Budilova vila je zároveň jedním z řádných členů platformy Genius Loci, která propojuje architektonicky a kulturně významné objekty 20. století v soukromém vlastnictví otevřené veřejnosti. Vedle řádných členů (Winternitzova vila, Laichterův dům, Volmanova vila, Vila Čerých a Vila Primavesi) zahrnuje také spřátelené objekty (Sýpka Lemberk).
Jaká je tvá první vzpomínka spojená s Budilovou vilou?
Úplně první vzpomínka se váže k fotce, kterou jsem od někoho dostal. Byl to pohled z terasy vily z padesátých let – zachycovala detail dlažby, zábradlí a v pozadí panorama Kostelce.
Kdy ses poprvé začal dívat na vilu ne jen jako na zajímavý dům, ale jako na něco, co potřebuje systematickou péči?
Popravdě hned při prvním pohledu. Bylo mi okamžitě jasné, že ten dům potřebuje celkovou, systematickou rekonstrukci a obrovskou péči.
Rekonstrukce podobných staveb je vždy kombinací rozhodování a kompromisů. Máš nějaký princip, podle kterého si říkáš, co vracet a co naopak nechat být?
Jsem v tomhle směru hlavně nadšenec, takže si rád nechám poradit a maximum věcí konzultuji s odborníky – jak z řad architektů, tak samozřejmě s památkáři. Moje vlastní rozhodování je pak vlastně velmi jednoduché: chci opravu bez kompromisů. Celková rekonstrukce se sice může protáhnout časově i finančně, ale cílem je vrátit dům do stavu, který přesně odpovídá původním plánům architekta Fragnera.
Je pro tebe důležité držet se co nejvěrněji původní podoby domu, nebo spíš hledáš způsob, jak ho přenést do současnosti?
V tomhle ohledu svádíme s architekty trochu boj. Já bych totiž nejraději nechal celý dům přesně tak, jak je. Samozřejmě vím, že budoucí využití vily a její provoz si vyžádají moderní zásahy, například kompletně novou elektroinstalaci, ale chci je skrýt na maximum.
Budilova vila je často spojovaná s vlivem Le Corbusiera, ale zároveň má velmi osobitý charakter. Co je na ní pro tebe vlastně nejvýraznější?
Každého návštěvníka na první pohled zaujme kapitánský můstek – to je ten hlavní poznávací znak domu. Sám miluju ten výhled do krajiny a na panorama města. Teprve odsud si člověk naplno uvědomí, proč se naše město jmenuje právě Kostelec nad Černými lesy.
Dům hodně pracuje s okolní krajinou. Přemýšlíš už teď o tom, jak tenhle vztah zprostředkovat i budoucím návštěvníkům?
Obnova vily se nedá oddělit od úpravy zahrady. Návrat okolí domu do původního stavu je pro mě klíčový. Musíme sice myslet na budoucí provoz, ale v žádném případě se nesmí narušit silné propojení architektury s přírodou – stačí nevhodně zasadit jeden nový strom a ten vztah je pryč. Z původní rozsáhlé zahrady bohužel zbylo jen 1 300 metrů čtverečních, o to víc proto budu dbát na autentičnost a zachování původní skladby výsadby.
V roce 2025 ses zapojil do platformy Genius Loci. Pamatuješ si, jak tento nápad vznikl?
Pamatuji si to naprosto přesně. Byl jsem na návštěvě u rodiny Třeštíkových na Vyžlovce, kde mi Helena Třeštíková zmínila, že by se se mnou rád setkal majitel Winternitzovy vily. Neváhal jsem ani vteřinu. Shodou okolností mi totiž v té době doma ležel neuplatněný vánoční dárek – poukaz na prohlídku právě této vily. Když mě následně David Cysař s manželkou Kristínou navštívili v Kostelci a představili mi svou vizi, samozřejmě jsem hned souhlasil. Jsem velmi vděčný, že jsem mohl stát u zrodu této platformy. Přátelství a kamarádství se všemi členy si opravdu vážím.
V čem je pro tebe Genius Loci největší opora – sdílení zkušeností, praktická pomoc, nebo spíš to, že v tom nejsi sám?
Je to přesně kombinace všeho. Sdílení dobrých i špatných zkušeností je k nezaplacení – člověk se může vyvarovat chyb, které už někdo prošlapal před ním. Dozvíte se, co reálně funguje, na koho se obrátit a jak věci technicky provést. Navíc společné výjezdy na jiná zajímavá místa jsou obrovsky inspirativní a osobní doporučení na konkrétní řemeslníky nebo firmy nám všem neskutečně usnadňují práci.
Co pro tebe znamená genius loci právě u Budilovy vily? Podle čeho poznáš, že se ho daří neztratit?
Řídím se hlavně vlastním pocitem a zpětnou vazbou od lidí. Ty věci v sobě musí mít život a něco vyzařovat. Když si teď sáhnu na nově zrestaurovaná okna nebo vnitřní parapet, hned to ucítím – nutí mě to dotknout se znova. Patina kování, původní osvětlení, specifická vůně, nebo stará skla, která vám při pohledu ven trochu zamotají hlavu... To všechno chceme zachovat s minimem moderních zásahů, jen s ohledem na základní funkčnost. Myslím, že se nám to daří. Například opěrnou venkovní zídku jsme skládali kámen po kameni přesně podle dobové fotografie. Možná je to detailismus, ale já to tak zkrátka cítím.
Vila zatím není plně otevřená veřejnosti. Máš už dnes představu, co by se v ní mělo odehrávat?
Aktuálně jsme sice uprostřed stavebních prací, ale už teď musíme dům chystat na jeho budoucí provoz. Vila svou velikostí není stavěná na masové akce pro stovky lidí. Mým velkým snem je vytvořit z ní dokonalou časovou kapsli a umožnit lidem zažít třicátá léta na vlastní kůži – třeba formou zážitkového ubytování. Dům bude zařízen dobovým nábytkem a předměty do nejmenšího detailu. Jak s oblibou říkám: filmaři už si sem budou muset přivézt jenom herce.
V plánu máme imerzivní divadlo, komorní přednášky nebo výstavy. Chci také ukázat silný přátelský vztah mezi architektem Fragnerem a inženýrem Budilem a připomenout další fascinující osobnosti spojené s domem – automobilového závodníka a šéfredaktora Jaroslava Hausmana nebo lékaře Dr. Beneše, který rodil první československá čtyřčata. A pro dokonalé dokreslení atmosféry už v garáži parkuje veterán z roku 1935.
Změnil se během téhle zkušenosti tvůj vztah k architektuře nebo k funkcionalismu jako takovému?
Určitě. Mnohem víc si teď všímám architektury kolem sebe a vyhledávám podobné objekty. Jednak tam jezdím sbírat inspiraci, a jednak je to skvělá záminka pro rodinné výlety.
Máš ve vile místo, ke kterému máš už teď osobní vztah?
Nejraději mám hlavní obytný prostor v momentě, kdy zapadá slunce a dovnitř oknem začíná prosvítat žluté světlo pouliční lampy. Celý pokoj v tu chvíli získá nádhernou, hřejivou atmosféru. Jsou to neuvěřitelně uklidňující momenty, kdy se na chvíli zastaví čas.
A na závěr – na co se v souvislosti s vilou v nejbližší době těšíš nejvíce?
Správně bych měl asi říct, že na konec stavebních prací. To je ale ještě běh na dlouhou trať. Mým hlavním cílem je mít vše kompletně hotové do roku 2032, kdy vila oslaví své sté výročí. Do té doby je pro mě svátkem doslova každý dokončený detail a opravený kousek domu. Co se týče nejbližších plánů, rozhodně nechci vilu do té doby úplně zavřít – i během rekonstrukce plánuji pokračovat v komentovaných prohlídkách a setkáních pro přátele a nadšence.
