak jste se k restaurování maleb dostala?
Odjakživa mě to táhlo hlavně k malování. Když rodiče chtěli mít chvilku klidu, stačilo dát mi papír s tužkou a byl pokoj. Když jsem se rozhodovala, jakým směrem se ubírat, nebylo to snadné. Hledala jsem obor, kde se pracuje hlavou i rukama. Ale takových povolání moc není. Nejdříve jsem chtěla být architektkou, to mi doma rozmluvili. Malířkou jsem se stát nechtěla, ale vždy mě to táhlo ke starému umění, a proto jsem se později rozhodla pro restaurování.

V rodině jste žádné řemeslníky nebo restaurátory neměla?
Rodiče z toho, že jsem si vybrala restaurování, nadšeni nebyli. U nás v rodině nebylo umění jako profese moc uznávané, naopak se preferovalo technické vzdělání. Vím jen, že praděda byl povoláním švec a můj dědeček malířem pokojů. Nebyl to však malíř pokojů, jakého známe dnes. Pokoje maloval složitými šablonovými vzory a z ruky motivy různých květin. Byl to spíše takový dekoratér.

Jaké byly vaše začátky?
Když jsem začínala, tak se restaurátorství dalo studovat pouze na Akademii výtvarných umění v Praze a nikde jinde. Po vystudování jsme většinou zůstávali na volné noze. Zároveň ale fungoval jiný systém než dnes, centralizovaná komise rozdělovala a přiřazovala práci. Takže ta volná noha nebyla až tak volnou.

Jak je to s životem na volné noze dnes?
Dnes si člověk práci musí shánět sám, protože ji už nenachází jako kdysi v poštovní schránce. Je to všechno takové svobodnější, ale v mnohém i složitější.

Spolupracujete s odborníky, kteří pracují s jinými materiály? Nebo se stýkáte pouze s malíři?
Protože mám firmu, realizuji i větší zakázky, a tak spolupracuji i s odborníky například na kamenné sochy či štuk. Firmu jsem založila mimo jiné i proto, že mě baví restaurovat velké komplexní celky, například celý interiér – podle potřeby potom sestavuji tým spolupracovníků příslušných profesí. Mezioborová spolupráce je na mojí profesi ohromně zajímavá.

Takže například u polychromované sochy přenecháváte práci sochařům, nebo se práce ujmete sama?
Sochaři se většinou věnují hlavně základní hmotě plastiky. Ostatně sochaři většinou studují kámen a další tvrdší materiály, zatímco dřevěná polychromovaná plastika patří pod malířský obor. Za nás jsme se ještě učili, jak správně konzervovat dřevo, kdežto dnes je to už ve studiu více oddělené.

Takže s rámy závěsných obrazů si poradíte?
Rámy obrazů dělám také, ale není to pro mě zas tak oblíbená práce, protože je u ní třeba hodně užitého řemesla; profesionál to umí lépe a jde mu to rychleji. Pokud ale není náhodou nikdo po ruce, s rámem si poradím.

Setkala jste se někdy při práci s nějakou pořádnou perličkou?
Někdy je s podivem, jak krkolomných materiálových kombinací se malíři dopouštějí. Vzpomínám si na technologickou kuriozitu od málo známého, nicméně velmi osobitého moravského malíře Miloše Borii. Ve 30. letech 20. století namaloval nevelkou zajímavou abstraktní kompozici hutnou olejovou barvou na kus bavlněného prostěradla. Do malby vlepil červený trojúhelník z překližky, kousek seprané bílé bavlněné látky a do středu díla vmodeloval plastický kruhový útvar z lesní hrabanky. Všechno to drželo pohromadě jen silou autorovy vize a trochy černé olejovky na povrchu. O padesát let později se z toho stal opravdu restaurátorský ořech. Řešit se to muselo komisionálně, protože jedinou možností strukturální konsolidace díla bylo skeletování, které nevyhnutelně zakrylo autorův podpis na rubu plátna. Všichni toho litovali, protože tento svérázný malíř podepisoval své malby velice zřídka.

Dojímají vás některé materiály, se kterými ráda pracujete?
Moje emoční škála obliby určitých materiálů je široká. Určují to hlavně technické vlastnosti a výrazové možnosti těch materiálů. Velmi ráda restauruji třeba lazurované stříbro pro jeho velikou variabilitu estetické působivosti, kterou násobí patina stáří. Ale mluvit o dojetí je přehnané. Spolehlivě mě vždy znovu a zas dojme jen čpavková voda, pokaždé rovnou k slzám.

Jak se díváte na dnešní malířská díla z hlediska čistě technického?
Dobrý malíř by samozřejmě měl umět zachytit svoji myšlenku na plátno, ale zároveň i pamatovat na to, aby dílo vytvářel kvalitními barvami a na řádném podkladě. Ten, kdo toto nerespektuje, tak riskuje, že se v budoucnu jeho obraz začne drolit, sypat se a nepomůže mu ani restaurátorský zásah. To samé platí i pro restaurátora, který je zároveň malířem. Moje práce se neobejde bez různého doplňování, někdy i rozsáhlé retuše. Všechno se však musí dělat s citem!

Restaurátorka Milena Nečásková pracuje na rekonstrukci svatostánku ukradeného z kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici u Loun.

Dokáže materiál restaurátora s tak dlouholetou praxí stále překvapovat?
Aby materiál moc nepřekvapoval, je třeba si před zásahem práci dokonale připravit. Člověk je za památku odpovědný a chyba je nepřijatelná. Aby k chybám nedocházelo, provádí se nejprve průzkum památky, kterým se odhalí, jakou technikou to bylo udělané, v jakém stavu památka je a jak s ní máme zacházet. Překvapení se nicméně občas konají.

Můžete uvést nějakou konkrétní zkušenost?
Kdysi jsem pracovala s kolegy, bylo nás asi osm, ne-li víc, na renesančních malbách v technice tempery na plátně, které dodnes zdobí stropy čtyř místností v posledním patře Schwarzenberského paláce. Dnes se tam nachází expozice barokního českého umění Národní galerie. Malby byly kvůli zatékání v dezolátním stavu, trhaly se, byly poškozené a neskutečně špinavé, takže technické problémy byly úplně se vším. Muselo se přijít na to, jak malby strukturálně konsolidovat a jak je správně vyčistit. Tempera na rozdíl od olejomalby nevytváří na povrchu souvislý film, čili nejde laicky řečeno umýt a do struktury povrchu tempery se dostávají různé nečistoty, které se špatně odstraňují. Trvalo to opravdu dlouho, než jsme přišli na to, jak to udělat, a byla jsem ráda, že na to ten čas byl.

Jste v současné době nucena při práci více chvátat?
Kolikrát je zakázka koncipovaná tak, že z ekonomických důvodů je na práci velmi málo času, a tím pádem člověk by měl být neomylný a vědět ihned, jak si s danými problémy poradit, což není reálné. Po těch letech, kdy člověk nashromáždil zkušenosti, se podle mého s tímto časovým presem vyrovnává už lépe a také se dokáže rychleji přizpůsobit. Ale časový tlak na práce, diktovaný jen rytmem fiskálních roků, považuji pro památky za škodlivý.

Vaše práce tedy začíná průzkumem památky?
Ano, během průzkumu zjišťuji například míru poškození nebo autenticitu díla, rozlišuji pozdější zásahy a poznávám původní technologii vzniku díla. Na základě průzkumu je nutné vypracovat restaurátorský záměr, návrh postupu prací. Ale průzkum památky může také být od samotné realizace zcela oddělený. Jelikož je restaurování většinou financováno z dotací, je třeba předem připravit projekt prací a také kvalifikovaný finanční odhad jejich objemu pro soutěž. Průzkum se tak stává zcela samostatnou prací, realizovanou ve fázi projektové přípravy. Výsledky takových průzkumů se pak stávají nejen podkladem pro závazná stanoviska památkové péče, vyžadovaná zákonem, ale i součástí zadávací dokumentace pro výběrové řízení. Ten, kdo soutěž vyhraje, si však většinou výsledky průzkumu z projektové přípravy sám znovu ověřuje a prohlubuje odpovědi na detailní otázky.

,,Aby svatostánek svým stylem do kostela zapadl, vytvářím akrylovými barvami na jeho povrchu motiv falešného mramoru.“

Je s dosavadními, stále se zlepšujícími technologiemi a přístroji vaše práce nějak ulehčena? Nebo zůstáváte u zaběhnutých postupů?
Bezesporu moderní technika práci ulehčuje a zkvalitňuje. Na druhou stranu pociťuji trochu nemoc doby, pro kterou mám soukromý název ,,moderní šamanismus“. Kdysi, pokud mělo být něco opravdu pravdivé, tak to musel nějaký šaman posvětit například tajuplným tancem. A dnes se pro podobnou roli občas zneužívají laboratorní metody. Laikovi nesrozumitelný exaktní výsledek chemické analýzy může mít jen velmi malou souvislost s otázkou, na niž měl přinést odpověď, ale vágní interpretace toho exaktního výsledku se stává veřejností přijímaným a oblíbeným podpůrným argumentem pro věcně nijak nepodloženou hypotézu, která s tím exaktním výsledkem málo souvisí. Tomu se bráním. To je zneužití vědy. Jinak jsem ale otevřená všem novinkám, které dnešní svět poskytuje. Samozřejmě restaurátor musí být v něčem trochu konzervativní. Památka není pokusné zvíře.

Pracujete i v zahraničí?
V zahraničí nepracuji, protože mám rodinu a dost práce tady u nás. Podílela jsem se na mezinárodním projektu Getty Conservation Institute, což je největší soukromá nadace, která se věnuje restaurování. Díky tomuto projektu jsem byla jedním z restaurátorů mozaik Posledního soudu na Pražském hradě, kde jsem měla možnost spolupracovat i s kolegy ze zahraničí.

Máte ve vaší profesi nějakou osvědčenou technologii, kterou jste sama vymyslela?
Pokud bych měla mluvit o nějaké speciální technologii, tak jsem navrhla trochu jiný způsob zlacení štukatury na barokní výzdobě stropů Šternberského paláce. Zlacení se u nich až na fragmenty dokumentární hodnoty nedochovalo a bylo otázkou, zda zakonzervovat to, co zbylo, nebo štuky znovu pozlatit. Já jsem navrhla určitý technicky poměrně snadno proveditelný kompromis, který měl u odborné veřejnosti velmi pozitivní ohlas.

Podařilo se vám někdy přijít s objevem, na který dosud nikdo nepřišel?
Stalo se mi vícekrát, že jsem objevila pod horší přemalbou kvalitnější dílo, což je vždy neuvěřitelně vzrušující. Člověk si pak připadá, jako kdyby našel nějaký poklad. Jednou jsem dokázala udělat z jednoho obrazu dva různé. Deska byla malovaná i z druhé strany a z rubu byla ta malba překryta novinami, asi proto, že autor nechtěl dílo zveřejnit. Občas se stává, že se daný obraz nakonec ukáže jako falzum. Bývá to smutné, ale alespoň člověk slepě nevěří něčemu, co je padělkem. No a někdy při opravě velkých komplexů, v různých dutinách ve zdi, s kolegy nacházíme vzkazy od dělníků, kteří tu byli před námi. Co je ale na nich někdy napsáno, raději nezveřejňovat!