Jak to vidí

Vladimír Kopecký: Šedesát let práce pro veřejný prostor

Vladimír Kopecký (*1931) bezpochyby patří mezi mistry českého skla. Je jedním z nejvýraznějších autorů zlatého věku českého sklářství - podílel se na Expu 58 v Bruselu, i na Expu 67 v Montrealu, vytvářel monumentální skleněné plastiky v architektuře a je zastoupen ve sbírkách muzeí v Evropě, Americe i Asii. Svým pedagogickým působením na UMPRUM v Praze ovlivnil několik generací českých sklářů a malířů. Přinášíme ohlédnutí za výstavou Vladimíra Kopeckého ve studiu Bubec, která se konala od začátku září do konce října a nesla název Prostor.

Vladimír Kopecký: Šedesát let práce pro veřejný prostor
Vladimír Kopecký: Šedesát let práce pro veřejný prostor

Autorka textu: Romana Veselá • Úvodní fotografie: Barbora Křivská

Kopecký patří mezi mistry českého skla především díky tomu, že celý život poctivě hledá sílu výrazu. Vědomě se vyhýbá estetizaci a materiál využívá jako prostředek k vyslovení významu díla, což je pro sklo originální a obohacující přístup. Své studenty na UMPRUM vedl proti kultivaci skla a v šedesátých letech dokonce razil termín „ošklivé sklo”. I když je srdcem sklář, věnuje se také malbě, grafice, kresbě a prostorovým realizacím. Využívá pastóznosti barev a vrstvení hmot, pro docílení záměru neváhá sáhnout ani po odpadních materiálech. Pracuje s protiklady, jeho tvorba je přísně geometrická i expresně abstraktní, maluje úspornými jemnými přesnými liniemi, ale také erupcí hmoty barev.

Jeho výstava v řeporyjském Studiu Bubec byla věnována především monumentálním realizacím a práci s veřejným prostorem. Galerie totiž toto téma dlouhodobě prezentuje a každoročně nabízí výstavu jednoho významného autora, který se veřejnému prostoru věnuje. Vladimír Kopecký má v tomto oboru opravdu bohaté zkušenosti, jeho první taková práce je z roku 1958. Spolupracoval na ní s Adrienou Šimotovou a Františkem Burantem a je to ona slavná mozaika, za kterou dostali na Expo 58 zlatou medaili. Jeho první samostatnou prací však byla mozaika Holubice míru na nádraží v Havířově z roku 1963. Ta se také stala leitmotivem celé výstavy. Letos uplyne šedesát let od její instalace, tedy i šedesát let Kopeckého práce pro veřejný prostor.

Kopeckého díla zdobí nádražní haly, smuteční síně, vysílače, vstupní prostory hotelů, továren, ústavů, pojišťoven, lázeňských komplexů či vodohospodářských staveb. Foto: Barbora Křivská

Zmíněné výročí si zaslouží hlubší a komplexnější zamyšlení, které nám připravila kurátorka Anna Kučerová. Na výstavě představila celou šíři Kopeckého práce v průběhu let, aby ukázala průsečíky napříč médii i časem. Formy, linie i barevnost se sice od padesátých let proměňují, ale jsou si stále blízké. Vypadá to, jako kdyby malby a kresby z padesátých let nebyly předchůdci, ale pilíře, na nichž organicky vznikala další a další díla až po dílo zatím poslední. Tím je zatím ještě nerealizovaný vítězný návrh do nadzemní stanice pražského metra D Nádraží Krč. Autor zde opět pracuje s protiklady klidu a chaosu, s ornamentem na vlnité skleněné stěně, kde se soustředné kružnice propojují s dynamickými křivkami, ale počítá i s měnícím se denním světlem a rychlostí, při které cestující dílo vnímá.

Výstava v řeporyjském studiu Bubec byla k vidění od 4. září do 27. října. Foto: Barbora Křivská

Další vystavená díla představovala pestrost technik, přístupů a měřítek, které Kopecký k tvorbě využívá. Mozaiku holubice z Havířova doplnily detaily v podstatě soudobého skleněného soklu pod hodiny z Vítkovic a betonovo-skleněné fasády sklárny Kavaliér v Sázavě. Vystaveny byly ocelové objekty Smírčí kříže a i subtilní tištěné grafiky. To celé se odehrávalo v polopracovním prostředí Bubce, kdy sklad a dílnu od galerie odděluje jen průsvitná textilie, ozývají se zvuky brusky a vrtačky a je cítit příznačná vůně oleje a kovu. Právě takový prostor Kopeckého tvorbě sluší. Prostor, který není odtržený od reality, je přirozený, pracovní a kreativní. Dá se v něm Kopeckého tvorba vnímat taková jaká skutečně je, nenačančaná, upřímná, ryzí, pokorná a hledající.