Jak to vidí

Eliška Knotková: Dokážeme vyrobit „superboty“? A za jakou cenu?

Naší společností rezonuje snaha spotřebitelů chovat se uvědoměle a s respektem k životnímu prostředí. Tento pozitivní trend s sebou nese i řadu výzev. Nejenže je nutné, aby byl zákazník mnohem informovanější a opatrnější, ale tomuto vývoji musejí jít naproti i firmy a designéři. Pro mě nastala zásadní změna v uvažování – nejen o designu –, v lednu 2015, kdy jsem se rozhodla pro veganství.

Eliška Knotková: Dokážeme vyrobit „superboty“? A za jakou cenu?
Eliška Knotková: Dokážeme vyrobit „superboty“? A za jakou cenu?

Stalo se to v podstatě ze dne na den po zhlédnutí několika dokumentů o praktikách živočišného průmyslu. Protože jsem tehdy zrovna dokončovala klauzuru v ateliéru Fashion Design na fakultě v Plzni, mělo to určitý háček. Mou klauzurou totiž byla kabelka z hovězí usně a tehdy se již nacházela ve stádiu finální realizace; nebylo tak možné materiál změnit. Tašku jsem navíc musela sešít ručně, a tak jsem si při každém stehu plně uvědomovala, že to není jen kus „něčeho“, anonymní materiál, ale že je to část kdysi živého zvířete.

Dříve jsem materiály vybírala především z hlediska estetického a funkčního. Po přechodu na veganství jsem hledala alternativu ke zvířecím usním a v následující klauzuře tak realizovala boty z tyveku, který jsem deformovala teplem. Boty měly úspěch, ale záhy jsem si uvědomila, že ačkoliv je tyvek velmi lehký, odolný a díky tepelné deformaci i esteticky zajímavý, není zrovna nejekologičtější. Ve svých následujících projektech jsem se tak snažila zohlednit další aspekt, a to udržitelnost a dopad materiálů na životní prostředí. Zúčastnila jsem se semináře zaměřeného na udržitelné návrhářství pořádaného Kamilou Boudovou, který mi tuto problematiku pomohl vidět o něco komplexněji.

Obuv z tyveku

Hlavní změnu však přinesla dvouměsíční stáž v londýnské firmě Bourgeois Boheme, která se zaměřuje na výrobu kvalitní veganské obuvi. Během stáže jsem pronikla do světa nepřeberného množství materiálů a začala se v nich lépe orientovat. Také jsem však zjistila, jak tenká je hranice mezi snahou vytvořit opravdu udržitelný produkt a greenwashingem. Pro tuto firmu jsem před časem začala pracovat a s první navrženou kolekcí jsem si uvědomila, jaká výzva přede mnou stojí. A tedy i před každým, kdo se rozhodne vytvářet „zodpovědný“ design.

Někdy totiž není snadné posoudit, která volba materiálu je v konečném důsledku ta takzvaně nejekologičtější. Hledisek, ze kterých je možné na tuto problematiku nahlížet, je mnoho. Tím nejčastěji zvažovaným je asi původ vstupních surovin a proces jejich zpracování. Ovšem není výjimkou, že i takzvané udržitelné materiály zanechávají vzhledem k přepravě značnou uhlíkovou stopu. Je-li lepší volbou materiál z konvenčních surovin získaný lokálně, nebo jeho alternativa vznikající za environmentálně příznivějších podmínek přepravovaná přes půlku světa, je tedy otázka.

Stejně tak komplikované je to s materiály, které obsahují pouze část surovin z udržitelné produkce a zbytek je z konvenčních zdrojů (například část textilie je z biobavlny a zbytek ze syntetických vláken). Spojení nesourodých materiálů (především syntetických a přírodních) v rámci jednoho produktu v podstatě znemožňuje následnou recyklaci výrobku. A pokud není možné materiál recyklovat nebo kompostovat, dochází k produkci odpadu, a tedy vytvoření neuzavřeného výrobního cyklu.

Všechny procesy probíhající v přírodě jsou cyklicky uzavřené a nerespektování tohoto faktu nás přivádí do značných problémů. A to nejen kvůli stále rostoucí produkci odpadů, které zamořují půdu, moře a těla rostlin a živočichů, nás nevyjímaje. Je také celkem pravděpodobné, že pokud náš přístup nezměníme, budeme se potýkat se zmenšujícími se zásobami primárních surovin. Problematice uzavření životního cyklu produktu se věnuje institut The Cradle to Cradle Products Innovation, který také nabízí školení pro designéry a poskytuje i certifikaci výrobků. Principy, které institut propaguje, rozhodně stojí za pozornost. I já se je pokouším aplikovat při navrhování, i když ne vždy je snadné nebo možné všem požadavkům stoprocentně vyhovět.

Při návštěvě loňského ročníku veletrhu Lineapelle zaměřeného především na materiály pro obuvnický průmysl jsem se přesvědčila o tom, že drtivou většinu nabízených materiálů sice stále tvoří zvířecí usně, sortiment alternativ se však také rozrůstá. Například výrobců umělého veluru tam bylo mnoho. Někteří se přímo předháněli ve snaze ukázat, že zrovna jejich materiál je nejvíc „eko“ – ať už byl vyrobený z recyklovaných PET lahví nebo procesem, který minimalizuje emise CO₂. Jako environmentálně nejšetrnější jsem vyhodnotila velur od japonského výrobce Ultrasuede, čímž jsem se však opět dostala k již zmíněné problematice transportu.

Na Lineapelle byla k vidění i řada jiných velmi zajímavých materiálů – například rostlinná alternativa kůže od firmy Sisa vyrobená ze semínek, zrn a rostlinných olejů. Mezi podobně inovativní materiály také patří „kůže“ z ananasových stvolů Pinatex nebo materiál Vegea vyrobený z hroznových jader, která zbývají při výrobě vína. Takovýchto materiálů neustále přibývá, často však bohužel zůstávají pouze ve fázi konceptu. Také jejich cena je zatím příliš vysoká, jako například u materiálu Muskin vyrobeného z choroše. Muskin díky svým skvělým vlastnostem prozatím působí jako slibná alternativu.

Jednu z materiálových alternativ představuje i využití hub. Na fotce ukázka bot z materiálu, který se prodává pod označením Muskin (zdroj foto: COJAK, shoedesigner.be)

Při výrobě obuvi však výzva netkví jen ve volbě vrchového materiálu, ale také podešve a vnitřních komponentů, u nichž je hledání environmentálně udržitelných alternativ zatím poměrně složité. Co se týká podešví, stoprocentně přírodní a netoxické nabízí firma Lactae Hevea, která je vyrábí složitým a zdlouhavým procesem, umožňujícím vynechání syntetických aditiv, které jinak i takzvaně stoprocentně přírodní kaučukové podešve obsahují. Opět však nelze očekávat, že se tyto podrážky cenově blíží těm konvenčním.

Zdá se tedy, že navrhnout a vyrobit boty, které by byly komfortní pro nositele, udržitelné, eticky vyrobené a cenově dostupné, je poměrně tvrdý oříšek. Přesto věřím, že nemožné to není a je jen třeba neslevovat z kritérií, která si ať už jako designéři nebo zákazníci vytyčujeme. Myslím si, že když se snaha designérů spojí s narůstající uvědomělostí ze strany zákazníků, potřebné inovace na sebe nenechají dlouho čekat. A s narůstající poptávkou může dojít i k poklesu cen a takovéto „superboty“ nebudou pouze luxusním zbožím.

Eliška Knotková je studentka třetího ročníku magisterského studia v ateliéru Fashion Design na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Zaměřuje se především na design obuvi a módních doplňků. Je členkou designerského seskupení Dry Milk of Virgin Mary a v současnosti pracuje jako designérka pro obuvnickou firmu Bourgeois Boheme.