Jak to vidí

Ivan Neumann: Prostup skloprostorem

Ačkoliv je výstava Petra Stanického, vedoucího ateliéru Designu skla Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, v galerii Kuzebauch v pražském Břevnově nazvána Skloprostor, představa umělce stojícího v huti před žhnoucí sklářskou pecí tu není na místě, i když také volná skleněná plastika je jednou ze složek bohatě rozvrstveného autorova díla. 

• 
  Ivan Neumann: Prostup skloprostorem
  Ivan Neumann: Prostup skloprostorem

► for English click here

Neuvěřitelná rozmanitost výtvarného vyjadřování Petra Stanického je nepochybně v základu dána mnohostranným talentem a současně významně podpořena časem, v němž vstupoval do světa umělecké tvorby. Byl to čas, kdy českou výtvarnou scénou procházela vlna postmoderny, vytlačující dosud dominující inovativní nároky moderny. Když Petr Stanický končil vysokoškolská studia, již i premisy postmoderny samé ztrácely na schopnosti formovat hlavní obrysy výtvarné scény nejen ve světě, ale i u nás.

Západní civilizace se ocitala v situaci, kterou Zygmunt Bauman interpretoval pod pojmem „tekutá doba“. Nyní bylo možné nejen obrátit se pro inspiraci kamkoli, kdekoliv hledat prameny tvořivosti a jakkoliv je interpretovat, ale nebylo již potřebné, a snad ani žádoucí nahlížet na výtvarné dílo jako na odkrývání světa, jako na tázání po podstatném důvodu věcí. Zdá se, že tato doba nenalézá, ba čím dál méně prahne po hledání úběžníku. Jen silné, pevně ukotvené talenty mohou v tomto fluidním světě obstát.

Petr Stanický studoval od roku 1990 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové nejprve v sochařském ateliéru profesora Kurta Gebauera, člena generačního Seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, sdružujícího výrazné osobnosti, které vstoupily do českého výtvarného umění během sedmdesátých let. Kurt Gebauer je autorem, jehož tvorba nikdy neulpívala na nalezených formách. To bylo to, co studenta Stanického jistě velmi inspirovalo. A tato schopnost nelpět na nalezeném, být otevřený a naslouchat tomu, co přichází, jeho tvorbu podnes provází. Další studium v ateliéru Sklo v architektuře profesora Mariana Karla na stejné vysoké škole pak podpořilo jeho smysl pro hledání pevného řádu věcí, cit pro jasné definování výtvarné myšlenky v pevné struktuře střídmými až minimálními prostředky. 

Nepochybně velmi důležité bylo setkání Petra Stanického s inspirativní živelnou osobností všestranného sochaře Jiřího Beránka, který patří k nejvýraznějším autorům téže umělecké generace jako Kurt Gebauer. Svou rozsáhlou prací se Jiří Beránek dotknul řady způsobů prostorové tvorby. Obzvláště jeho práce se dřevem, prastarým sochařským materiálem, v níž se ukazuje jako mimořádně senzitivní tvůrce, má nezaměnitelný charakter a ovlivnila řadu dalších autorů. S Jiřím Beránkem spolupracoval Petr Stanický na některých prostorových realizacích již v době studií. Do jeho atelieru Sochařství II na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se později vrátil po několikaletých studijních pobytech ve Spojených státech, aby tam v letech 2003 až 2007 působil jako lektor.

Od samého počátku samostatné tvůrčí práce je v tvorbě Petra Stanického ukotvený prožitek domácího spirituálního prostoru zahrnujícího nejen zcela současné výtvarné dění, ale veškerou nezaměnitelnou, v dějinách zakotvenou tvůrčí zkušenost. Tuto zkušenost pochopitelně vnímá a vlastní tvorbou interpretuje se zevrubnou znalostí výtvarných projevů v místech se zcela rozdílnou tradicí kulturní a především výtvarnou.

---

Petr Stanický (1975) studoval v letech 1990 až 2000 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) u Kurta Gebauera a Mariana Karla. Zkušenosti získal i v ateliéru skla na Edinburgh College of Art, později na Rhode Island School of Design v USA. V letech 2005 až 2007 se na New York Academy of Art věnoval postgraduálnímu studiu. 

Mezi lety 1995 a 2000 spolupracoval na sochařských projektech Olbrama Zoubka a Jiřího Beránka. Od roku 2003 čtyři roky působil na VŠUP jako lektor v ateliéru Jiřího Beránka. Poté byl rok asistentem sochařských projektů v newyorském Jeff Koons Studio. Od roku 2008 je na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně (UTB) vedoucím ateliéru Design skla. Na Fakultě multimediálních komunikací UTB působil v letech 2010 až 2013 i jako ředitel Ústavu produktového a prostorového designu.

---

Petr Stanický pracuje s nejrůznějšími materiály, se dřevem, kovem, sklem v různých modifikacích, a dokonce i s polystyrenem. Často se pak tyto materiály setkávají v jednom díle. Ať volí jakýkoliv materiál, není veden formovou předpojatostí plynoucí z vnějších ohledů na zvyklosti nebo na to, „co se má“. Autorovo pozorné vnímání osobitého jazyka každého ze zvolených materiálů vede ke vzniku zcela autentických děl.   

Přestože většinou uváděn jako sklář, je Stanický svým výtvarným myšlením především sochař, který ovšem velmi často používá ve své tvorbě sklo v nejrůznějších podobách. Nepominutelnou součástí jeho tvorby je i řada dřevěných skulptur, ač většinou nevelkých rozměrů, přesto nadaná rysy monumentality. Ty jsou obzvláště důrazné například ve Velkém nároží (2004), které svou výrazovou silou jako by označovalo předvěké posvátné místo. Ač Velké nároží není spodobením, působí velmi tělesně, vyvolává dojem doteku lidské přítomnosti. Označit místo dílem znamená učinit jej viditelným, znamená vytrhnout jej z neuchopitelnosti nekonečného vesmíru. Je to prastaré lidské gesto, jímž se člověk snaží porozumět svému situování v šumu vždy hrozivého prostoru a času. Nevelká dřevěná skulptura Dvojčata (2005), která je zřejmě svou geometrickou řezbou vzpomínkou na americký pobyt, vyvolává přesto dojem prastarého domácího idolu. Americké reminiscence nepochybně provázejí i celý cyklus Metropolis vznikající v letech 2000 až 2005.

Již v roce 2000 vzniklo Druhé patro, plastika, která ukazuje, jak Stanický nakládá neortodoxně se sklem – spojuje ho s kovem i jinými materiály ve vytváření objektů, které hovoří o prostoru, jenž není dělen a definován jako daný, ale je poznáván jako hybný, neoddělitelný od dimenze času. Podobně, ba se stejným vzrušením nad tajemstvím prostoru a času, hovoří i další objekty, třeba Stín architektury (2002), Osada (2002), Mrazení (2004), nebo jako tajemný příběh až malířsky expresivně působící Noční město (2008–2009).

Roku 2011 vznikl objekt Tovární budova I, kde Petr Stanický opět používá sklo a kov. Obé jsou vlastně průmyslové prefabrikáty, které ovšem dají v jeho rukách vzniknout puristicky čistému dílu odvolávajícímu se nepochybně na architekturu Zlína. Husté mřížoví se stáčí do mírného oblouku a je místy kryto poloprůhledným sklem, zároveň je prostoupeno zcela rovným sklem tabulovým. Je možné ho vnímat jako kresbu v prostoru, která díky své křehkosti zase zmizí, nebo jako zlomek architektova bozzetta, jehož konečný důvod je ztajen.

S podobným principem pracuje i Tovární budova II z téhož roku, kde kovová mřížka je jakýmsi fundamentem, nad nímž se tyčí skleněné plochy matného skla. Mezi těmito objekty pracujícími s tabulovým sklem a kovovou prefabrikovanou mřížkou je třeba ještě zmínit rozměrné dílo vysoké přes dva metry s příznačným názvem 21. Tyto objekty sugerující podoby staveb, které jsou vždy produktem lidské racionality, nepracují s ušlechtilými materiály a působí především svou nehmotností, prostupností, kde hlavní role je svěřena světlu jako spirituální hodnotě.      

Výstava Skloprostor je v Galerii Kuzebauch k vidění do 28. února 2017. Kurátorem výstavy je Petr Nový. Galerie sídlí na pražské adrese Říčanova 19 (foto: Gabriel Urbánek)

Útočiště II, sklo a kov, 2015 (foto: Gabriel Urbánek)

V nevelkém bílém obdélném prostoru galerie Kuzebauch, kterou zřizuje společnost Happy Materials, umístil autor pět děl z posledních tří let. Střed místnosti ovládá objekt Útočiště II (2015), opět spojující sklo a kov. Čela objektu tvoří dva prostorové, vícestěnné útvary rozdílné výšky, mezi které jsou vložena dvě různě veliká tabulová trojúhelníková skla, jež jsou po delší straně spojena a svírají tupý úhel. Čelní útvary jsou složeny z velmi hustých kovových mřížek, zřejmě prefabrikátů pro stavebnictví. Přesto působí takřka nehmotně, jako by to byly modely vnitřní stavby hmoty. 

„Zdánlivě tak pevný, nám důvěrně známý svět není ve skutečnosti o mnoho hmotnější než pouhý přízrak. Hmotu, ať už jde o křeslo, člověka nebo hvězdu, tvoří téměř výhradně prázdný prostor…,“ připomíná Marcus Chown. Plochy skla vložené mezi tyto dva kovové útvary odrážejí dění kolem sebe v jakýchsi zlomcích, svět se procházejícímu diváku jeví v torzech, kterým lze porozumět jen pohybem, tedy v čase. Je člověku opravdu souzeno vidět skutečnost v odrazech, odlescích, stínech platónské jeskyně?

Prostup, sklo a kov, 2016 (foto: Gabriel Urbánek)

Z dveřního otvoru prudce vyráží kubický útvar nepevné konzistence. Petr Stanický tu v objektu Prostup (2016) využil opět zcela obyčejný, vlastně spotřební materiál, totiž již použité skleněné trubice různého průměru a stavební železné pruty, z nichž je svařen jakýsi skladovací regál. Při cestě kolem objektu, který zprvu vyhlíží jako odkladiště, si divák v čelním pohledu uvědomí útočnou hrozivost různě uražených trčících trubic. Do prostoru prostoupilo něco potencionálně nebezpečné.

V kostce, sklo a kov, 2013 (foto: Gabriel Urbánek)

Tiše a takřka nenápadně je na zadní stěně galerie umístěn objekt – reliéf s titulem V kostce (2013). Je vytvořen asi z deseti vrstev jemné kovové mřížky, jejíž rozměry se směrem ke zdi zvětšují. Čelo tvoří ploché sklo s vyříznutým čtvercovým otvorem uprostřed. Průhledná struktura objektu jako by dávala najevo, že nic neukrývá, že je jen racionální konstrukcí neobsahující žádnou záhadu. A přesto si před ní nelze nevzpomenout na gotické relikviáře, které ukrývaly tajemství, tajemství svatosti.

Hlava, foukané sklo, 2013 a Vanitas, foukané sklo, 2012  (foto: Gabriel Urbánek)

Na parapetu okna galerie spočívají dvě skleněné plastiky, náležející k dalšímu okruhu autorovy tvorby pracující s taveným sklem jako výlučným materiálem. Dva tvary, zřejmě lidské hlavy z průsvitného skla s povrchovou strukturou. Hlavy ovšem postrádají portrétní rysy. Jedna z nich nese kdysi velmi frekventovaný název Vanitas (2012). Slyší současnost ještě na takové volání?

Petr Stanický tvorbou vstupuje do světa, který dnes chce být vnímán jako jasný, srozumitelný, nekladoucí otázky. Přesto autor rozevírá vhled do stále trvající skrytosti skutečnosti, do tajemství nesamozřejmosti všech věcí člověka.

 

Ivan Neumann absolvoval na FF UK v Praze obor dějiny umění, kde později obhájil doktorát. Působil v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, Národní galerii v Praze, v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, v Domě U černé Matky Boží. Od roku 2000 byl ředitelem ČMVU, v letech 2004 až 2009 z titulu ředitele ČMVU vedl tým pro rekonstrukci a programovou náplň Centra umění ČMVU v rekonstruované Jezuitské koleji v Kutné Hoře. Od roku 2009 byl dva roky ředitelem Pelléovy vily v Praze 6. Je členem řady nákupních galerijních komisí. Koncipoval množství výstav současného výtvarného umění doma i v zahraničí. Publikuje články a recenze, je autorem několika monografických publikací.

Foto Petra Stanického: Tomáš Rubín, Foto Ivana Neumanna: NoJin, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

22. 2. 2017

Komentáře

PŘEDMĚT		AUTOR	DATUM
Friday, 22 September 2017		SPECIAL EVENT	18.9.2017 12:23

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek