Jak to vidí

Lucie Hlavsová: Nemocniční budova, ve které je radost se léčit, existuje

Tři stavby finského architekta Alvara Aalta udivují harmonickým srůstem s okolní krajinou i architektovým citem pro detail a promyšleným ohledem na obyvatele jeho budov. Nemocnice, ve které je radost se léčit, existuje!

Lucie Hlavsová: Nemocniční budova, ve které je radost se léčit, existuje
Lucie Hlavsová: Nemocniční budova, ve které je radost se léčit, existuje
Sanatorium Paimio.
Sanatorium Paimio.
Paimio, jižně orientované křídlo se slunolamy.
Paimio, jižně orientované křídlo se slunolamy.
Recepce v sanatoriu.
Recepce v sanatoriu.
Hlavní schodiště.
Hlavní schodiště.
Hygienicky ošetřené lampy.
Hygienicky ošetřené lampy.
Křeslo Paimio.
Křeslo Paimio.
Zasedací místnost.
Zasedací místnost.
Jídelna v sanatoriu.
Jídelna v sanatoriu.
Kuchyň pro zaměstnance.
Kuchyň pro zaměstnance.
Pokoj pro pacienty.
Pokoj pro pacienty.
Z pokoje pro pacienty.
Z pokoje pro pacienty.
Sanatorium v krajině.
Sanatorium v krajině.
Experimentální dům na ostrově.
Experimentální dům na ostrově.
Výhled na jezero Päijänne.
Výhled na jezero Päijänne.
Dvorek.
Dvorek.
Detail panelu.
Detail panelu.
Nemo propheta in patria.
Nemo propheta in patria.
Obývací pokoj.
Obývací pokoj.
Interiér domu.
Interiér domu.
Architektonická laboratoř, mezi borovicemi.
Architektonická laboratoř, mezi borovicemi.
Sauna u domu.
Sauna u domu.
Aaltův dům v Helsinkách.
Aaltův dům v Helsinkách.
Architektův pracovní stůl a skici.
Architektův pracovní stůl a skici.
Ložnice.
Ložnice.
Terasa.
Terasa.

Přijíždím do místa určení. Otevírá se přede mnou finská krajina a v borovém háji zasazený komplex sanatoria Paimio, který dnes slouží coby nemocnice. Příběh této stavby se začal psát mezi světovými válkami, kdy ve Finsku vzrostlo množství nemocných tuberkulózou. Proto byla vypsána soutěž na nové sanatorium, kterou v roce 1929 vyhrál teprve třicetiletý architekt Alvar Aalto. Vzniklo tak Aaltovo mistrovské dílo, které je navíc zcela zařízeno jeho nábytkem, a finský architekt tak úspěšně nastartoval kariéru.

Aalto se svým projektem snažil klást důraz na lidskou stránku architektury a zároveň ukazoval svůj rostoucí zájem o standardizaci. Jako inovační člověk se sociálním cítěním Aalto vyslovil svým návrhem snahu uspokojit různé fyzické a psychické potřeby pacientů s tuberkulózou. Velkou roli v plánování pro něj hrála hygiena a pohodlí uživatele.

Jas a sluneční svit jako součást léčby
Kromě funkční stránky neopomněl ani estetickou. Nemocniční budovy ze 30. a 40. let mi většinou nahánějí husí kůži, ale u Aaltova sanatoria tomu bylo jinak. Dokonce jsem si po návštěvě musela připustit, že bych si jinak nepříjemný pobyt v této nemocnici užila.

Fascinovala mě volba barevných odstínů celého komplexu. Lehce krémová barva v interiéru ve mě nevyvolávala dojem sterilního prostředí. Aalto se nebál použít silnějších odstínů na hlavním schodišti a chodbách. Žlutá gumová podlaha přináší do prostoru jas a sluneční svit. Exteriérová tvář budovy je nesena v duchu bílé s černými detaily. Hlavní fasáda je rozehraná červenými a zelenými slunolamy. Nejpříjemnější dojem ve mně zanechaly pokoje pro pacienty v něžně působící kombinaci světlých odstínů krémové a tyrkysové (Paimio blue).

Paimio sanatorium je první Aaltovo významné dílo, kterým nastartoval svoji kariéru.

Severojižní orientací budovy se celá vrchní terasa sanatoria a fasáda s pokoji pacientů otevírá slunci, které bylo součástí léčby. Každý pacient musel minimálně hodinu denně trávit na čerstvém vzduchu tak, aby se plně věnoval dýchání – tedy bez kontaktu s jinými pacienty a aniž by četl knihu. Účast byla povinná za každého počasí a byla prominuta, pouze pokud teploty klesly pod -20°C.

Komplexní pojetí celého návrhu nepřestává udivovat v tisících detailech, kterými se Aalto zabýval. Osvětlení na chodbách bylo opatřeno plastovými kryty pro snadné čištění od prachu. Na stropy pokojů byla nanesena lesklá barva, aby reflektovala okolní krajinu, a pacienti díky tomu mohli sledovat borovicové kopce i z polohy vleže. Veškerý nábytek od židlí v jídelně, přes lehátka na terase, až po jednotlivé kusy v pokojích byl navržen pro maximální pohodlí pacienta a jeho potřeby v souvislosti s onemocněním. Nejznámějším kusem se stalo křeslo Paimio, které je stále ve výrobě, a jehož úhel opěradla byl navržen tak, aby se pacientům co nejlépe dýchalo.

Cit pro krajinu, tradici i moderní trendy
V roce 1934 Alvar Aalto se svojí manželkou Aino získali pozemek v takřka nedotčeném prostředí v Helsinkách. Jejich dům se studiem tu byl dokončen v roce 1936 a Aalto v něm žil až do své smrti. Studio v této budově fungovalo až do roku 1955, kdy se přesunulo do blízkého sousedství.

V Aaltově domě se snoubí moderní materiály s moderním přístupem k formě a tradici. Díky svému okolí, které bylo v době vzniku stavby téměř nedotknuté, je budova příkladem Aaltova pojetí designu. Využití přírodní krajiny jakožto počáteční úvahy pro jeho návrhy, se stalo jeho rukopisem.

Dům, ve kterém Aalto žil, se stal odrazovým můstkem pro jeho další návrhy soukromých domů.

Každý pečlivě promyšlený detail v domě dává možnost nahlédnout do osobního života architekta a jeho rodiny. Elegantně propracované interiéry upozorňují na linii dvou světů, práce a rodiny. Studio a rodinný život byly od sebe striktně odděleny použitím a volbou materiálů, což je dobře vidět jak v interiéru, tak v jeho prokreslení na fasády.

Aaltův vlastní dům byl jakýsi prototyp soukromého domu, ze kterého později rozvíjel variace pro další rodinné domy, které navrhl. Jak vidno, vlastnoručně navržený dům vypovídá o osobnosti architekta nejvíce.

Architektonická laboratoř na neposkvrněném pobřeží ostrova
Krátce po smrti první manželky objevuje Aalto neobyčejně atraktivní, neposkvrněné území na pobřeží finského ostrova Muuratsalo. Na začátku padesátých let zde společně se svou druhou ženou Ellisou Mäkiniemi staví studio, které slouží jako víkendové bydlení a experimentální místo zároveň. Dům vzniká v souladu s jeho myšlenkou, že architekt by měl mít možnost rozvíjet svoje nápady v architektonické laboratoři. Dům se zde stává experimentální studií materiálů a konstrukcí.

Dům na ostrově má nenáročnou konstrukci, částečně postavenou ze zbytků cihel, které nebyly použity na výstavbu radnice v Säynätsalo. Skládá se ze dvou šikmo umístěných křídel, v nichž se nacházejí ložnice a obývací pokoj, a dvou vysokých stěn, uzavírajících dvorek. Ten se otevírá na západ s výhledem na jezero Päijänne.

Na ostrově Aalto zkouší všechny nápady, rozvíjí své pojetí designu.

Na dvorku se provedení fasády mění z bíle omítnutých stěn na červené cihly. Srdcem patia se stává ohniště zanořené ve středu nádvoří, které je ústředním shromažďovacím prostorem. Stěny byly rozděleny na padesát testovacích polí, každé se svým vlastním materiálem, tvarem a kladením. Některé keramické prvky byly speciálně objednány z továrny v Riihimaki. Povrch stěn byl dokončen cihlami, na rozdíl od zbytku, který byl v kontrastu ponechán v přirozené podobě. Dřevěné křídlo pro ubytování hostů bylo dokončeno v roce 1953. Křídlo, dřevník a skalní útvar budí dojem neformální zahrady. Nechybí zde ani kůlna, experimentální sauna a přístavní plošina pro Aaltem navrženou loď „Nemo propheta in patria“. Loď byla jediná možnost, jak se v 50. letech dostat na ostrov. Svého času byla známá jako nejrychlejší dřevěné plavidlo na jezeře.

Stejně jako u ostatní Aaltovy architektury hraje kontext krajiny klíčovou roli pro jeho experimenty. Balvany a kameny pokryté mechem, borůvky a brusinkové keře zvyšují kontrast cihlové a bílé barvy domu. Porost bují v sedlinách mezi kameny, borovicemi a břízami, tak typickými pro finské lesy. Pocit romantické starobylé ruiny umocňují bílé stěny, které vyrůstají z krajiny.

Finský architekt Alvar Aalto věděl, že pro stavbu je podstatný i její kontext, a to jak přírodní, tak lidský. Jeho budovy tak promyšleně odrážejí ducha krajiny i potřeby člověka. A výsledek je nejen vidět, ale i cítit ve tváři jako paprsky líně hřejícího slunce.

Hugo Alvar Henrik Aalto se narodil 3. února 1898 v Kuortane. V roce 1921 absolvoval na Institute of Technology v Helsinkách. V letech 1923 – 27 provozoval svůj soukromý ateliér v Jyväskylä a později jej přemístil do Turku. Od roku 1933 až do smrti vedl své studio s dvaceti zaměstnanci v Helsinkách. Oženil se dvakrát, po smrti své první ženy Aino Marsio si v roce 1952 vzal Elissu Mäkiniemi. Obě byly architektky, se kterými Aalto spolupracoval. V 50. letech byl profesorem na MIT v Cambridge. Mezi lety 1943 – 58 byl předsedou Association of Finnish Architects. Od roku 1955 členem Finnish Academy, následně se stal jejím prezidentem. Zemřel 11. května 1976.

Lucie Hlavsová v červnu 2014 obhájila svůj diplomní projekt na Fakultě Architektury ČVUT v Praze pod vedením Ing. arch. Michala Kuzemenského. V současné době žije v Kodani, kde jako stážistka pracuje v ateliéru Force4 Architects.