Výstava představuje především nově vzniklý cyklus Výkřik, v němž se autor obrací ke skleněné plastice s nebývalou mírou svobody. Některé objekty ještě vzdáleně evokují užitkové formy, a to vázy či nádoby. Většina z nich se však od jakékoli funkce emancipuje a přechází do čistě autonomního výrazu. Právě v těchto nejvolnějších realizacích se Kopeckého imaginace rozvíjí naplno a vznikají tak organičtí, místy až antropomorfní tvorové. Na realizaci těchto děl se podíleli významní skláři Martin Janecký a Jan Janecký, kteří ve svém studiu autorovy návrhy převedli do fyzické podoby. Konkrétně lze jejich podíl rozlišit tak, že Martin Janecký se podílel na tvarování skleněné hmoty technikou foukání, zatímco Jan Janecký, s ohledem na své zaměření na malbu na sklo, zajišťoval její povrchové zpracování. Jejich spolupráce není pouhým řemeslným zázemím, ale důležitou součástí procesu, v němž se autorův kresebný návrh setkává s precizní technologií sklářské výroby. Výsledkem je napětí mezi kontrolou a náhodou, které je pro celou výstavu určující.
Kopecký patří k hrstce autorů, u nichž se tradiční dělení na malbu a sklo ukazuje jako stále méně podstatné. Zatímco dřívější systém uměleckého vzdělávání i provozu často vyžadoval jasné zařazení autora do jednoho média, jeho tvorba toto škatulkování od počátku překračovala. V současném kontextu, kdy se hranice mezi ateliéry a médii na vysokých školách i v samotné praxi volně rozpouštějí, působí jeho přístup až překvapivě současně. V tomto smyslu Kopecký předjímá současné tendence, v nichž se médium nestává hranicí, ale spíše otevřeným polem. To, co dnes akademické prostředí artikuluje jako mezioborovost, je u něj přítomné dlouhodobě a hlavně naprosto přirozeně. Právě tento přístup definuje také skleněné objekty na výstavě. Autor na jejich povrch nanáší barevně rozemleté sklo, čímž vzniká technika oscilující mezi malbou, reliéfem a materiálovou stopou. Barva zde přestává být povrchovou vrstvou a vstupuje do samotné struktury objektu.
Těžiště výstavy sice leží v materiálu skla, což odpovídá dlouhodobému zaměření galerie Kuzebauch, důležitou roli však hrají i Kopeckého expresivní malby. Ty vznikají převážně na jeho chatě během jarních a letních měsíců a nesou v sobě bezprostřednost momentálního prožitku. Na první pohled mohou evokovat gestickou malbu v duchu Jacksona Pollocka, Kopecký však k tomuto typu vyjádření přistupuje jinak. Nejde o systematickou metodu, ale o spontánní reakci na vnitřní stav a záznam nálady v daném okamžiku. Malby tak představují klíč k pochopení autorova uvažování o barvě, vrstvení a gestu.
Výstava zároveň připomíná i Kopeckého pedagogickou činnost, která zanechala výraznou stopu na české umělecké scéně. Na pražské UMPRUM působil jako pedagog v letech 1990–2008, tedy na škole, se kterou je spjat i jeho vlastní umělecký počátek. Právě zde studoval v ateliéru Josefa Kaplického. Mezi jeho studenty, kteří jsou dnes spojeni s galerií Kuzebauch, patří například SongMi Kim nebo Lukáš Kalivoda. Oba si vybudovali vlastní, autentický výraz, což svědčí o tom, že Kopecký ve své pedagogické praxi podporoval hledání osobních témat a individuální motivace.
Autor v galerii Kuzebauch vystavuje již podruhé. V roce 2017 zde vystavil cyklus Geometrie, který akcentoval zcela odlišnou polohu jeho tvorby. Tehdy dominovala práce s čistými, racionálně konstruovanými formami, jež stály v ostrém kontrastu k dnešní uvolněnosti a expresivitě. Výstava tak nepůsobí jako bilance, ale jako otevřený proces a představuje autora, který se ani po desetiletích intenzivní práce neuzavírá do ověřených postupů, ale naopak hledá nové možnosti. Právě v této neustálé ochotě riskovat a experimentovat spočívá její největší síla.
.jpg)
