Jak to vidí

Otevřít oči a vidět prostor z jiného úhlu pohledu. Petr Stanický vystavuje v Roudnici nad Labem

Místa paměti a Rozhraní. To jsou názvy výstav Petra Stanického, který nyní vystavuje své objekty v Galerii moderního umění a také v augustiniánském klášteře v Roudnici nad Labem. Přinášíme několik postřehů z těchto výstav.

Otevřít oči a vidět prostor z jiného úhlu pohledu. Petr Stanický vystavuje v Roudnici nad Labem
Otevřít oči a vidět prostor z jiného úhlu pohledu. Petr Stanický vystavuje v Roudnici nad Labem

Text: Romana Veselá • Foto: Peter Fabo

Petr Stanický je jedním z českých umělců, kteří se dokázali ve světě prosadit více než doma. V roce 2005 získal Fulbrightovo stipendium, v rámci něhož nejprve působil jako doktorand na New York Academy of Art a později jako trainee v ateliéru Jeffa Koonse. Tato zkušenost byla pro jeho tvorbu zásadní. Díky ní se dokázal prosadit jako autor světového formátu a vystavovat v rámci nejvýznamnějších přehlídek umění (například London Design Biennale v Somerset House v roce 2021, nebo Victoria and Albert Museum, kde měl v roce 2017, jako první Čech, samostatnou výstavu).

New York ovlivnil také především jeho vnímání a zacházení s prostorem, které od té doby tvoří podstatu většiny jeho děl. Vztah hmoty a prostoru je stěžejním tématem Stanického tvorby. Způsob, kterým je schopen jej vnímat a zprostředkovávat, je naprosto výjimečný.

Díla z výstavy Rozhraní v augustiniánském klášteře. Foto: Peter Fabo

Svými objekty na výstavách vytváří site-specific intervence, propojuje je s architekturou a atmosférou výstavních míst. Vychází z klasických sochařských a malířských technik, které posouvá v materiálu i obsahu. Pracuje především s průmyslovým materiálem – ocelí, plechem a sklem, které dává často do kontrastu s materiálem stejným, ale řemeslně zpracovaným.

Zajímají ho průhledy, odrazy a násobení detailů, prostřednictvím kterých pak přemodelovává prostor a umocňuje v něm napětí. A právě to ho přivedlo do prostor Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, která se nachází v budově raně barokní jízdárny lobkowiczkého zámku s valenou volutovou klenbou a zajímavou galerijní přestavbou.

Zde vystavený objekt Shelter (2016) je původně inspirován Donatellovým reliéfem otevřeného domu, v němž se odehrává děj. Skládá se z tabule skla, vnitřního otevřeného prostoru, který v sobě zrcadlí okolí a současně drží ocelové konstrukce. To samo o sobě funguje v určitém křehkém napětí, které způsobuje sklo, jakožto nosný prvek. Podobný princip, ale v tomto ohledu mnohem naléhavější, je použit v díle Trám (2019). Kovový trám protíná tři skleněné tabule. Levituje v prostoru s nesnesitelnou lehkostí. Je totiž skoro neuvěřitelné, že sklo nepraskne a nerozletí se po galerii.

Prezentace v augustiniánském klášteře více umocňuje obsahovou, možná až duchovní stránku Stanického děl. Umístil je do gotických prostor křížové chodby a kapitulní síně. V kontextu s takto starou, významově zaplněnou a velkolepou architekturou přirozeně vnímáme Stanického díla s větším důrazem na čas a metafyzično člověka. Sám autor tomu napomáhá například v díle Sloup (2023). Sloup naplněný vodou stojí v kapitulní síni a je protnutý laserem, který míří na krucifix na zdi přímo do Ježíšovy rány na boku těla. V určitém intervalu do hladiny ve sloupu kápne kapka, vodu rozechvěje a tím rozvlní a zjemní rudou skvrnu v Kristově boku.

Dílo Sloup je nyní středobodem kláštera. Foto: Peter Fabo

Tato část výstavy nese název po jednom z vystavených děl – Rozhraní (2023). Je nainstalováno mezi křížovou chodbou a rajskou zahradou. Formálně se jedná o vrstvení skleněných tabulí a kovových mříží. Stanický tu pracuje s principem zmnožování pravoúhlých konstrukčních prvků. Jedná se o pravidelné pravoúhlé rastry, průmyslové materiály, jejich mnohonásobné opakování a v tom nalézání poetiky tvořené z průhledů a propustnosti. Tím má velmi blízko k funkcionalistické architektuře i k místu, kde v Česku našel domov, tedy ke Zlínu, kde nyní žije, pracuje a vede ateliér Sklo, prostor, objekt na Univerzitě Tomáše Bati.

Díla Petra Stanického jsou po formální a konstrukční stránce vždy takřka dokonalá. To nejzajímavější ale je jejich propojení s prostředím, ve kterém jsou instalované, nebo lépe řečeno intervenované. Vztahy, které dokáží rozehrát zkreslené, či deformované odrazy, přenos světla, upozornění na měřítko, či detail, ono napětí, kterým jeho intervence působí v prostoru, jsou zásadním darem autora konkrétnímu místu. Nám pak dokáží otevřít oči a vidět prostor z jiného úhlu pohledu.