Jak to vidí

Lucie Havlová: Je pro Prahu nebezpečné, aby se v pouliční kavárně scházeli lidé?

Delší dobu jsme snili o kočovné kavárně v centru Prahy. Sen se nám měl splnit letos v červnu, kdy se opět po čtyřech letech koná Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (PQ). Jeho hlavní téma je sdílený prostor. PQ se letos programově sjednotilo s konferencí reSITE, ta měla motto Sdílené město. Propojení témat a událostí nás inspirovalo k činu.

• 
  Lucie Havlová: Je pro Prahu nebezpečné, aby se v pouliční kavárně scházeli lidé?
  Lucie Havlová: Je pro Prahu nebezpečné, aby se v pouliční kavárně scházeli lidé?

Oslovili jsme společnost vyrábějící materiál Corian^®, zpracovatele materiálu firmu Technicor z jižních Čech a studio Dechem. Obě společnosti se rozhodly projekt kavárny adoptovat – rozuměj financovat. Michaela Tomišková a Jakub Janďourek ze studia Dechem se pustili do navrhování stolků, stoliček a pultu.

Na konci zimy jsme se s organizátory PQ domluvili, že se kavárna stane součástí doprovodného programu české expozice, umístěnou na volném prostranství ohraničeném historickou stavbou Národního divadla a Nové scény. Vyhlédli jsme si místo v podchodu pod Pragerovou budovou.

Neprší tam, nepraží slunce, je tam velký prázdný prostor a kavárna zabere sotva půlku, takže bude možné dál místem snadno procházet.  Kavárna dostala náplň a smysl, měla sloužit účinkujícím, návštěvníkům PQ i náhodným kolemjdoucím. Tím měla vytvářet bod nenadálého setkávání.  Vše do sebe zapadalo.

Provozování kavárny jsme nabídli majitelům oblíbeného pražského Bistra 8 a Café 8 manželům Jakešovým, kteří nenechávají výzvy ležet ladem. Oba, znalí předpisů a nařízení, vyplnili žádosti o provozování kavárny na přesně specifikovaném místě 40 m2. Vyplnili formuláře, nakreslili plánky, vše řádně podepsali a orazítkovali, svatosvatě slíbili, že nebudou podávat v kavárně alkohol, aby se nikdo na veřejnosti neopil, ale pouze kávu a nealko nápoje. Všichni – organizátoři, úředníci, designéři i provozovatelé – vypadali, že souhlasí a vše je pod kontrolou a spěje k zdárnému konci. Památkáři vydali kladné stanovisko. A my se radovali. Předčasně.

Otevření kavárny jsme naplánovali na 18. června, kdy se v Praze právě rozbíhaly obě akce oslavující sdílený veřejný prostor, PQ i reSITE.  Na konferenci přednášeli architekti, urbanisté, aktivisté, politici, starostové a filozofové. Většinou se shodli, že sdílení veřejných míst je důležité, potřebné a pro život ve městě blahodárné.

Profesor, architekt a urbanista z New Yorku Michael Sorkin zdůraznil, že čím více funkcí veřejné místo má, čím více skupin ho může využívat, tím víc může místo žít. Další přednášející Alfredo Brillembourg zmínil jako dobrý příklad město v Indii, kde ráno na hlavní náměstí nasypou trávu posvátným krávám, až se krávy nasytí, náměstí se zamete a nachystá se trh s ovocem a zeleninou, odpoledne se trh zase uklidí, postaví stánky s jídlem a občerstvením. Jindy se tam během náboženských svátků postaví provizorní svatostánky hindských, muslimských či buddhistických věřících. Místo nezahálí a stále žije.

Bývalý starosta Reykjavíku Jón Gnarr mluvil o lásce k obyvatelům; ta ho dohnala až na radnici hlavního islandského města, kterou celé čtyři roky poctivě a pracně vedl, ač je ač je původem komik a spisovatel a politikem se nikdy nechtěl stát. Nemohl se dále dívat na beznaděj, která panovala po bankrotu Islandu v roce 2008, ani na politiky na radnici v Reykjavíku. Založil stranu The Best Party, sestavenou z mnoha přátel, kandidoval a volby vyhrál.  Ač amatér, dalo by se říci diletant, podařila se mu zásadní věc, vrátil zdeprimovaným Islanďanům víru, že politika má smysl a může vyvést zemi z velkých průšvihů, když se politikem stane někdo poctivý a zodpovědný. Za svoji čtyřletou éru vykonal pro město mnoho pozitivního. Používal k tomu účelu různé metody, například přesunul radnici na měsíc na periferii, aby si úřednici na vlastní kůži vyzkoušeli, jak se v takovém místě žije.

Místo v centru Prahy nazývané piazzeta, malé náměstí, je využívané jen nárazově, a přitom je to místo, kde by se lidé mohli setkávat. (foto: archiv MT)

Architektka a teoretička Pavla Melková představila výsledky, kterých dosáhla její kancelář veřejného detailu na Institutu plánování a rozvoje Prahy za poslední dva roky. Manuál, vyklizené chodníky pro chodce na Karlově náměstí, využité náplavky u Vltavy. Bez vize, ideálů a velkého nadšení a osobního nasazení členů jejího mladého týmu by byly těžko dosažitelné.
Na konferenci se často opakovalo slovo láska, péče, starostlivost, respekt, veřejný prostor pro všechny – bez rozdílu etnik, věku, sociální příslušnosti. Krásné myšlenky a ideály. Přednášky hladily po duši. Nemohla jsem se dočkat, až vyzkoušíme, jestli se i naše kavárna stane uzlem, kde se protnou cesty všech možných druhů pražských chodců.

Jaké bylo naše zklamání, když jsme se dozvěděli, že provozovateli kavárny přistála v datové schránce den před otevřením zpráva, že provoz kavárny se definitivně a navždy zamítá. Zákaz vydal odbor dopravy na Praze 1 s odůvodněním, že by se v kavárně mohli scházet lidé.  A ti by zřejmě bránili v chůzi ostatním lidem. Nebo jsme to nepochopili?

Stačili jsme rychle vyřídit alespoň zábor místa a vystavili jsme mobiliář venkovní kavárny. A kavárnu jsme na jeden večer provizorně otevřeli.  Připíjeli jsme českým šampaňským zabaleným v papírovém pytlíku a zázvorovým pivem ze zásob Café 8. Lehce poprchávalo.  Na prostranství piazzety hráli muzikanti. Lidé se zastavovali, vzali si tu a tam kousek zeleniny nebo kelímek s utajeným alkoholem. Přišli studenti, polští návštěvníci PQ, novináři, sochař Aleš Hnízdil, fotograf Martin Fryč, fotograf Bohdan Holomíček, David Koller, dva lidé bez domova, architektka Pavla Melková, letmo se pobavili a šli dál.

Ano, fungovalo by to. I pro ty herce, kteří se tu mohli stavit pro sendvič. A nebylo by to bývalo špatné. Mohl to být experiment, který by napověděl, jestli by u Nové scény podobná kavárna mohla vůbec existovat, nebo naopak překážela kolemjdoucím. Už se to nedozvíme. My jsme to tajně vydrželi pouze ten jeden večer. 
Kavárna na náměstí, do které nemůže kavárník. Takový symbolický obraz situace v pražských ulicích. Sdílené místo ve městě je skvělá myšlenka, hlavně při poslechu přednášek ze zahraničí.  V české realitě je to stále trochu nedosažitelná budoucnost, které brání nevole a byrokratické postupy úředníků z městských úřadů. Bezesporu se najdou výjimky, ale my jsme je bohužel v první polovině roku 2015 na Praze 1 nepotkali. .

Lucie Havlová je absolventkou VŠCHT Praha. Šestnáct let pracovala pro britskou společnost ICI v oblasti prodeje technických polymerů ve střední Evropě. V roce 2004 s Tomášem Hendrychem založila společnost Happy Materials, která zastupuje veletrhy Messe Frankfurt a veletrh Achema. Happy Materials provozuje i českou Knihovnu materiálů matériO, Galerii Kuzebauch a Šumnou bibliothéku. Vše pod jednou střechou, v domě z dvacátých let na pražském Břevnově.

25. 6. 2015 foto: Jáchym Hrubý, Nicole R. Snová