Jak to vidí

Nadia Verner: Sahaly jsme na „Toho, který kreslil oběma rukama najednou“

Stojí mezi novogotickým kostelem sv. Martina a železniční stanicí Moor Street. Takže vede nekonečný rozhovor na obě strany. A vedl ho i s námi. V Birminghamu, kde stojí od roku 1999. Jmenuje se Bullring, budova řetězce Selfridges. Autor – Jan Kaplický. Autor je dílem a dílo je autorem, když se povede.

Nadia Verner: Sahaly jsme na „Toho, který kreslil oběma rukama najednou“
Nadia Verner: Sahaly jsme na „Toho, který kreslil oběma rukama najednou“
Selfridges (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Selfridges (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Večer. (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Večer. (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Interiér. (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Interiér. (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Útroby. (zdroj: PD, Wikimedia Commons)
Útroby. (zdroj: PD, Wikimedia Commons)

Blížily jsme se pomalu, s napětím a očekáváním. Ale co se začalo dít, pochopí jen ten, kdo potká pana Kaplického poprvé. Nepřišly jsme ke stavbě, kterou si prohlédneme ze všech stran. Ona před námi začala růst, vyrůstat, pohybovat se, otevřely se před námi dialogy s historií, současností, okamžikem teď a tady, vozovkou, lidmi, vším, co fyzickou blízkostí vstoupilo do hry. A pohled vzhůru? Ten dialog s oblohou nezapomenu. Dokonalý oblouk mluvil s hloubkou letního nebe. A nejen to, každým mým pootočením se měnil. Ano, slyším ho: „Příroda a lidské tělo nezná rovné křivky.“ Tak tohle je organická architektura.

Jedni stavbu milují, druzí ji nenávidí. Ale z obou táborů zní přezdívka „droždí“. Je to droždí. Měli jste droždí v jeho procesu kynutí na dlani? Pak jste cítili, hmatali ČAS. Podobný pocit jsem měla při fyzickém kontaktu s touto stavbou. Každým mým pohybem jsem cestovala časem a mé dlaně byly dopravním prostředkem. Mluvily jsme jiným jazykem komunikace, ale přesto mým. Naším. Jazykem přírody, jíž jsme součástí. A zas někdo mluví, R. Kipling: „Jsme jedné krve ty i já.“ Absurdní, v centru bývalého průmyslového města.

Náš spontánní respekt nás nechal čekat, než jsme se přiblížily k dotýkání. Začalo to našimi odrazy v zrcadlech, které posouvaly sklon chodníku a naši polohu do bodu, kde se setkávalo více realit jako v přírodě, kdy realitu v nekonečném pohybu mění vítr, světlo… Holografický portrét přírody. Byla to veselá hra. Běhaly jsme podél zdí a smály se, až přišel okamžik objímání. Myslím, že jsem ještě nikdy neobjímala dům. Bylo to tak přirozené, teplé, hebké a oboustranné. Neobjímala jsem dům, objímala jsem se s domem.

Budova obchodního řetězce Selfridges v Birminghamu je pokrytá 15 000 tlačenými hlínikovými disky. Otevřena byla v roce 2005. (foto: archiv autorky)

Oblým tvarům dominuje fasáda z anodizovaného hliníku. Patnáct tisíc disků upravených speciální chemicko-tepelnou úpravou, elektrolytickou oxidací odrážející světlo. Eloxováním je chráněn před vnějšími vlivy a dále už neoxiduje.

Hliník tvoří lehkou slupku obrovské hmotě stavby a disky mým pohybem mezi sebou taky mluví. Jsou množina, ale i každý jeden sám za sebe. Nejsou jen geometrický útvar omezený kružnicí. Vidím, co znamená být ovlivněn NASA. Novými technologiemi a materiály. Použito v organické hře světel a pohybujících se tvarů je i dotýkání se hliníku přátelské.

Vcházíme dovnitř. Do živé bytosti. Některá z nás křičí „Střeva!“ a myslí tím eskalátory. Lidé se přepravují jakýmisi potravními a dýchacími řády živé bytosti a vše v přírodním světle z obrovských očí, které otevírají prostor nákupního centra. Vzdušné a lehké. Já ale nejsem v nákupním centru. Jsem doma. Jsem vítána, přijímána.

Každé patro nese rukopis jiného architekta z Futur Systems. High-tech na stropě je zajímavější než zboží nejprestižnějších značek pod ním. Jedinečné jako exteriér. A že to všechno má erotický náboj, nepochybujte. A že to není pro konzervativní lidi? Britská královna souhlasila, že bude na poštovní známce s touto budovou. A kdo je konzervativnější než britská královna?

A ano, nebyly jsme objektivní. Jíťa dům na chodníku líbala. Taky forma doteku. Krásná.

Nadia Verner je malířka. Vše, z čeho vychází, je odžito: topička v kotelně, poštovní doručovatelka, domovnice, zametačka chodníků, tenisová kustodka, kolportérka tisku, učitelka jógy, reklamní výtvarnice, vyučující výtvarno, angličtinu a vlastní metodu Bodyart-terapii. Vystudovala tři výtvarné školy a arteterapii na Institutu psychoterapie. Před deseti lety založila ArtIn-Atelier, kterým prošlo asi sedmdesát studentů. Se studenty ateliéru otevírá východní cestu – cestami do Mongolska a na Sibiř, kde v extrémních podmínkách dále prohlubují svou cestu za obrazem.