Jak to vidí

Pavlína Miklasová: Plovat proti proudu v plavkách z odpadu

Spousta lidí je nespokojená se svým tělem, a právě plavky, nebo už jen představa, že si je mají vyzkoušet, tyto negativní pocity ještě umocňují. Jak by vypadaly plavky, které by narušily stávající představy o tomto oděvu, a z čeho by byly?

Pavlína Miklasová: Plovat proti proudu v plavkách z odpadu
Pavlína Miklasová: Plovat proti proudu v plavkách z odpadu
Modulární řešení koupacího oděvu (foto: Filip Beránek)
Modulární řešení koupacího oděvu (foto: Filip Beránek)
Ruční práce s neoprenem (foto: Filip Beránek)
Ruční práce s neoprenem (foto: Filip Beránek)
Znovu použité polyetylénové pěny slisované do plochy (foto: Filip Beránek)
Znovu použité polyetylénové pěny slisované do plochy (foto: Filip Beránek)
Struktura recyklátu (foto: Filip Beránek)
Struktura recyklátu (foto: Filip Beránek)

Designu plavek se věnuji dlouhodobě. Ve své diplomové práci jsem chtěla vymyslet něco, co by aspoň částečně naplnilo mé experimentální a inovativní vize. Věřím, že právě ony jsou důležitým aspektem mé současné a snad i budoucí tvorby. Zajímaly mě jakékoliv možné alternativy, které by nahradily stávající plavkový materiál, který se už po léta objevuje v kolekcích u většiny návrhářů.

Každý z nás si asi vzpomene na své staré plavky, které časem ztratily elasticitu, zpuchřely, vybledly, vyšoupaly se a skončily v popelnici. Ačkoliv ani běžně používaná syntetická vlákna nejsou nesmrtelná, úvaha o návratu k přírodním materiálům v tomto případě ztrácí smysl. Plavky z přírodních materiálů by nikdy nedosáhly technických vlastností, které od nich očekáváme vzhledem k tomu, že je při používání vystavujeme působení slunce, soli a chlóru. Jak by vypadala alternativa k používaným syntetickým materiálům? Představuji si materiál přívětivý k životnímu prostředí, a přitom by měl splňovat všechna technická kritéria tohoto specifického oděvu.

Pracovní skrumáž materiálů

Diplomovou práci jsem nazvala 3,2,1 PLOVE! a symbolizuje pro mě jak výzvu ke startu, tak pomyslný skok do neznáma. Vzniklo několik typů plavek, přičemž každý z nich nabízí alternativu k jejich obvyklému designu – ať už po stránce materiálové, technologické nebo střihové. Důležitou součástí mé práce byla materiálová rešerše. Zkoumala jsem jak plavky napříč historií módy, tak nejrůznějšími materiály. Zajímalo mě, které materiály by se vzhledem k jejich vlastnostem daly použít při výrobě plavek. Pomohly mi konzultace na katedře materiálového inženýrství na Technické univerzitě v Liberci a knihovně materiálů matériO Prague. Objevila jsem látku z osmdesáti procent tvořenou recyklovaným polyamidovým vláknem. Ač vizuálně nerozeznatelná od běžné lycry, zaujala mě svými ideálními technickými vlastnostmi i příběhem svého vzniku, který se váže k recyklaci syntetického odpadu.

Tato látka mě přivedla také k otázce jejího původu. Vypátrat původ materiálu je stále těžší. Jak přesně látka vzniká, vědí často jen sami výrobci. Představovala jsem si, čím mohla být látka předtím a jaké podoby by na sebe mohla vzít příště. V rámci jednoho modelu jsem pak na již recyklovanou látku natiskla jiné struktury ze zbytků polyetylénových pěn slisovaných zpět do plochy. Fascinuje mě proces transformace či rozkladu (nejen oděvu) v nejširším slova smyslu.

Tisk a recyklovaný polyamid

Vzorek recyklovanéh polyamidu

Zkoušela jsem propojit kontrastní povahy materiálů a běžné výrobní techniky s rukodělným a alternativním přístupem. Důraz jsem kladla na ekologické pozadí používaných materiálů – aspekt recyklace se projevil ve všech částech kolekce. Použila jsem recyklovaný polyamid, již zmiňované zbytky polyetylénových pěn jedné tuzemské firmy a neoprénové kusy s ruční aplikací. Různobarevné zbytky jsem za pomoci otvorů a gumiček systematicky spojovala ve struktury, které jsem nazvala „modulární koupací oděvy“. Oděvy jsem koncipovala jako dále rozložitelné a znova složitelné. Svým způsobem by takový produkt šlo čas od času opět zatraktivnit či obměnit.

V kolekci se objevil rovněž typ plavek, které jsem ručně sešila z kusů neoprénu. Tento prototyp je pokusem a zamyšlením nad částečnou eliminací veškeré strojové průmyslové výroby, která je nutná při výrobě plavek, včetně všech komponentů. Spojení ruční práce a neoprénu – materiálu technické a syntetické povahy – by měla výsledný produkt učinit osobitějším a osobnějším.

Ručně šité plavky z neoprenu v akci

Přemýšlela jsem i o tom, jak střih plavek ovlivňuje množství zbytků vznikajících při průmyslové výrobě. Abych eliminovala množství odpadního materiálu, vytvořila jsem plavky střihově členitější. Při jejich výrobě je možné zpracovávat i menší kusy materiálu. Švy zároveň na těle vytvářejí obraz letních „opalovaček“, odvádějí tak pozornost od reálného tvaru těla a opticky mu lichotí. Vznikl také jeden „celotělový obleček“, myšlený jako koupací oděv pro člověka s velmi citlivou pokožkou (nebo zákazníka opravdu velmi stydlivého).

V poslední části projektu jsem se ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci zaměřovala na experiment s látkou a jejím namáčením. Zaujaly mě přechody v procesu namáčení a schnutí a jejich pomíjivost. Postupně se mi na látce podařilo vytvořit proměnlivý „mokrosuchý efekt“. Využila jsem ho jako alternativní formu běžného potisku, který se však objevuje jen v mokrém stavu.

Pokus s mokrosuchým efektem

Na počátku projektu jsem měla představu o vytvoření zcela nového materiálu na plavky. Během procesu jsem se přiklonila k práci s materiály, jsou již k dispozici. Pro vývoj něčeho zcela nového by bylo zapotřebí značné vědecké zázemí, profesionální vybavení i léta času. Já jsem měla na realizaci necelých šest měsíců. Od realizovaných prototypů vede k prodejním a zcela funkčním produktům dlouhá cesta testování. Představuji si, že v ideálním případě by můj přístup k designu mohl oslovit zahraniční (či tuzemské) výrobce materiálů, designéry či další odborníky v dané oblasti a zaujmout je k další spolupráci.

Odpad, kterého je všude víc než dost, je velmi inspirativní a cest, jak s ním kreativně pracovat, může být celá řada. Možná právě toto je mým úkolem, zatímco vývojová centra jsou místem pro specialisty s náležitým vzděláním. Dala jsem přednost práci s materiály už hotovými a smysl hledala spíše v jejich vzájemné kombinaci nebo transformaci.

Určitá naivita příznačná pro myšlení ještě studujícího designéra je však přirozenou (a myslím, že i důležitou) součástí procesu, bez níž by člověk v rámci své tvorby mohl ztratit šmrnc ještě dřív, než začne „tvořit vážně“. Kdy jindy by budoucí designér měl přemýšlet o zdánlivě nerealizovatelných konceptech než právě během studia – než ho pohltí tolikrát připomínaná „drsná realita po škole“? Je dobré nepřestávat snít a zároveň umět stát nohama pevně na zemi. Velké díky patří těm, kteří jsou ochotní vyjít studentům vstříc, ač jejich počáteční vize mohou působit neobvykle – myslím tím nejen pedagogy a teoretiky, ale zejména dílenské pracovníky a také firmy, ochotné k jakékoliv spolupráci. Bez jejich zkušeností a rad by mnoho věcí vůbec nevzniklo.

Pavlína Miklasová je čerstvou absolventkou Ateliéru designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM. Věnuje se zejména své vlastní značce plavek PLOVE, kterou založila před dvěma lety. Jejím kolekcím předchází experiment a přemýšlení o tom, co plavky jsou a mohou být. Zajímá se zejména o inovativní a alternativní materiály a jejich použití v designu oděvu. Je vítězkou soutěže Talent Designu 2016 v kategorii Fashion Design. Její diplomová práce byla nominována v soutěži Národní cena za studentský design 2017 a Diploma Selection 2017.