Téma týdne

Keramická pec je tvor

Klikovskou keramiku jsme poznali při vánoční prodejní výstavě matériO market. Když tehdy dorazil Martin Hanuš v prosinci do Prahy, s nůší a v sandálech, a začal pomalu vykládat svébytné hrnčířské výtvory na stůl, působila na nás celá situace jako z jiného kraje a času. S batohem sbaleným na víkend stojím o několik měsíců později před nenápadným venkovským stavením. Jednou za půl roku tu probíhá výpal v peci na dřevo.

Martin Hadrava pokračuje v hrnčířské klikovské tradici.

Martin Hadrava pokračuje v hrnčířské klikovské tradici.
Martin Hadrava pokračuje v hrnčířské klikovské tradici.

Klikov leží u Třeboně, kousek od rakouských hranic, a místní hrnčířská tradice pochází z druhé poloviny 19. století. Zpočátku žádanou kameninu vypalovanou na vysokou teplotu ale postupně nahrazoval porcelán a nerez, z dvanácti dílen na Klikovsku zbyly tři a v samotném Klikově už zbývá jen jedna. Tři hrnčíři v čele Martinem Hadravou společně udržují tuto dílnu z roku 1913 včetně původní Kasselské pece v provozu. Vyrábí z místní hlíny a zpřístupňují své řemeslo veřejnosti. Jeden ze způsobů, jak sdílet kouzlo hrnčířské tradice je právě výpal.

V pátek navečer jsem první přespolní host, ostatní jsou očekáváni zítra, na hlavní část události. V peci se topí už od čtvrtečního večera, musí se po zimě vysušit, vyhřát a připravit na hlavní výpal. Pyrometr v zadní části pece ukazuje kolem 200 stupňů a zatím je třeba přikládat v intervalech desítek minut. Sedíme tedy na dvoře, povídáme s několika místními přáteli a druhou keramičkou této dílny, Martou Pozníčkovou. A chystáme dříví. Všude okolo plotů jsou vyrovnané hráně krajin, některé suché, některé skoro čerstvé. Teprve zpětně mi dochází, že ačkoli je keramika hlavně o hlíně, dřevo je tento víkend stejně důležitý materiál.

Martin Hanuš a pec při jarním výpalu: „Radši pomaleji, než moc rychle.”

V noci z pátku na sobotu má službu můj hostitel, Martin Hanuš, ráno by měl topení převzít poslední a služebně nejstarší z trojice keramiků, Martin Hadrava. Jsem uložena na krásnou vzdušnou půdu nad dílnou – dnes nebdím.

V sobotu ráno přichází Martin Hadrava, a hned se mění atmosféra vypalovacího aktu. Jestliže noční strážce je klidná usměvavá povaha rozjímající nad čajem, nově příchozí mi potřese rukou a hned začíná jemně organizovat okolí. Přivezeme další kolečka různého dřeva na různá místa okolo pece, zabavujeme neposedného synka, připravujeme prostor pro další příchozí a Martin mezitím stále přikládá. Jak se pomalu začíná zvedat teplota v peci, přibývá i mumraje v okolí. Přijíždějí známí, rodiny i jednotlivci, na stůl v dílně přibývají domácí dobroty a do místnosti u přikládacích otvorů pece i židle, nádobí s nápoji a hudební nástroje. Děti lítají, kolečka se dřevem se vozí a pec se probouzí a protahuje.

Hned vedle pece je místnost s obchůdkem. Hlavním zbožím je keramika od trojice domácích, okrajově však prodávají i jiné autory. Prohlížím si s Martou výrobky, spolehlivě od sebe rozeznatelné tak jako osobnosti hrnčířů. V rohu je police plná jasně modrobílé keramiky, která vedle zemitých přírodních barev Martinů a Marty nápadně září. Marta zmiňuje jméno keramičky bez většího zaujetí a připojuje poznámku o sterilní elektrice. „Při jakés takés znalosti materiálu, se kterým pracuješ, máš s elektrickou pecí stoprocentní úspěšnost výpalu. A to mě nebaví,“ Marta stručně shrnuje svůj pohled na rozdíly dřevěného a elektrického vypalování. „To je pak výroba!“ dodává urážlivým tónem, jako kdyby takový výraz mluvil za vše. Tady se přece nemá co vyrábět, tady se hraje, experimentuje, pracuje a prožívá. Nemůžu se dočkat večera.

Výtvory z klikovské pece si nesou svoji duši

Pec se pořád rozpaluje. Po více než den dlouhém probouzení, pomalém temperování a zahřívání už hoří mnohem rychleji a teplota stoupá k pěti stům. Vozíme další kolečka dřeva, Martin zkouší míchat čerstvé dřevo se suchým a radí se s ostatními. „Kdyby teplota stoupala moc rychle, mohla by hlína vevnitř popraskat, ideální je zhruba padesát stupňů za hodinu,“ vysvětluje. Předchozí dvě hodiny však nestoupla skoro vůbec. „No, ale to nevadí. Chvíli tak, pak se jí zase chce, tak poposkočí,“ usmívá se druhý Martin poklidně.

Z poznámek a průpovídek poznávám, že pec je živoucí bytost se svými manýry, chutí a nechutí, hladem a náladami, kterým je třeba při výpalu neustále naslouchat. „Radši pomaleji, než moc rychle. Když v zadní chladnější části najednou pyrometr skočí o pět stupňů, tak tady vepředu v topeništi to bylo jiný hoplá.“ Martin mi ukazuje tak zvanou žároměrku – vypadá jako tři keramické věšáčky na podložce – každý z nich se však roztaví při jiném žáru. Když se pak kukátkem zjišťuje teplota v přední části pece nad přikládáním, pohled na bílé trčící tyčinky mluví jasně.

Venku se stmívá a v peci naopak. Teplota překročila osm set, v přikládání u hučícího živlu už se musíme střídat. Muži vydrží hodinu, já se s rozpáleným oblečením a rudými tvářemi střídám po patnácti minutách. Pak se u žhavé pece otevřou dvířka a přecházíme na tak zvaný systém „topeníčko“. Neustálé otevírání vhání do pece moc studeného vzduchu. Otvory na přikládání se ucpou dřevem, které částečně kouká ven, a podsouváním odhořelých spodních vrstev neustále vzniká místo na nové. Děti běhají z posledních sil okolo, hrají na schovku, občas nosí dřevo a rejdí ve ztemnělých koutech stavení a dvorku. Dospělí vozí dřevo, jiní radí topičům, sledují pyrometr a ochutnávají třetí až pátou večeři.

Bdění při výpalu

Kolem půlnoci nastává nejtajuplnější část. Děti už rejdí leda ve snech, někteří rodiče se také rozloučili, místo se zdánlivě zklidnilo. Tvor pec se však s hukotem blíží ke svému maximu. Lačně požírá teď už neustálé přikládání a její síla se šíří ke všem smyslům. Plameny šlehají k noční obloze a olizují ústí komína. Sedíme za tmy, osvětlení jen žárem ze stěny před námi, hrajeme na bubny a posloucháme praskání, praštění, hukot, vrzání a vůbec všelijaké zvuky téhle velké přeměny. Energie třinácti set stupňů spolu s atmosférou místa a vědomím tradice je jedinečná. Z bytu vedle dílny přichází Martinova žena Aki, která nám celé odpoledne připravuje úžasné japonské dobroty, se závěrečnou vydatnou horkou „everything soup.“ Dávám si pár lžic a s obdivem k výdrži zbývajících odcházím na vyhřátou půdu do hučících oranžových snů.

Ráno je pomalé, všichni jsou klidní, trochu nevyspalí, ale ze vzduchu cítím dozvuky velké noci. V záznamovém archu je po mém odchodu ještě dalších pár poznámek o teplotě a časech, a pak konečné END v půl páté k ránu. Vypálenou keramiku je možné vybrat až po třech dnech, očekávání výsledků se ještě protáhne. Pec bude pomalu chladnout, bytost se ukládá zpět ke spánku. A my se setkáváme u snídaně.

text a foto: Kateřina Zvelebilová