Ptáme se

Skromný vůdce robošvábů Petr Nikl: Všechno je ve hře

S Petrem Niklem jsme se sešli před jeho odletem do New Yorku, kde žije jeho rodina a kde tráví zhruba polovinu roku. V rušném prostoru kavárny Nona nebyla chvílemi tichá řeč introvertního výtvarníka, performera a hudebníka téměř slyšet. Vyprávěl o svých plánech, šikovnosti robošvábů a egu umělce. V čem tkví tajemství Niklovy pověstné hravosti, pro kterou je nejen u nás už léta oblíben?

Skromný vůdce robošvábů Petr Nikl: Všechno je ve hře
Skromný vůdce robošvábů Petr Nikl: Všechno je ve hře
Petr Nikl na výstavě Hra o čas (foto: Radek Pokorný)
Petr Nikl na výstavě Hra o čas (foto: Radek Pokorný)
Krmení pigmentem v Galerii hlavního města Prahy. (foto: Radek Pokorný)
Krmení pigmentem v Galerii hlavního města Prahy. (foto: Radek Pokorný)
Teorie chaosu a náhody v praxi. (foto: Radek Pokorný)
Teorie chaosu a náhody v praxi. (foto: Radek Pokorný)
"Počínání mechanických švábů je svobodné." (foto: Radek Pokorný)
"Počínání mechanických švábů je svobodné." (foto: Radek Pokorný)
Záznamy z kreseb robošvábů
Záznamy z kreseb robošvábů
"Neexistují pro ně žádná schémata, konstrukce, racionální plány, žádné ambice na nějaká sdělení."
"Neexistují pro ně žádná schémata, konstrukce, racionální plány, žádné ambice na nějaká sdělení."

Na jaře skončila výstava Hra o čas. Do Městské knihovny jste každý den chodil oživovat robošváby a dodávat jim nový materiál k tvorbě. Když taková velká akce skončí, pouštíte se hned do další práce, nebo odpočíváte?
Když začnu odpočívat, fyzicky se zhroutím. Sednou na mě nemoci. Naštěstí pořád přede mnou čeká fronta prací, takže skáču z jedné do druhé. Po výstavě jsem měl volnější dny. Poté, co jsem skončil s rolí pastevce robošvábů, jsem pracoval na modelu objektu obří škeble pro Velký svět techniky, což bude interaktivní moderní muzeum Dolní oblasti Vítkovic v úžasné budově, navržené Josefem Pleskotem. V Americe se chci věnovat textům knihy, která by mapovala automatické kresby robošvábů. Mám tam čas se soustředit a něco vymyslet, přemýšlet o novém představení, které chystám pro divadlo Archa spolu s Davidem Vrbíkem a Honzou Burianem. Nebo vymýšlet objekt pro festival Signal. Také se chci soustředit na ilustrace pro knihu básní Michala Bystrova Nech ten mech, věnovanou dětem.

Relaxaci asi moc času nevěnujete.
Snažím se jedním typem práce odpočívat od druhé. Snad si tím dělám potřebný odstup. Myslím si, že se různé prostředky a vyjadřovací jazyky mohou vzájemně provokovat.

Zmínil jste, že budete ilustrovat knížku básní pro děti Michala Bystrova.
Občas vytvářím ilustrace k textům autorů, kteří se mi líbí. Profesionálním ilustrátorem nejsem, to bych se musel zabývat pouze touto činností, přeorientovávat se na myšlení jiných autorů, hledat adekvátní přístupy. To je mnohem náročnější, než když pracuji na svých autorských knihách. Musel bych přeskakovat z jednoho myšlení do jiného. Někdy je to ale tím pádem velmi podnětné a může to otevřít jiné obzory. Vlastně mám rád nečekané výzvy. Teď si ale přeskakuji v rámci vlastních nápadů, které spolu souvisí. Co mě napadne v malování, můžu přenést do divadla a naopak. Například z brouků, které jsem používal na podiu, se rázem stali výtvarníci a vznikly prazvláštní kresby, kterých bych já sám nebyl schopen. Různými prostředky mluvím pořád o tom samém. Proto to není tak náročné, jak by se mohlo zdát.

Říkal jste, že nápad s robošvábím kreslením přišel ve chvíli, kdy jste si všiml jejich pěkných cestiček. Ty jsou velkou měrou dílem nahodilosti. Spatřujete v jejich pohybu nějakou paralelu s tím, jak fungujeme jako lidé?
Samozřejmě. Je to vzrušující proto, že se v jejich stopách zhmotňuje plynoucí čas a jeho osudovost. V žádném okamžiku nikdo neví, co se stane v tom příštím. U mechanických švábů, rozpohybovávaných vibrací baterie, je jejich počínání totálně svobodné, neočekávatelné, automatické a tím pádem skutečné. Neexistují pro ně žádná schémata, konstrukce, racionální plány, žádné ambice na nějaká sdělení. Prostě žádné ego. Proto jejich kresebné záznamy působí tak neskutečně skutečně.

Nikl, pigment a čas

Jako například?
Jako když se dívám na tekoucí řeku nebo rej můr. Dá se vysledovat spousta jevů, postavených na zákonitostech teorie chaosu a náhody. Děje a vrstvy se kumulují. Někdy se švábi ve svých pohybech zacyklí a vytváří chuchvalce, krouží pořád dokola nebo se rozchází v nečekaně chaotických pravidelnostech. Vzniká tím jakási mapa energie života, protože ani ten není nikdy přímočarý, vodorovný nebo jinak symetrický. Záleží na množství událostí, které se každou chvíli stanou, a na tom, co se přimísí nebo se jim postaví do cesty.

Ani ostatní tvorba nezůstala těchto nahodilostí zcela ušetřena, že?
Také například u automatického kreslení schválně vytěsňuji mozek, nebo to uvědomělé v sobě, a nechávám rozjíždět podvědomí. Až následně si pak uvědomuji, co na papíře vzniká. Bráním se ruce dopředu řídit. Mám nějaký nápad a důvod, ale kresbě nechávám volný průběh, nechci ji znásilňovat. Aby nebyla „vymyšlená“, musím své úvahy o ní potlačit. Nechávám ji samovolně narůst jako rostlinu, která má s realitou společný právě způsob růstu.

To je jedna z možností. Pracujete ale i jinak.
Inspiruji se třeba tvarem květin a zvířat. Nakreslím si je často přesně tak, jak vypadají. Je to taková soustředěná studie, při které se bráním svým komentářům. Jen poslušně „omalovávám“ přírodu. Když jsem se snažil o nějaké další úpravy, cítil jsem těžiště spíše v tom, co jsem chtěl já, než ve věci samotné. Věc samotná tím ztrácela svou vnitřní svobodu. Takové obrazy se mi přestaly po čase líbit. Když namaluji člověka s výrazem, jaký u něj chci mít, tak mi ta chtěnost také později začne vadit. Ale když jej namaluji tak, jak se tvářil zrovna v tom okamžiku, mám k zachycené podobě trvalejší vztah. Proto si dávám pozor na znásilňování reality. Realita má nekonečné možnosti. Nebezpečí je v tom, když si ji zúžím na určitou libůstku, která se z nějakého důvodu prosadí, pak vzniká schéma, předpojatost, nepravděpodobnost, karikatura, fetiš.

Byly pro vás obrazy od robošvábů překvapivé? Divil jste se, co to zase vzniklo?
Pořád. Kdyby ta výstava trvala doteď, tak tam jsem a čumím na ty kresby, každou jinou. Teď mám robošváby doma na zemi a zkouším menší formáty kreseb. Dělají kolem sebe velký binec, tak bude asi lepší mít větší plochu. V ateliéru je zkusím prohnat po plátně.

Z výstavy Hra o čas

Robošvábi kreslí práškovým pigmentem. Pracoval jste s ním od začátku?
Nikdy předtím jsem s ním nedělal. Měl jsem představu něčeho sypkého, co by mohlo zůstat pořád v procesu. Na papír jsem také zkoušel lít inkoustové kaňky, rozchozené šváby, které se po uschnutí staly jen statickými skvrnami. Pigment se osvědčil. Je stále živý, dokud jej nezafixuji. Odfoukne se, přehrne, dosype další, švábi ho mohou hrnout, trousit a mísit. Jejich kreace vypadají jinak, než kresby pastelem, u nichž jsou dominantní rukou vedené čáry. V poprášených plochách se tvoří měkké přechody. Vzniká jakási prašná krajkovitá textura.

Jak obrazy fixujete?
Fixativy ve spreji. Teď mám kresby srolované v ateliéru. Na dalších by se dalo pokračovat neustále.

Takže se tato díla ještě někdy někde objeví?
Od 10. října budu mít v Pelléově vile v Dejvicích výstavu s názvem Švábení, na které chci instalovat kresby robošvábů a další tam za pochodu vytvářet, takže už se zase těším na roli pastevce. Diváci budou opět přítomni vzniku kreseb a uvidí, že jsem je nestvořil já, ale že je vytváří titěrní roboti přímo na místě.

Jak jste v díle přítomný vy?
Je to dílo náhody, mám pouze pomocnou služebnou roli. Jediná možnost, jak proces mohu ovlivnit, je skrze materiál, který dodávám, tedy barvou a množstvím pigmentu. Výsledek ovlivňuje i charakter terénu, položení papíru. Švábi reagují na každou nerovnost. Když podložím roli kladívkového papíru novinami a načechrám ji, frotážují podklad a vytváří zajímavější linie. Vzniká změť nejrůznějších křivek. Liší se podle toho, jestli jsou na pružném, vybouleném nebo tvrdém místě papíru. Když jsou robošvábi na nožičkách, dělají jen kolejničky, na boku dělají krouživé kresby, roztírají barvu jako tampón. Když chci, aby dělali větší čáry, nalepím jim na břicho lepící hmotu, kterou kreslí. A když zajedou někam, kde je starší nános, nabalí si chuchvalce prachu, které jim slouží jako široký štětec. Rozdílně také kreslí podle toho, jak silnou mají baterii, která vydrží dvě hodiny. Důležité je i to, kdy jim seberu papír a stopnu tím jejich záznam.

Jaké další možnosti se nabízí?
Dalo by se experimentovat i tak, že na ně nalepím různé chomáčky a kartáčky, a tím pádem bude každá stopa jiná. Pestrost výrazových prostředků švábů v rámci jednoho papíru je mimořádná. Jejich kresba nemůže být nikdy stejná, nedá se zopakovat.

A co vaše malířská tvorba?
Většinu obrazových výstav instaluji ve statické podobě, protože u nich nemůžu a ani nesmím být, obrazy jsou vlastně zastaveným časem. Je to jiný způsob komunikace. Vytvořím něco na základě vnitřního dialogu a zapustím do toho nějakou energii. Je to alchymie, ale pokud se to podaří, mohu tyto práce vystavit s tím, že nějakým vlastním vnitřním pohybem budou působit. Pokud jsou vodivé, mohou s nimi diváci sami v duchu vést dialog. Aby se brzy nevyčerpaly, musí být vodivé dostatečně. To se přihodí jen tehdy, když nad nimi nemám zcela svou moc, když mě nějakým způsobem přesáhnou. Z takových výtvorů cítím, že je nemohu zopakovat. Jakmile se stanou opakovatelnými a klonovatelnými, projeví se jako schémata a energie se velmi rychle vyčerpá. Ovlivňuji sice vznik obrazu, vedle toho ale nezamyšleně začnou fungovat jiné reakce, třeba i náhodné, které ovlivňují sdělení. To je na malování vzrušující. Výsledky nejsou a nemohou být zaručené. Pořád tápu.

Robošvábí kreslení

Tak funguje klasická výstava.
Ano, komunikace v duchu, s obrazem, se sochou, s kresbou. Interaktivní výstava je něco úplně jiného, je to hrací pole, hřiště, workshop. V prostoru rozmisťujeme organismus objektů, určených k rozehrání. Jsou to nástroje a materiál k užití, z nichž následně vzniká vzájemná herní komunikace, happening, rituál hry. Diváci se stávají spoluautory, herními partnery. Je to jako s hudebními nástroji. Pokud na ně nehrajete, mlčí, jsou jen estetickými objekty. Až jejich tónina může navodit asociaci, spojí se s tóninou jiného nástroje a vzniká souhra. Sdílení hry s ostatními. Dialog není jen mezi člověkem a nástrojem, ale probíhá spolu s dalšími, kteří hrou tvoří atmosféru.

Někdy je ale luxus být na výstavě sám.
V případě Mony Lisy mě štve dav, přes který špatně vidím. Tam chci být sám. Interaktivní výstava je závislá na návštěvnících a na jejich aktivitě. Je místem setkání. Obě dvě formy mě baví, mají jinou atmosféru, nedají se kombinovat v rámci jednoho prostoru – interaktivita vyžaduje dotyk. Obrazů a soch se lidé dotýkat nemohou. Nepřežily by. Na toto míchání forem jsem trochu doplatil v Městské knihovně v případě kreseb na saténu. Děcka po nich lezla a jsou dost poskvrněné, některé nevratně. Obětoval jsem je, protože mám rád živost a pomíjivost, zvlášť na výstavě s názvem Hra o čas.

V Městské knihovně jste instaloval jak klasické, tak interaktivní objekty.
Byl to takový hybrid. Na výstavě byly úplně statické, tak i hejbací věci. Řada obrazů byla nainstalována tak, že při chůzi kolem nich vznikal animační optický klam pohybu. Například portrét maminky, roztažený do délky třiceti metrů byl patrný pouze z ostrého úhlu a při procházení kolem působily jeho linie jako proud větru. Sám jsem to vůbec nečekal, potřeboval jsem jen nějak vyřešit třicet metrů dlouhou vstupní chodbu. Chtěl jsem hovořit o čase a pro ten je pohyb zásadní, stejně jako kolísání světla a tmy. Protože jsem část výstavy chtěl věnovat přítomnému času, byli tam zmiňovaní švábi, kteří ho nárůstem svých stop zaznamenávali.

...a stali se dalšími tvůrci výstavy.
Jejich práce ve výsledku zcela převálcovala mé chabé pokusy na zdech. Je zajímavé, že z této ryze procesuální formy je ve finále statický výsledek. Na konci se dívám na zastavený proces, ale protože je tak nabitý děním předtím, ještě pořád ho vysílá. Můžu si v obraze bloudit a cítit pohyb brouků, aniž bych je vyloženě musel vidět lozit. A když sleduju, jak kreslí, mohu přímo sledovat nárůst stop, vnímat čas.

Obrazy vzniklé během spolupráce robošvábů a Petra Nikla

Potlačujete ego tím, že necháváte pracovat samotné robošváby. Při svých performance místo loutek často používáte hračky. Nesouvisí potlačování vlastního ega také s tím, že berete do hry nového spoluhráče, který existoval už mimo vás?
Jsou ve hře samy za sebe, přinesly si svůj záhadný osud, podle potřeby mění různě role, a hlavně jsou neukočírovatelné – zlobí, a tím pádem mě nutí k improvizaci. Ale pracoval jsem i s vlastními loutkami. V roce 1985 jsme založili loutkové divadlo MEHEDAHA, měl jsem období, kdy jsem si vyřezával loutky ze dřeva. Některé jsou velmi specifické, třeba svíticí ptáci, kteří nesou na hlavách svíčky a skleněné cylindry, stylizovaná zvířata, postavy. Je to vzrušující pocit, když jim nakonec navážu nitky a poprvé je rozhýbu. Zkusil jsem si vytvořit dialogické partnery do hry.

Máte blízký vztah i k loutkám, které jste sám nestvořil?
Všechno je ve hře, lahev od piva jako dřevěná loutka z minulého století. Mám doma sadu starých marionet z 30. let, které jsem dostal od kamaráda. Při hře s nimi cítím, že se dotýkám paměti a času, ve kterém jsem ještě nežil. Takové loutky nejsou moje děti, jsou mnou na chvíli adoptovány a hodně už odehrály. Objekty se na scéně stávají něčím jiným. Je to magie. Z různých komponentů a kontextů se uvaří něco. Loutkovou zkušenost jsem si později přenesl i do velkého divadla.

Přizpůsobujete těmto spoluhráčům výtvarnou stylizaci celé hry?
Snažím se, aby loutky a věci nebyly nosiči výtvarného pojetí. Nikdy jsem nedělal kulisy, jen masky. Nevytvářel jsem loutkovou hru s jedinou výtvarnou stylizací. Baví mě používat realitu, jejímž návštěvníkem je třeba stylizovaná loutka. Různé reality a materiály přidávám k sobě. Zalil jsem loutku do aspiku, který lítal všude možně, když se z něj začala vyškubávat. Nebo jsem na kostru nahnětl hlínu, aby se postupem hry rozpadala. Dobře se pracovalo se sněhem, s listím, s květy sakury. Byly to takové materiálové etudy. Vždycky bylo pro mě zajímavé využívat existujících materií. Netoužil jsem vytvářet umělý a iluzivní svět, spíš mě bavilo posouvat skutečné věci do jiných kontextů.

Nikl - Ni - Niccolum (Pojmenování niklu zřejmě pochází z německého slova „kupfernickel” (ďáblova měď), které odkazuje k postavě německé mytologie ve stylu Satana. Druhá možná interpretace původu názvu tohoto prvku naznačuje souvislost se sv. Mikulášem.

Přemýšlíte při svých performance o historii hraček, které používáte?
Nepracuji jen s archiváliemi. Používám spoustu nových hraček a nástrojů, u kterých mě zajímá nový rozměr, který mohou vnést do hry. Setkání nový – starý je napínavé. Jsem rád, když je věc vodivá, ačkoli takové jsou všechny věci, záleží, jak je použijeme. Stará mrkací panna má více výrazových možností, pro někoho může být hratelnější. Někdy však může být okoukaná. Pak může mít svou důležitou roli něco abstraktního, jako divně vypadající kus hmoty. Je dobré vše míchat. Nechci upřednostňovat určitý typ předmětů, které používám. To by bylo nespravedlivé vůči ostatním. Vše je zajímavé v okamžiku kontrastu.

Experimentujete s novými materiály?
Nemám jich zatím moc k dispozici. Při hraní se bráním používání digitálních technologií, které nám přináší něco hotového a naprogramovaného. Samozřejmě, že hračka na klíček je taky naprogramovaná, ale jinak. V živém čase je sám prostor jako partner hry nabitý energií a musí se s ním počítat. Mám rád riziko hry, chyby a nečekané události. Všechno je v tu chvíli ve hře, všechno má svůj konkrétní čas a nic není opakovatelné. I když mám nějakou strukturu scénáře, stejně se vždycky přihodí něco, co změní děj. Hra je samotné dění, zesílené společným vnímáním diváků.

Jak si člověk udrží hravost až do dospělosti?
Snažím se zůstat otevřený všemu. Neuzavírat se do předsudků. Je to věčné, nevyčerpatelné poznávání. Mně se to dobře říká. Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v kreativním, uměleckém prostředí. Další štěstí je, že se svou hrou uživím.

Dnes vévodí volnému času spíše televize nebo internet.
Zásadní je mít chuť a vůli něco sám vytvářet, cokoli. Pěstovat si představivost, fantazii, která pomáhá poznávat další věci. Studovat práci a invenci ostatních je důležité, ale být vnitřně aktivní je obšťastňující, regenerující a hluboce terapeutický proces, který se projeví i fyzicky. Lidé, kteří zůstanou mentálně otevření, jsou vnitřně vitální a vypadají mladě, zatímco jiný je už ve dvacíti znavený sám sebou. To nesouvisí s optimismem nebo s pesimismem. Taky si léčím různá traumata tím, že je obnažuji. Je to vidět i na poslední výstavě. Pro mě je podstatné sám o sobě stále pochybovat a být otevřený hlavně vůči sobě. Mít neustálý odstup. Pořád se doptávat kdo jsem, co tu pohledávám.