Ptáme se

Thomas Sledmore: Vždycky existuje šance, že tvoji práci někdo zničí

V britském Bristolu se každý rok v létě koná kulturní akce Easton Arts Trail. Místní tvůrci otevírají dveře svých domovů a ateliérů, aby ukázali svou práci veřejnosti. Akce se po dvou dnech chýlí ke konci. Z celé ulice věnované graffiti zbyla jen jedna prázdná zeď. Stojí před ní vysoký, mladý sprejer se skicou v ruce. Skica je v porovnání s prací ostatních jedinečná. Thomas Sledmore se nevěnuje jen graffiti. Poslední dva roky studuje užité umění na University of Western England.

Thomas Sledmore: Vždycky existuje šance, že tvoji práci někdo zničí
Thomas Sledmore: Vždycky existuje šance, že tvoji práci někdo zničí

► switch to english version

Vaše kompozice je docela neobvyklá.
Líbí se mi, když jsou věci kompozičně vyvážené. Hlavně pokud to vypadá, jako kdyby byly postavy na obraze stahovány i nadzvedávány zároveň. Člověk vidí balony, které se vznášejí, a psy, kteří je strhávají. V obrazech mám rád zápas, věci, které v sobě nesou trochu více napětí.

Neruší vás při práci neustálá přítomnost lidí?
To mi na tom právě přijde zajímavé – každý kolemjdoucí se stává kritikem, a občas se někdo podělí o vlastní příběh. Taky se mi líbí , že si to každý vykládá podle sebe.

Na co se teď soustředíte?
Chci zjistit, jak veřejnost reaguje na moji tvorbu v různém prostředí – například zkoumám reakce lidí v Eastonu (pozn. red.: chudá multikulturní čtvrť Bristolu) v porovnání s reakcemi na stejnou práci v Cliftonu (pozn. red.: nóbl čtvrť Bristolu). Vnímám to tak, že galerie jsou místa, kde umělecká díla umírají. V galeriích vidíte finální produkt, ale pouliční umění se neustále mění.

A to vám vyhovuje?
To je to, co na tom mám tak rád – nikdy není nic hotové. Vždycky existuje šance, že tvoji práci někdo jiný zničí. Jako pouliční umělec čelíš mnoha okolnostem – třeba počasí, nebo možnosti, že tě zavřou. Přijde mi šílené, že tě můžou zavřít za to, že změníš jen povrch. Nejdeš ani o milimetr hloub.

Navzdory tomu, že jste zmínil, že galerie umění zabíjí, byly vaše práce vidět v prodejní galerii Hangfire v Bedminsteru.
Udělal jsem to, abych otestoval sám sebe. Abych viděl, jestli zvládnu připravit výstavu během tří měsíců. Zařekl jsem se, že udělám deset pláten. Na tom, že mám vlastní výstavu, se mi nejvíc líbila ta atmosféra – byla skvělá. Byl tam DJ a pití, nebylo to tak vážné, jak to občas galerie mívají. Chtěl jsem se prostě setkat s ostatními a užít si to.

Jak se cítíte, když procházíte městem kolem svých starších prací?
Dobře – hlavně když vidím, že je nikdo jiný neotagoval. Znamená to, že má respekt. Ale na druhou stranu, když něco dokončím, nerad se na to dívám znovu.

Jak jste se ke graffiti dostal?
Byl jsem zrovna v místním skateparku v Yorku, odkud pocházím. Viděl jsem někoho, jak skicuje, a říkal jsem si, že to vypadá skvěle. Už předtím jsem graffiti znal, ale nikdy jsem to nikoho neviděl přímo dělat ani jsem to nevnímal jako uměleckou formu. Bylo mi tehdy asi čtrnáct. Myslím, že to je věk, kdy se do toho hodně lidí dostane.

Byl to i důvod, proč jste se přestěhoval do Bristolu?
Bristol jsem si vybral hlavně kvůli jeho umělecké scéně a tomu, jak je tu všechno svobodné. Graffiti se tu daří, má tu menší stigma. Mnohem víc lidí ho tu přijímá. V Yorku byla jen jedna legální zeď, a tu před dvěma lety rada města zakázala. V podstatě proto, že lidi sprejovali na stromy okolo.

Děláte ještě nějaké ilegální věci?
Už moc ne, protože už mám co ztratit.

Spolupracujete někdy s ostatními pouličními umělci?
Ano, kdykoliv máme volno, skicujeme, několik dní si to předáváme, načež jdeme společně tvořit. Líbí se mi to, protože myslím, že mě to posunuje jako umělce. Může to dílo vylepšit, protože je v tom víc dialogu mezi lidmi a uměním.

Kolik stojí spreje?
V této oblasti stojí kolem tří liber. Jsou docela levné, protože jsou vyrobeny přímo pro tenhle druh umění. Bylo mnohem těžší je používat a nakupovat, když jsem byl v Yorku. Ale v Bristolu? Můžu ti vyjmenovat deset různých graffiti obchodů.

Zdá se, že Bristol je pro graffiti docela přátelské místo.
Stoprocentně. Samozřejmě, je to domov Banksyho, takže by pro Bristol bylo těžké nebýt se street artem spojován.

Co si myslíte o práci Banksyho?
Je to rozhodně průkopník graffiti v Bristolu. Napomohl tomu, aby bylo graffiti vnímáno jako forma umění. Osobně se o Banksyho moc nezajímám, nemyslím si, že je tak úžasný. Myslím, že šablony se dají vyrobit jednoduše a rychle. Každý umí použít photoshop a vyřezat to. Mě víc zajímá experimentování, když mám při malování volné ruce a můžu vrstvit barvy.

Máte ve světě street artu nějaký vzor?
Věci Conora Harringtona jsou opravdu dobré. Sleduju, jak bere postavy a pak je zbavuje moci. Vybírá si obrazy opravdu mocných lidi a pak používá různé způsoby, aby je té moci zbavil. Fakt se mi líbí, jak si s tím hraje. Jeho práce je podstatně založená na vrstvách, není to klasické graffiti.

Co je klasické graffiti?
Klasické graffiti jsou nápisy. Graffiti se zrodilo v New Yorku. Lidé psali na vlaky. Když dojel na konečnou, lidé to viděli a zpátky poslali jiný vlak.

Vy jste se ale posunul dál.
Hodně mě inspirují kreslené příběhy a klasické komedie. Zrovna teď se snažím najít nějakou pěknou rovnováhu mezi kreslenými příběhy a realistickými věcmi, chci je spojit. Líbí se mi ten mišmaš, ta koláž. Mám rád takové nelítostné vrstvení spíš než něco superrealistického.

Do své práce často zahrnujete i starší díla.
Pracuji s historií graffiti. Styly se za posledních dvacet let hodně změnily. Práce se neustále vyvíjí. Nekonečná destrukce a rozklad. Lidé se navzájem neustále překreslují a nikdy není hotovo. Chci použít úseky, které ukazují jiné části zdi jako takovou archeologii – zatlačováním vrstev dozadu.

Máte pokaždé skicu, nebo někdy přijdete ke zdi a začnete intuitivně?
Někdy do toho jdu, aniž bych přesně věděl, co dělám. Mít skicu není vždycky nejlepší. Nevíš, jak velkou zeď najdeš. Ale vždycky musím mít nějakou počáteční představu o kompozici. A pak jakmile začnu, můžu si s tím celý den hrát.

Jaké typy zdí jste si oblíbil?
Ta, u které teď stojíme, je vlastně perfektní. Je z hladkého betonu a není moc velká. Velké zdi někdy zaberou víc času, než by člověk čekal.

Kolik času může zabrat práce na jedné zdi?
Řekl bych, že nejvíc mi to zabralo celé dva dny vloni v létě. Vždycky je lepší dělat zdi přes léto, člověk má k dispozici hodně denního světla. To je jediné období, kdy tíhnu k velkoplošným malbám.

Zkoušel jste to i v zahraničí?
Maloval jsem v Amsterdamu nebo Barceloně. Tam bych se mimochodem chtěl jednou přestěhovat.

Kdybyste si mohl vybrat jakékoliv místo, jakoukoliv zeď na světě, která by to byla?
V Polsku je hodně velkých betonových budov. Tam bych chtěl něco vytvořit. Prostě si vybrat nějakou stranu budovy uprostřed ničeho. Existuje pár umělců, kteří to dělají, třeba Robert Proch.

A co další výtvarné techniky?
U toho, co dělám teď je dobré, že kdykoliv mám nápad, prostě ho zrealizuji. Jakmile přijde nějaká myšlenka, může být za dvě hodiny hotovo. Je fajn u tohoto zůstat, ale je těžší a těžší sám sebe posouvat dál, jak jen to jde. Možná začnu pracovat s animací a využívat trochu jinak postavy, přivést je k životu. Měl bych víc experimentovat s různými médii, potřebuju růst jako umělec.

Chcete se v budoucnu živit uměním?
Ano, jestli to půjde! Teď mám nějaké peníze z provizí a prodeje pláten.

Co vás pohání?
Když maluju, nepřemýšlím o ničem. Je to pro mě určitá meditace. Jsem docela nervní člověk, pořád v napětí, ale když maluju, jsem v ten moment jen s tím.