Jak to vidí

Jan Šlemr: Velké plány a malí lidé

S nástupem digitální komunikace se někteří obávali, že budou potlačeny náhodné společenské kontakty lidí na ulici, v hospodě a podobně. Tato obava trvá dodnes. Na sociálních sítích lidé udržují kontakt ve své společenské vrstvě, případě v zájmové skupině. Dochází k digitálnímu domlouvání schůzek mezi známými, kteří se pak účelově scházejí v úzké skupině bez ostatních lidí, kteří se mohli připojit kdysi, když centrem setkávání byla studna s vodou na náměstí nebo návsi. V současné situaci může postupně docházet k tomu, že se střetáváme s lidmi, kteří nám jsou víceméně podobní. Ty jiné nevnímáme a můžeme získat pocit, že všichni jsou stejní.

ilustrace: Daniela Hadravová

ilustrace: Daniela Hadravová
ilustrace: Daniela Hadravová

Následky takové situace můžeme spatřit při gründerském územním plánování devatenáctého století. Bohatší střední vrstvy, na které byly cíleny nové residenční zástavby (v pozdější době například Vinohrady) a ze kterých se rekrutovali stavitelé, architekti a městská rada, vytvářeli nové čtvrti tak, aby vyhovovaly právě jejich životnímu stylu. Stavěli promenády na nedělní smekání klobouků, kostely, městská divadla, taneční sály a lázně. Problém nastal při plánování dělnických čtvrtí (například Žižkova a Karlína), kde se stavěly stejné objekty určené na reprezentaci, ale už se příliš nehledělo na samotné bytové domy, které často nabízely nuzné životní podmínky.

Panující liberální ideologie nechtěla řešit otázku sociální rovnosti, ale teoreticky deklarovala snahu po stejných startovacích podmínkách. Panovala představa, že se průmyslový proletariát stane lepším lidem a v zimě bez práce neumrzne, když bude bude pravidelně navštěvovat knihovny, v neděli chodit do divadla a procházet se po promenádě. Zdá se, že některé z nás podobné představy o fungování lidí ve městě neopustily ani dnes.

Na českém Ministerstvu práce a sociálních věcí se traduje historka, jak jistý ministerský poradce chtěl pomoct lidem z ulice. Aby se s nimi mohl přímo pobavit o jejich problémech, nechal si jich několik předvolat. Zatímco mu povídali něco o krabicovém vínu, nepohodlných lavičkách, on jim odpovídal obhajobou stávající politiky, slovníkem makroekonomických ukazatelů a potřebnou intervencí České národní banky, které zajistí konjukturální vzepětí ekonomiky, které jim zajistí pracovní místa. Na začátku upřímná snaha pomoci vyústila v sérii několika fotografií a lidem bez domova přinesla stravenku za odměnu.

Jak bylo řečeno, už v devatenáctém století ztroskotala dobová urbanistická snaha pomoci právě na neschopnosti pochopit potřeby jiných lidí. Toto nepochopení vedlo k potvrzení sociálních rozporů a otevřelo cestu k urbanismu levicové avantgardy, které objevila nový rozměr plánování, který byl opět založen na předpokladu, že jen „expert plánovač“ zná správnou podobu města. Upevnila se víra, že existují dobré a špatné cesty jak plánovat města, a převládl přístup technokratů.

Poválečná generace urbanistů hlásala v odpovědi na nezvládnuté plánování industriálních měst příklon k „čistým“ čtvrtím. Dřívější bloková kompaktní zástavba byla prohlášena za zlo a začaly se stavět bytové domy, kde měl každý byt mít hygienický standart (oslunění, provětrání, centrální vytápění a podobně). V každém novém obytném okrsku byl normativně stanoven počet dětských hřišť, parkovacích stání, obchodů a zeleně.

Země východního bloku technokratické plánování uplatňovaly až do zániku totalitních vlád. Zatímco v západních zemích generace rozvolněných šedesátých let zjišťovala, že tento způsob nepřeje lidské jinakosti a začaly se objevovat i jiné modely plánování. Navíc se přišlo na to, že jeden „expert plánovač" je poměrně snadno manipulovatelný. Z různých stran začal být postupně obviňován z toho, že slouží mocným, ne potřebným. Potřebují všichni 3+1, jedno parkovací místo, dětské hřiště a typizovaný dům? Obecný zájem, kterému sloužil, mohl být opět jen zájem mocných, kteří potřebovali klidné a spořádané lidi. Jaký je zájem veřejnosti, když za veřejnost se považují všichni – s nesouměřitelnými hodnotami?

Příběh celého devatenáctého století se dnes vrátil. Jelikož není dnešní „expert plánovač“ vždy schopen pochopit jedinečnost místních lidí, nastal obrat ve směru plánování. Od shora dolů na systém ze zdola nahoru. Do hry vstoupila participace, veřejná projednávání, občanská sdružení, referenda, tedy vysoký podíl přímé demokracie a angažování se obyčejných lidí, které jsme začali zbožšťovat. Ani dnešní přímá demokracie ani referendum však nezajistí kvalitní řešení situací bez absence expertů a politických elit.

Demokratický proces plánování a rozhodování musí být organizovaný. Lidé dnes fungují jako generátory nápadů a názorů, které jsou respektovány, ale je opět na elitách, jak se vypořádají s klíčovou otázkou demokratického plánování. Mají být při rozhodování brány ohledy jen na skutečné uživatele území a jejich aktivně znějící hlasy nebo i na ty potenciální? Tato zdánlivě triviální otázka s sebou nese velké omezení demokratického plánování a tím je horizont navržených změn. Otázkou, podobně jako v předminulém století, zůstává, zda jsme schopni vidět dál, než za vlastní práh.

Jan Šlemr vystudoval krajinotvorbu na České zemědělské univerzitě. Svou bakalářskou i diplomovou práci zaměřil na problematiku etiky prostorového plánování. Toto téma nyní rozvíjí disertační prací u profesora Karla Maiera. S Tomášem Peltanem založil na počest Mistra osvětovou církev Černého spasitele, která se specializuje na organizaci pracovní převýchovy studentů územního plánování.

21. 6. 2014

Komentáře

PŘEDMĚT	AUTOR	DATUM
Kdo bude citovat...	Černý Spasitel	25.11.2015 15:42
Re: Kdo bude citovat...	Bílý Spasitel	3.12.2015 19:56
Re: Re: Kdo bude citovat...	Skutečný Bílý Spasitel	12.2.2016 08:37
Re: Re: Re: Kdo bude citovat...	V pravdě správný spasitel bez ohledu na barvu pleti, národnost a vyznání	20.3.2016 21:32
Re: Re: Re: Re: Kdo bude citovat...	Duhový spasitel	30.11.2017 14:19