Téma týdne

Zaplatili za kurz alternativního stavitelství s Tonym Wrenchem. Co se naučili?

Je léto. Stopujeme z Paříže až za Poitiers do městečka Partheney. O pár kilometrů dál leží čtyřicetihektarová Cecilina farma, kde má pod vedením anglického hudebníka a alternativního stavitele Tonyho Wrenche během měsíce vzniknout kruhový domek z přírodních materiálů. Tony je přesvědčený, že každý člověk má v sobě jakousi základní schopnost postavit si své obydlí a poznat, zda je dostatečně stabilní. Máme ji i my?

Zaplatili za kurz alternativního stavitelství s Tonym Wrenchem. Co se naučili?
Zaplatili za kurz alternativního stavitelství s Tonym Wrenchem. Co se naučili?

Kelt! Napadlo mě při prvním pohledu na Tonyho. Dlouhé nahoru zatočené obočí, skládaná sukně s nespočetným množstvím kapsiček, ze kterých visí různé nástroje. Se svou ženou Faith si postavili dům ve Walesu. Domy, které pomáhá stavět, jsou syrové: přírodní materiály zůstávají odhalené spolu se všemi nedokonalostmi. Moderní člověk to může vnímat jako nedbalost, případně neschopnost. Když ale sám přiloží ruku k dílu, každá chyba, každý otisk prstu se zároveň stává upomínkou a autentickým podpisem: toto je i mé dílo.

Oproti Tonymu působí Cecile s mohutným blonďatým copem až po pás étericky – navzdory tomu, že je statkářkou, bylinkářkou, matkou čtyř dětí a majitelkou budoucího domu. Cecile má hluboký vztah ke své půdě a všemu, co na ní roste a žije. Už před příjezdem nám bylo kladeno na srdce, abychom nepoužívali žádná mýdla, šampony a zubní pasty obsahující průmyslové chemikálie. První dny po příjezdu, dokud nebyly postaveny provizorní sprchy ve fóliovníku, jsme se ostatně spolu s žábami koupali v místním rybníčku.

Tony Wrench během stavitelského kempu ve Francii (foto: Estelle Remisse)

Poslouchání místa
Rána začínají „tancem života“ za zpěvu prastaré velšské písně k posvěcení země. Tanec se řídí podle světových stran. Faith říká: „Abych mohla skutečně být na nějakém místě, potřebuju vědět, kde je východ a co je za horizontem.“ Procházíme se po loučce u malého rybníčka, kde má stavba stát, a snažíme se vcítit do lidí, kteří budou domek užívat. Odkud jde nejvíc slunce? Kde budou okna? Kde hlavní vstup? Jsou žádoucí nějaké další dveře? Ovšem hovoří i samo místo. Čím déle zde člověk setrvává, tím víc se mu prohlubuje schopnost představit si stavbu v krajině. Na místě, kde má stavba stát, se poměrně rychle všichni shodneme.

„Používat co nejvíc z toho, co už mám. Dát domu podobu, která odpovídá okolí. Přemýšlet nad každým detailem a nemyslet si, že to promýšlení někdy skončí. Skloubit své myšlenky s názory druhých a přírodou,“ shrnuje nejcennější poznatky z kurzu jeden z účastníků, Yoad z Izraele.

Pozemky, které jsou součástí farmy, nabízejí většinu materiálů, které na stavbu domu potřebujeme: lepkavý červený jíl, kameny, slámu a dřevo. Možnost postavit dům z toho, co země nabízí, otevírá nové otázky v našich vlastních životech. Odkud je to, v čem jsme doposud žili, a proč to bylo vzato právě odsud? Neodráží potřeba používat pevnější a trvanlivější materiály strach člověka, že on sám nebude trvat? Domy, které Tony staví, mají životnost několik desetiletí. Žijí spolu s člověkem, který je postavil a obývá – a zanikají tak trochu s ním.

Tony a Faith před svým kruhovým domem. (foto: Oliver Boycott, Wikipedia, 2009, CC-BY-SA-3.0)

Jdeme na to od lesa
Prvním krokem je přemístit na místo stavby kaštany, které leží několik měsíců pokácené v lese, aby vyschly a neměnily tvar. Stromy je třeba odkornit a nařezat. Z jejich kmenů budeme stavět konstrukci stavby a ze zbytků vytvoříme polena, ze kterých bude zeď. Na odkorňování používáme tradiční nástroje – pořízy. „Odkorňování je velmi uspokojující a návyková činnost, která se těžko nechává dělat druhému,“ upozorňuje se smíchem Tony. Mezitím je ovšem třeba vykopat díry na dvanáct sloupů a začít tvořit kamenný kruh, na kterém bude stát stěna z palivového dřeva, hlíny a slámy. Kruh slouží i jako drenáž, mezi kameny protéká přebytečná voda, kterou by mohla nasáknout hliněná stěna.

Souběžně vzniká i „továrna na dřevěné kolíky“. Jeden člověk štípe polínka na třísky v tloušťce blížící se výslednému kolíku. Další stanicí je lavice pro šindeláře, kde se budoucí kolík zakulacuje pomocí pořízu. Polotovar kolíku se následně upraví do kulatého a hladkého tvaru. Cecile nechce používat žádné uměle vytvořené materiály ani kovové hřeby – ty mají nahradit právě dřevěné kolíky. Práce s nimi se nakonec stane největším oříškem celého kurzu a pozdrží postup stavby o více než týden.

Komunitní vsuvka: hovořící klacík
Několikrát týdně se svolává setkání s „hovořícím klacíkem“ (talking stick). Klacík koluje v kruhu účastníků, a kdo ho právě drží, má právo mluvit a být vyslyšen. Protože na kempu vzniká dočasná komunita, témata při setkávání se rozrůstají daleko nad rámec samotného stavění. Do popředí se dostává spor Cecile versus Tony: Do jaké míry může být stavba přírodní? (A někde zatím pro nás pro všechny: Jak moc se máme a můžeme vracet k tomu čistě přírodnímu?)Zavrhnutí umělé membrány, kterou Tony při stavbách normálně používá při pokrývání střechy, aby na ni mohl umístit drny trávy, vytváří novou výzvu. Už víme, že dům, který vznikne tentokrát, nebude typický „Tonyho“. Bude nás všech!

Dům se zvedá ze země
Dům se začne zvedat ze země se zapuštěním dvanácti masivních sloupů, které je třeba dostat do stejné výšky. K tomu nás Tony naučí jednoduchý trik s umělohmotnou hadičkou naplněnou čajem. Její konce jsou přichycené na dvou rovných prknech s číselníkem, které se přiloží ke sloupům. Když je hladina tekutiny na obou koncích na stejném čísle, je vyrovnáno a není již třeba sloupy podkládat nebo podkopávat. Takové triky samozřejmě nezaručí stoprocentní přesnost, ale připomenou člověku, že existují způsoby, jak vytvořit věci bez složité techniky, do určité míry nezávisle.

Tony nám neukazuje, jak se to správně dělá, abychom to pak po něm mohli opakovat. Jeho přístup je: „Tady je materiál a nástroje. Je třeba dosáhnout tohoto cíle. Když budete mít nějaké nápady jak, tak to zkonzultujeme a pustíte se do toho!“ Na jedné straně svoboda a velký prostor pro objevování, na straně druhé příliš zodpovědnosti pro lidi, kteří ve většině případů nemají se stavěním žádnou zkušenost. Nábytkář Andy z Irska, který pomáhal s organizací kempu, považoval Tonyho vedení za nedostatečné: „Lidé se mě ptali, proč jim nebylo řečeno, co mají dělat, když zaplatili za kurz stavění. Očekávali instrukce, a ne že budou ponecháni svým nápadům.“

Vyrobit pomocí dlát funkční diagonály, které budou držet celou stavbu pohromadě, byl asi největší oříšek. Stephanie, vystudovaná inženýrka z Francie, hodnotí tuto zkušenost pozitivně: „Bavilo mě objevovat a experimentovat s různými druhy dlát a také se snažit představit si čep a dlab 3D s kulatým dřevem – byla to výzva, ale velmi zajímavá!“ Nábytkář Andy k tomu říká: „Vždycky jsem pracoval s nařezaným dřevem.“ A dodává: „Stavět z okrouhlého dřeva byla zábava! Samotná stavba je pro mě zajímavá hlavně tím, že se odchyluje od běžných pravidel inženýrství.“

Stavba příčných prvků konstrukce (foto: Charles Hobson)

Angličan Charlie, který byl s námi ve skupince při vytváření diagonály, vyzdvihuje stmelující účinek společné snahy najít tvůrčí řešení: „Mám velmi dobrý pocit z naší spolupráce při tvorbě podpěr. Pracovali jsme v klidu, vzájemně jsme si naslouchali, každý do toho něco vložil a výsledek byl skvělý!“

Korunovace
Mnoho z nás na Tonyho stavební kemp přilákala možnost naučit se, jak se tvoří takzvaná reciproční kostra střechy (reciprocal frame). Tonyho domy jsou proslavené touto samonosnou technikou stavby krovu, který připomíná vír. Na rozdíl od slaměných jurt není třeba až do průměrů devíti metrů stavby podpírat strop. Nosníky zaháknuté jeden do druhého tvoří středové kruhové okno a doslova nesou samy sebe. Nevýhodou je, že při tomto typu stavby je omezena příkrost krovu, například pro české podmínky by byla větší příkrost vhodnější. Skon střechy je zásadní i při výběru konečné krytiny. Reciproční konstrukce je velmi vhodná pro střechu z travnatých drnů, ovšem doškům nebo šindelům nevyhovuje.

Posazování krovu je korunovace domu – se střechou se stává dům domem. Bohužel korunovace našeho domku probíhá na sklonku dne, aby se dohnal čas ztracený při boji s konstrukcí bez hřebů. Většina stavitelů už nemá sílu vnímat poměrně složitý postup.

Reciproční kostra opticky prostor rozpohybuje.

Dřevěná konstrukce je hotová!

Jíl a chycení druhého dechu
Když je dřevěná konstrukce hotová, přichází čas práce s jílem. Tříčlenné skupinky míchají chodidly jíl nakopaný na pozemku s nasekanou slámou, pískem a vodou. Směs putuje ke stavitelům stěny, kteří ho lepí po vnitřní a vnější straně napříč položených polen různé velikosti. „Práce s hlínou a vytváření různých tvarů při stavbě zdi mě nesmírně baví. Pro mě je to jako velká socha,“ popisuje své pocity při práci s jílem Izraelec Yoad.

Míchání jílové směsi

Mezery mezi jílem a poleny naplňujeme slámou, jako vhodná izolace může posloužit i ovčí vlna. Kruhové půdorysy polen tvoří na stěnách zajímavé obrazce. Do stěny, kam dopadá nejvíce slunce, zabudováváme barevné lahve. Stěna z palivového dřeva a jílu roste rychle. Jíl v ideálním poměru s pískem a vodou je poddajný, po ztvrdnutí je pevný. Navíc zanechává kůži krásně jemnou. Cecile si myje vlasy pouze jílem.

Co jsme to vybudovali?
Se stavbou zdí souběžně probíhá pobití střechy plochými prkny. Tentokrát už se hřebíkům nevyhneme. V této fázi normálně přichází na řadu membrána zabraňující průtok vody. Bez ní nemůžeme použít drny. Přidávají se další faktory, které vymezují možnosti pokrytí střechy. Sklon reciproční kostry, dostupnost materiálů a čas nás nakonec donutí k bizarnímu řešení – použít staré pálené tašky z nedaleké cihelny. Tašky mají různý tvar. Poskládat je na střechu ve tvaru kuželu je opravdový kumšt. Tašky na střechu lepíme směsí jílu obohacenou o trochu cementu

Pokrývači střechy museli být schopni vyrovnat se s mnoha nepravidelnostmi, které kulatý tvar domu přináší.

V tomto okamžiku kemp opouštíme. Zbývají dva poslední dny a už je jasné, že zeď s okny a dveře se nestihnou. Stavební skupině nechybí jen čas, ale i materiál, který mají zajišťovat majitelé. Nesmiřitelnost Tonyho a Cecile se nakonec manifestuje v nedokončeném domku nebo spíš altánu, který není zatím obyvatelný. „Představovala jsem si stavební kemp, kde se budou moct zapojit všichni – včetně dětí. Dopadlo to tak, že jsem se nemohla pořádně zapojit ani já,“ popisuje své pocity Cecile, která byla postupně ze stavby kvůli odlišným názorům i jazykové bariéře – stavební skupina hovořila na rozdíl od Cecile a jejího muže převážně anglicky – vytlačena.

Ráno po prvním přenocování v domku: Cecile a Lunes

Poslední noc jsme strávili spolu s většinou skupiny a celé Ceciliny rodiny v kruhovém domku. Přece jsme vybudovali něco, kde člověk může přespat, aniž by zmokl! A spolu s tím jsme objevili mnoho nových schopností – stavitelských, tvůrčích i těch lidských. Téměř každý si vyrobil dřevěnou lžíci nebo misku. Tony nás kromě stavebních postupů učil i africké vícehlasné zpěvy. Poznali jsme řadu kladů a záporů života v dočasné komunitě. Jak řekl Angličan Charlie: „Žít v úzké blízkosti s mnoha lidmi a nemít moc příležitostí k úniku je zkušenost, která člověka hodně naučí.“

30. 9. 2015 Tex a foto: Eva Blažková

Komentáře

PŘEDMĚT	AUTOR	DATUM
Nepoužitelné	Jakub	20.10.2015 17:14
cena workshopu.	buffalo	17.10.2015 11:13
Re: cena workshopu.	Eva Blažková	22.10.2015 09:47
samonosná střecha.	buffalo	17.10.2015 10:34
Re: samonosná střecha.	Eva Blažková	22.10.2015 09:59