Jak to vidí

Tomáš Princ: Lidé skládky

Už z dálky vidím, jak krouží po nebi a mávají obřími křídly. Marabu se svou velikostí jsou těžko k přehlédnutí. V otevřené krajině by nejspíš upozorňovali na mršinu, ale teď jde o skládku odpadu. Proplétám se okrajovými uličkami nairobského slumu Korogocho. Vede mne skupina třicátníků, kteří tu vyrostli. Nyní se společně pokoušejí využít potenciál nedaleké obří skládky a zároveň pomoci stavu životního prostředí. Jejich plán počítá s podporou jistého čínského investora a je založen na třídění a následném prodeji odpadu. Už teď si tímto způsobem zajišťuje obživu mnoho obyvatel z okolí. Kilo plastu člověk smění za deset keňských šilinků (necelé tři koruny), sklo za patnáct, měď až za dvě stě.

Skupina mladých lidí, která v okolí skládky sbírá a recykluje odpad z domácností.

Skupina mladých lidí, která v okolí skládky sbírá a recykluje odpad z domácností.
Skupina mladých lidí, která v okolí skládky sbírá a recykluje odpad z domácností.
Ulice ve slumu Korogocho. Na horizontu skládka.
Ulice ve slumu Korogocho. Na horizontu skládka.

Téma recyklace odpadu mě do těchto končin přivedlo, respektive přivedlo sem Irene, mladou keňskou dokumentaristku, která o něm chce natočit krátký film. Připojil jsem se k ní na první obhlídku terénu. Náš pohled při chůzi míří do dálky a hledá průhledy mezi domy z vlnitého plechu. Po čtvrthodině cesty se mezi dvojicí domů konečně otevírá výhled na celek podivuhodné krajiny. Pod kopcem, na kterém stojíme, je pěkně rostlá zeleň a v ní odpočívá skupina marabu – skoro jako obrázek z přírodopisných filmů. Každou chvíli jeden z nich vzlétne a náš pohled spolu s ním zamíří k horizontu. K vrchovině tvořené z věcí, kterých se jedni zbavili a druzí je sem přicházejí hledat. Když pták v dálce dosedne na zem, je od lidí na skládce skoro k nerozeznání.

Překračujeme malou říčku. Chvíli jdeme po vyšlapané cestě mezi křovinami a najednou jsou pod našima nohama odpadky a do nosu nám proniká zápach hniloby, rozkladu a spáleného plastu. Nikoho zatím nevidíme, jsme na samém okraji obří skládky. Její krajina, lze-li to tak říci, zpočátku připomíná pláně, brzy se však kolem nás zvedají kopce a v prostoru mezi nimi vede do dálky řada údolí. V nich vidíme spoustu lidí a nákladních aut, ale neodvažujeme se přistoupit blíž. Raději následuji Irene na nejvyšší z kopců, odkud pak pozorujeme dění. Někteří lidé stojí na korbách náklaďáků a shazují nově dovezený odpad dolů na zem. Další se jím probírají a ti, co už to mají za sebou odcházejí pryč s naplněnými pytli. Ostatní buď odpočívají na jednom z mála stinných míst, které prostor nabízí, nebo se stranou přehrabují staršími kupami. Nad hlavami nám přelétne marabu, několik jich ostatně stojí pár metrů od nás. Početná skupina je také nedaleko jednoho z nákladních vozů a snaží se ukořistit něco k jídlu. Ptáci a lidé se dělí o místo a zdroje k životu.

Pomalu postupující vzdušný vír zvedá do výšky plastikové obaly a dodává obrazu ještě surreálnější pozadí. Prohlížím si celou scénérii a říkám si, že i tito lidé se zdají být uprostřed jakéhosi víru. Tento vír je silnější než oni a točí je ve svém kruhu – někdy jim možná dá pocítit šanci vyletět do výše a dohlédnout tak až na vzdálený konec skládky, jindy je nejspíš z tohoto snění bez slitování vrátí k zemi a postaví znovu po kotníky mezi zahnívající odpad, potravinové obaly, staré letáky, baterie a plast. Lidé skládky, lidé na konci životního cyklu věcí.

Muž, se kterým se tu Irene měla setkat, nepřichází. Pomalu se vydáváme na cestu zpět, z dálky slyším obligátní “how are you?”. Tento pozdrav zde v Keni slýchám tak často, že ho většinou už ani nevnímám. Tentokrát z něj mám divný pocit. “I am fine”, chce se mi odpovědět, ”but … how are you?”.

Tomáš Princ je absolvent Fakulty humanitních studií UK. Po studiu pracoval jako dobrovolník v Jižní Koreji a v Keni. Text vznikl během jeho tříměsíční dobrovolnické stáže v Nairobi, kde učil mládež ze slumu základy fotografie a filmu. V současnosti ve volném čase fotí lidi z pražských ulic. Jejich portréty pravidelně zveřejňuje na blogu Humans of Prague.