Jak to vidí

Anna Beránková: Patří teď náměstí Míru v Jindřichově Hradci občanům?

Návrhy na úpravu hlavního náměstí v Jindřichově Hradci vyvolaly vlnu kritiky a odporu. Nádherné historické náměstí má v roce 2017 projít úpravami. Vyhlášení veřejné architektonické soutěže by podle vedení bylo spíše na obtíž. Možná by bylo nejlepší vyměnit jen lavičky a nainstalovat pítko.

Anna Beránková: Patří teď náměstí Míru v Jindřichově Hradci občanům?
Anna Beránková: Patří teď náměstí Míru v Jindřichově Hradci občanům?

Rada města Jindřichův Hradec vyzvala deset firem, aby předložily své návrhy úprav náměstí Míru. Město oslovilo místní projekční kanceláře a náhodně vybrané subjekty z celé republiky. Následně obdrželo pět studií. Rada poté projednala a schválila předložení dvou z nich – označila je čísly 3 a 5. Zveřejnila je na webu města a v tiskové formě ve výloze informačního střediska v Panské ulici, k vidění byly po dobu patnácti dní. Pracovní skupina úředníků sestavená vedením města doporučila radě města na základě svého hlasování i jinou, takzvanou Nulovou variantu. V praxi by to znamenalo ponechání stávajícího stavu náměstí bez dalších úprav s tím, že by bylo navrženo pouze jednotné řešení mobiliáře. Rada ale tuto variantu zamítla.

V této situaci bylo třeba rozhodnout, zda je lepší trojka, nebo pětka. Vedení města se v tento okamžik rozhodlo zapojit veřejnost. „U obou návrhů je potřebné vyjádření veřejnosti zejména k ideovému řešení, nikoliv k jednotlivým detailům, které je možné u případně vybraného návrhu v průběhu zpracování podrobné dokumentace s autorem „doladit“, například typ svítidel nebo sloupků,“ uvedlo vedení města a dne 24. ledna vyhlásilo anketu, kde mohli obyvatelé města hlasovat.

Do situace zasáhla místní občanská iniciativa Je to i tvoje město, která měla za cíl rozproudit v Jindřichově Hradci debatu o kvalitním veřejném prostoru. Iniciativa začala na město naléhat, aby do ankety přidalo i zamítnutou Nulovou variantu. Ta se ocitla ve veřejném hlasování až pět dní před jeho koncem. Hlasování bylo uzavřeno: varianta s číslem 3 obdržela 471 hlasů, pro variantu 5 hlasovalo 375 respondentů. „Nulovou variantu“ volilo celkem 121 hlasujících. Rada města rozhodla – varianta č. 3 se má realizovat.

Vedení města se k plánovaným úpravám náměstí vyjadřuje i na webových stránkách obce, kde poskytuje odpovědi na nejčastější otázky občanů týkající se tohoto tématu. Vztah k profesionálům z oboru a k pořádání architektonických soutěží charakterizuje takto: „Samozřejmě je možné uspořádat i veřejnou soutěž o návrh („architektonická soutěž“), ta ovšem podléhá kuratele České komory architektů, která musí schválit zadávací podmínky, složení poroty, do níž nominuje své zástupce („nezávislé“)… Z čehož vyplývá, že v tomto případě o výsledku rozhodují účastníci, kteří nemají žádný vztah k městu (a nechají si dobře svou činnost zaplatit).“

Podle tiskové mluvčí České komory architektů (ČKA) Zuzany Hoškové je však takové prohlášení zcela zavádějící. „Architektonickou soutěž nelze považovat za nástroj, který investorovi diktuje, jak bude výsledný návrh vypadat. Jde o zcela zásadní nepochopení institutu architektonické soutěže. Nejdůležitější částí architektonické soutěže je totiž důkladná příprava jejího zadání, kde vyhlašovatel definuje své požadavky a podmínky. Architektonická soutěž také současně umožňuje zapojení veřejnosti, která do celého procesu ideálně vstupuje úplně na začátku. Výsledky místního šetření nebo ankety se pak mohou promítnout do zadání soutěže,“ uvádí Hošková.

Můžeme to chápat i tak, že podstatou architektonické soutěže je komunikace. A právě o ni se ČKA snažila. Dokládá to i dopis z 27. ledna 2017. Milan Svoboda, předseda pracovní skupiny Soutěže představenstva ČKA, ho adresoval starostovi Jindřichova Hradce, snažil se mu v něm celou situaci okolo architektonických soutěží ozřejmit a nabídnout pomoc ČKA s případným uspořádáním. Dopis zůstal bez odpovědi.

Absenci architektonické soutěže kritizují i lidé z iniciativy Je to i tvoje město. Patří mezi ně i výtvarník a místní rodák Filip Hauser. Pro iDnes uvedl: „Nejdříve jsme sepsali dopis a poslali ho na radnici. Formulovali jsme, co se nám nelíbí, a reakce nepřišla žádná. Po dalším sledování jsme usoudili, že jedinou variantou je petice.“ Petici adresovanou zastupitelstvu města zveřejnili před necelým měsícem. Sběr podpisů končí v pondělí 20. března.

Její znění formulovali Filip Hauser, student architektury Matěj Šebek a historik umění Martin Vaněk. Mimo jiné uvádějí: „Anketu, ve které může kdokoliv dodatečně hlasovat mezi dvěma finálními návrhy, nepovažujeme za adekvátní formu dialogu mezi městem a jeho občany o budoucí podobě náměstí Míru. Vzhledem k tomu, jak byl dosavadní proces zadávání a výběru předprojektové dokumentace netransparentní, žádáme o přehodnocení celé věci. Jsme přesvědčeni, že korektní a transparentní cesta vede ke kvalitnímu náměstí prostřednictvím regulérní architektonické soutěže. Vypsání této soutěže by měla předcházet obsáhlá debata s občany o tom, jaké náměstí chtějí mít, a především by mělo být formulováno jasné zadání, a to opět ve spolupráci s odborníky na tvorbu veřejného prostoru.“

Podtext, který lze vycítit ze střetu vedení města a občanské iniciativy, která se ohradila proti činnosti radnice, je mrazivý. Starosta města nazval občanskou iniciativu, jež sestavila petici Za kvalitní řešení náměstí Míru v Jindřichově Hradci, třídní nenávistí. Jindy svědomitě říká: „Já názory veřejnosti samozřejmě velmi respektuji, protože mnohdy je zdravý rozum lepší než odborný posudek.“ Vedení města a zastupitelé by měli ozřejmit, o jaké hlasy veřejnosti tedy stojí. Zatím se ukazuje, že jejich schopnost respektovat názorovou různorodost a demokratickým způsobem s ní pracovat by potřebovala posílit.

„V tento moment je to na seznamu priorit asi tak číslo dvacet sedm. Máme důležitější věci na starosti, než se hádat o to, zda tam bude pítko, nebo kašna. Myslím si, že to život Hradečáků žádným zásadním způsobem neovlivní,“ komentoval starosta svůj postoj k volbě podoby náměstí. Občané města to mohou chápat i tak, že řešení podoby hlavního náměstí je v podstatě estetickým problémem.

Vedení města se snaží najít řešení komplexní situace – vedle sebe si položilo návrhy různých skupin a osob, značně protichůdné. Průnik těchto nesourodých množin zkouší hledat za pomoci statistiky. Věřím, že v očích starosty situace nemá východisko a on se cítí zneuznaný, či dokonce smutný, jak v rozhovoru se starostou pro Na kafe zmínil. On totiž dělá, co může. Opravdu hodně pracuje a dělá, co může. Když ale město z řešení problému vypustí odborníky, jako to učinilo město v případě ČKA, a projevy občanské iniciativy se zabývá spíše vlažně, tak je vyřešení tak komplexního problému, jako je případná smysluplná rekonstrukce náměstí, dost obtížně.

Můžeme namítnout, že jde „jen“ o to, jak vypadá náměstí. Po vizi se ptát netřeba. Prostě investujeme dva miliony, které jsme na úpravu náměstí vyčlenili v rozpočtu, a vyměníme mobiliář. A právě proto, že je to zčásti „jen“ estetický a nadmíru subjektivní problém, si ho město dovolí smést takto ze stolu.

Můžeme se dohadovat, co k takovému jednání motivuje vedení města. Můžeme diskutovat o způsobech, jakými má ovlivňovat řešení komplexních problémů obce i o tom, jak má náměstí vypadat. Tyto otázky se začaly veřejně řešit, když se zvedla vlna občanské iniciativy. Pro vedení města to byla příležitost poodstoupit od malých zástupných problémů a okrašlujících záměrů a vyslechnout kritické hlasy, zvážit výhrady a nabídky řešení a navázat dialog.

Debata vedení s širokou veřejností se smrskla na otázky, zda bude lepší zeleň v kontejnerech, či bez nich. Pokud se tedy vůbec zeleň na náměstí hodí? Budou lepší lampy současného, nebo historizujícího stylu? Kolik by se mělo na náměstí umístit sloupků? Starosta říká: „Když by rekonstrukci náměstí chtěl někdo opravdu řešit, tak se do toho musí pustit znovu a pořádně.“ A já se jako obyvatelka Jindřichova Hradce musím ptát, v kolika oblastech života nás tento přístup k řešení problémů ovlivní. Náměstí Míru by nemělo v očích občanů ztratit symbolický význam otevřeného prostranství, které může být předmětem společných rozhovorů i setkání.

Anna Beránková se o materiály a to, jak věci vznikají, intenzivně zajímá od studií na Střední průmyslové škole sklářské. Své znalosti prohlubovala v ateliéru Přírodní materiály na ústecké FUD. Takřka od počátku se podílela na projektu matériO Prague, který až do svého nástupu na mateřskou dovolenou vedla. Jako redaktorka a odborná konzultantka se podílí na podobě magazínu Material Times od jeho vzniku.