Jak to vidí

Lucie Havlová: Reporting From the Front!

Vrátili jsme se z 15. bienále architektury z Benátek s dobrou náladou. Kvalitní architektura se vrací lidem. Přestává se vznášet v nedostupných výškách. Už není jen pro bohaté a vyvolené. Je pro všechny. Přesto nepřestává být krásná, inspirativní a zábavná. To jsou útržkovité výkřiky, která nám rezonují v hlavě.

Lucie Havlová: Reporting From the Front!
Lucie Havlová: Reporting From the Front!

Kurátorem letošního bienále je chilský architekt Alejandro Aravena. Je mu necelých padesát let a letos získal Pritzkerovu cenu za architekturu, což je ekvivalent Nobelovy ceny ve vědě a výzkumu. Je charismatický, odhodlaný, silný a nepůsobí rozzlobeně, ale jistě. Rozený vůdce. Během jeho vystoupení na zahajovací konferenci mu věříme každé slovo. A říkáme si, jasně, tak je to správně.

Aravena prohlašuje, že architektura bude sloužit lidem, a ne bohatým developerům k tomu, aby vydělávali další peníze na jménech slavných architektů. Fenomén hvězdných architektů, který přiživují média, je rozklíčovaný, odhalený a přestává být populární. Zatáhla se opona, architekti-herci jsou rádi, že představení skončilo. Nadvláda bohatých, kteří se jejich prostřednictvím stali ještě bohatšími, je minulostí. Katarze. Všichni tleskáme.

Je dobře, že někdo z architektů tento problém pojmenoval. A má sílu a odvahu nabídnout alternativu. Protože je jasné, že kritizovat získání zakázek od vlivných a bohatých chce velkou odvahu. Aravena radí novinářům: šiřte zprávu o tom, že éra zneužité a znásilněné architektury pro bohatnutí bohatých končí. Architekti budou sloužit potřebám obyčejných lidí, budou se jich ptát, co žádají, a vynasnaží se jim vyhovět. Navzdory byrokracii stavebních úřadů, politiků, navzdory zavedeným zkostnatělým postupům. Utopie, nebo se blýská na lepší časy?

I architekti se musí zabývat řešením problémů dnešní doby – chudoba, migrace, klimatické změny, nejistota a nebezpečí spojené s válkami, živelné katastrofy… Aravena zdůrazňuje, že k řešení problémů musí přispět ti nejlepší architekti, staří i mladí, ženy i muži, ze všech koutů světa, bez rozdílu rasové příslušnosti, bez rozdílu, kde a v které zemi žijí. Přesvědčuje nás, že architekt by měl přestat pracovat jen teoreticky, ale měl by vyjít mezi lidi – bavit se s nimi, porozumět jim a vytvářet dobrou architekturu. Architekturu pro kvalitní život.

Pro člověka vyrostlého za komunismu, pracujícího za raného klausovského thatcherovského kapitalismu a dosluhujícího v dobách klientelismu se tato rétorika zdá být přece jen trochu podezřelá. To říká náš rozum, který stojí na základech zdravé kritiky a racionálního uvažování. Ale srdce je mezitím už dávno v objetí s Aravenou.

Aravena pochází ze středostavovské rodiny, jeho otec byl učitel, studoval architekturu v Santiagu de Chile a absolvoval 1992. Nejdříve nevěděl, jak s architekturou začít, vše bylo příliš byrokratické a komplikované, tak začal pracovat v baru. V roce 1994 se k architektuře vrátil. Oslovila ho otázka sociálního bydlení, veřejných budov a infrastruktury. S kolegy z univerzity založil think-tank s názvem Elemental.

Mezi lety 2000 až 2005 přednášel na Harvardu. 2006 se stal ředitelem Elemental. O čtyři roky později , po zemětřesení v Chile, se architekti z Elemental zabývali obnovou tsunami poničeného města Constitucion. Vyvinuli postupy, které lze obecně použít pro řešení výstavby v podobně postižených oblastech. Elemental se tím definitivně proměnilo v „do-tank“. Před osmi lety získali na benátském bienále cenu Stříbrného lva na za přínos v oboru architektury.

Název letošního bienále je Reporting From the Front, volně přeloženo Aktuální dění z fronty. Vykládáme si název tak, že výstavu dávali dohromady lidé v čele s Aravenou, vyznačující se svěžím názorem na architekturu a silnou vizí. Aravena říká, že chtěli, aby každá výstavní expozice jasně formulovala a vysvětlila problém a jeho řešení. Aby téma bylo jednoduše popsatelné, pochopitelné a ilustrativně zpracované. Zároveň zdůraznil, že to ale neznamená rezignovat na kvalitu, estetiku, chytrá řešení. Nakonec se úspěšně nominovalo osmdesát osm vystavujících.

Výstava se nachází v Arsenale a v Giardini. Vstupní haly ztvárnilo z odpadu předešlých bienále zmiňované studio Elemental.

Vznikl nový interiér s podhledy ze zbytků hliníkových konstrukcí, stěny jsou z použitých výstavních panelů. Připevněné obrazovky informují, jak expozice vznikala, kdy každý člen ze studia Elemental přiložil ruku k dílu. To, co vzniklo, je hodnotnější a zajímavější než původní objekt. Upcycling. Povedlo se. Lidé ze studia Elemental mají názor, který umí komunikovat, a určují tón i pro ostatní vystavující.

Popis celé přehlídky by vydal na knihu. Vybíráme pár pozoruhodných expozic. Baví nás studio Mumbai a architekt Bijoy Jain vytvářející a vystavující sochy ze soli a sloních exkrementů, příbytky z přírodních materiálů, provazů a omítky z bahna, pomalované a vypletené do vzorů.

Nezklame Transsolar ze Stuttgartu, který prostor vytváří a definuje pomocí světelných kuželů a umělých mraků.

Norman Foster představuje klenbu ze sušených cihel, která nepotřebuje vyztužení. Z místního materiálu ji lze postavit téměř kdekoliv. Jednotlivé klenby lze za sebe libovolně nastavovat, takže vznikne hala sloužící jako letiště pro drony – ty pak rozvážejí léky a krevní infuze do nepřístupných míst afrického kontinentu.

Anna Heringer staví v Bangladéši domy z jílu. Využívá techniku zpracování hlíny podle Martina Raucha z Rakouska. Ukázka jejího konického příbytku nás nadchne nadčasovostí a spirituální krásou. Připomíná kapli.

Gabinet de Arquitectura a Solano Benitéz z Paraguaye vystavují vysokou cihlovou konstrukci. Nejjednodušší je využívat cihlu a nekvalifikovanou lidskou práci. Vzniká konstrukce evokující chrám. Expozice získává jedno z nejvyšších ocenění letošního bienále. Není divu, ilustruje přístup, kdy téměř z ničeho lze vystavět budovu sloužící imigrantům, na jejíž stavbě se mohou přímo podílet, a přitom může být i krásná.

Na mořské vodě v docích Arsenale pluje škola ze dřeva od nigerijského architekta Kunlé Adeyemiho ze studia NLÉ, která byla navržena pro slum Makoko v Lagosu. Lagos je dvanáctimilionové přístavní město v západní Africe, které se potýká s přílivem migrantů z celé Nigérie.

Nechybí ukázka provizorní bydlení z prefabrikovaných betonových odlitků z Portugalska.

Hedvábné barevné variace výtvarnice Christiny Kim v dialogu s pomalou architekturou Petera Zumthora, který tu představuje dostavbu muzea LACMA v Los Angeles.

Je nám blízký přístup indické architektky Anapomy Kundoo, která představuje tradiční indické stavební materiály – bambus, keramiku … a ruční techniky jejich zpracování. Věří, že pomocí znalostí rukou se jedinec vzdělává, znalosti pak může přenést dále a využít při stavbě příbytku.

Block Research Group z ETH Zuerich předvádí samonosnou konstrukci klenby využívající staré techniky. Zároveň používá nové 3D programy. Díky jejich přesným výpočtům působících sil lze ke konstrukci využít i jednoduché, ztenčené materiály bez vyztužení, v tomto případě například vápencové bloky. Díly do sebe při stavbě zacvaknou jako stavebnice.

Projekt Warka Water se potýká s problémem nedostatku vody v Etiopii. Představuje věž postavenou z bambusu a polymerních sítí, která zachytává vodu z ovzduší; voda kondenzuje a,stéká dolů, kde se shromažďuje v hliněné nádobě v zemi. Věž zároveň tvoří i dominantu vesnice.

Procházíme mongolské jurty různého typu, stany afrických žen z Sahrawi, bambusové mosty a struktury od Shigeru Bana pro zpřístupnění bývalé militární zóny v Jižní Koreji. Hlavní výstavu dokreslují filmy. Mimo jiné popisují, jak mají architekti bojovat s politickou a úřednickou byrokracií. Případová studie města Monte Carasso v Ticinu, kde roli hlavního architekta zastával Luigi Snozzi, nás pobavila. Snozzi se stal hlavním architektem i dozorčím a kontrolním radou pro výstavbu města. Město bylo malé, prošlo mu to. Zjednodušeně – dvacet let sám sebe řídil při výstavbě a rozvoji města. Dobře si uvědomuje, že tento dvacetiletý zázrak mimo byrokracii byl možný jen díky velké podpoře místního osvíceného starosty. Bez jeho podpory by nezmohl nic.

Národní pavilony a problémy
Výstavy jednotlivých národních pavilonů se měly věnovat stejné problematice jako již zmiňovaná centrální výstava. Jedna ukázka za všechny. Pavilon, kde vystavují Němci, byl vystavěn v roce 1938, tudíž nemá moc lichotivou historii. Proto se mladí architekti z Berlína nebáli brutálního zásahu do jeho přízemní části. Vybourali nové vstupy. Otvory zůstanou otevřené. Uvnitř je zdarma wi-fi, plastové židle, stoly z cihel. Pro každého, kdo během budoucích šesti měsíců na bienále zavítá, je tu k dispozic základní vybavení k práci a odpočinku.

Na stěnách visí osm projektů, kde Němci popisují, jak se snaží zvládnout otázku imigrantů. Nejen je ubytovat, ale integrovat. Přijali ji jich více než jeden milion. A budou je přijímat i nadále. Chtějí cizincům vytvořit podmínky, aby v Německu našli svou novou vlast. Expozice se jmenuje Making Heimat. Výstižné. V Německu problém s imigranty pojmenovávají, řeší a neustupují. A architekti nestojí stranou.

Kéž bychom i v Česku měli od našich politických špiček jasně nastavené priority, kterým bychom se jako společnost věnovali a které by se propsali do našeho dennodenního konání, včetně reprezentace české architektury v zahraničí. Ale to už je téma na jiný článek.

Letošní bienále je revoluční, stejně tak jako jeho hlavní kurátor Alejandro Aravena. Jestli zůstane jen u slov, lze nyní těžko hádat. Jisté je, že toto bienále vyvádí architekturu ze slepé uličky nadřazenosti zpátky k lidem. Architekti získávají zpět svůj kredit. Hrají důležitou roli uprostřed dění. Aktivně pomáhají řešit společenské, ekonomické a environmentální problémy. Nerezignují na krásu, estetická hodnota díla ale není jejich jediným cílem.

Lucie Havlová je vydavatelka a redaktorka Material Times. Je absolventka VŠCHT Praha. Patnáct let pracovala pro britskou společnost ICI v oblasti prodeje technických polymerů ve střední Evropě. V roce 2004 s Tomášem Hendrychem založila společnost Happy Materials, která zastupuje veletrhy Messe Frankfurt a veletrh Achema. Happy Materials provozuje i českou knihovnu materiálů matériO, Galerii Kuzebauch a Šumnou bibliotéku. Vše pod jednou střechou, v domě z dvacátých let na pražském Břevnově.