Výstava Segmenty v pražské Galerii Kuzebauch tuto kontinuitu zachycuje s mimořádnou přesností. Kurátor Marcel Fišer neusiloval o rozsáhlý retrospektivní průřez autorovou tvorbou. Vytvořil komorní instalaci, jejíž jednotlivé práce představují různé polohy Hůlova uvažování a současně mezi sebou vytvářejí promyšlenou síť významových vztahů. Návštěvník záhy pochopí, že hlavním tématem nejsou jednotlivé objekty samy o sobě. Pozornost se soustředí na princip, který prostupuje různými oblastmi Hůlovy tvorby.
Slovo segment v názvu výstavy odkazuje k základnímu autorskému gestu. Hůla nepracuje s fragmentem ve smyslu torza či nedokončeného celku. Segment má podobu řezu. Vymezuje určitou část hmoty, prostoru nebo světla a dovoluje ji pozorovat z nové perspektivy. Celek přitom nezaniká. Stává se čitelnějším.
Nejpřesvědčivěji tento princip vystupuje v autorových plastikách. Kámen a dřevo si ponechávají svou přirozenou strukturu. Umělecký zásah ji nepřepisuje, ale zpřesňuje. Hladce opracované plochy navazují na hrubý povrch bez potřeby dramatického kontrastu. Průsvitný segment vložený do kamene nepůsobí jako dodatečně připojený prvek. Vyvolává dojem plynulé proměny vlastností materiálu. Tvrdost přechází v průsvitnost, neprůhledná hmota získává optickou hloubku a světlo vstupuje přímo do stavby sochy.
Významnou úlohu v Hůlových plastikách přebírá světlo. Překračuje funkci pouhého prostředku modelace objemu a vstupuje přímo do konstrukce díla. Průsvitné segmenty zachycují odrazy okolního prostoru, mění svou barevnost podle intenzity osvětlení a reagují na pohyb diváka. Plastiky proto nepůsobí uzavřeně – každý krok kolem nich otevírá nový pohled a proměňuje vztah mezi pevnou hmotou, průhledem a okolním prostředím.
Obdobný princip rozvíjí i objekt instalovaný v zahradě galerie. Balvan prostoupený několika subtilními skleněnými deskami se na první pohled téměř nemění. Proměňuje se krajina, která se v průhledných plochách zrcadlí a láme. Stromy, obloha i samotný divák vstupují do díla jako jeho proměnlivé součásti. Socha přestává být izolovaným tělesem a stává se prostředníkem mezi materiálem a okolním prostředím.
Hůlovy obrazy a reliéfy rozvíjejí stejnou úvahu jinými prostředky. Geometrické tvary, linie a barevné plochy vytvářejí konstrukce přesahující hranice obrazové roviny. Autor pracuje s hloubkou, světlem i skutečným reliéfem, aniž by vytvářel iluzi prostoru. Kompozice působí klidně a přesně. Každý prvek má své místo, žádný nepřebývá. Stejná kázeň určuje i jeho sochařskou práci.
V instalaci se tak postupně stírá obvyklá hranice mezi obrazem, reliéfem a plastikou. Hůla přemýšlí o ploše jako sochař: prostřednictvím objemu, hrany, vrstvy a řezu. Prostor v obrazech nenapodobuje, ale konstruuje. Plastiky naopak často získávají téměř kresebnou lehkost, zvláště tam, kde jejich kompaktní hmotu prostupují transparentní plochy. Fišerovo propojení jednotlivých médií tuto souvislost zpřítomňuje bez potřeby didaktického vysvětlování.
Hůlovu tvorbu přitom nelze redukovat na formální experiment. Geometrie zde nevystupuje jako protipól přírody, protože vyrůstá z pozorného sledování jejích struktur. Autor nehledá konflikt mezi organickým charakterem materiálu a lidským řádem. Obě roviny spojuje do společného celku. Opracovaná plocha nepřemáhá hrubý kámen a transparentní hmota nepotlačuje kresbu dřeva. Jednotlivé vrstvy se vzájemně doplňují a rozšiřují možnosti vnímání díla.
Marcel Fišer ve svém úvodním textu připomíná Hůlovu mimořádnou kontinuitu. Z vystaveného souboru však vystupuje ještě jedna podstatná vlastnost jeho práce – trpělivost. Každé dílo představuje další způsob, jak tentýž problém nahlédnout z nové perspektivy. Opakovaným návratem se otázka nevyčerpává, ale postupně se zpřesňuje. Hůla během desetiletí vybudoval osobitý vizuální jazyk, který nepotřebuje okázalá gesta ani efektní monumentalitu. Jeho síla vyrůstá ze soustředění a z důvěry v základní vlastnosti materiálu.
Právě proto výstava Segmenty působí přesvědčivě. Komorní instalace poskytuje dostatek prostoru jednotlivým dílům i vztahům mezi nimi. Nenutí návštěvníka hledat příběh nebo skrytý symbolický program. Nabízí možnost soustředěného pozorování – proměn světla na opracovaném kameni, průhledů transparentní hmotou i plastiky, jejíž podoba se s každým krokem nepatrně mění.
Hůlova tvorba vyžaduje soustředění, zpomalení a ochotu setrvat před dílem déle než několik vteřin. Odměnou není pouze hlubší porozumění jednotlivým objektům, ale proměna způsobu, jakým člověk začne vnímat vztahy mezi světlem, materiálem a prostorem i mimo galerii. Řez v Hůlově pojetí hmotu nerozděluje. Umožňuje ji číst jinak. Právě v této schopnosti zpřesňovat naše vidění spočívá trvalá kvalita jeho tvorby. Výstava je k vidění do 9. září tohoto roku.
