Všímáme si

Věčná krása odolných dlaždic

Jeden z trendů současnosti velí vyrábět předměty, které neslouží k jednorázovému použití, ale naopak vydrží co nejdéle. To pak zdůvodní i vyšší cenu materiálu nebo vstupní energie. Je to ale univerzálně dobré řešení? Oceníme dlouhověkost i u nových dlaždic v domácnosti?

Věčná krása odolných dlaždic
Věčná krása odolných dlaždic

Na podlaze v koupelně, za kuchyňskou linkou, někdy ve vstupní hale – kachlíky pokrývají namáhaná místa a zároveň zkrášlují interiér. Výrobci se předhánějí v kvalitě a použití moderních technologií během výroby. Výsledkem je dlaždice s nadstandardními vlastnostmi a vzorem, který vydrží třeba až pět set let. Trochu děsivé.

Při povrchovém barvení se nejdřív nanese silnější podkladová vrstva – engoba - přes tak zvaný zvon, který zajistí rovnoměrnou aplikaci. Na engobu se nanáší finální vzor a barva pomocí rotokoloru – silikonového válce se vzorem, který nahradil dřívější sítotisk. (foto: lifeofanarchitect.com)

Výroba keramického obkladu do velké míry regulují normy. Vypaluje se při různých teplotách, jejichž výše závisí na složení materiálu, různé směsi přísad slinou a tvrdnou mezi 1000 °C a 1300 °C. Pevnost a kvalita základního střepu však nehraje v konečné ceně hlavní roli. „Kvalitní funkční dlaždici je fabrika schopna vyrobit za velmi rozumný peníz. Náklady na základní materiál se šetří v halířích, hlavní rozdíl v ceně tvoří provedení vzoru,“ říká Petr Stehlík, designér a učitel odborných předmětů na SOŠ obchodu, užitého umění a designu. „Většina výrobců vydělává především tak, že nasadí vysokou cenu za kvalitu barevnosti nebo vzoru, kterou konkurence nenabízí.“

Některé dlaždice se barví povrchově, nástřikem nebo potiskem. Ty dražší se probarvují do hloubky, barviva se přidávají již v sypkém stavu. Barevná směs se pak lisuje na povrch dlaždice v tloušťce až pět milimetrů, takže při případném nepravděpodobném lehkém oděru nebo porušení povrchu není vidět spodní neobarvený základ. Někteří výrobci tak garantují trvanlivost vzoru a barevnosti v perfektní kvalitě po několik století.

Nadstandardní kvalitu vyžadují namáhané dlažby, které se nestřídají po pár desítkách let. L. Uhlíř vyrobil dlaždice pro nádraží Liteň na počátku 20. století. (foto: Wikimedia, CC BY-SA 4.0)

Co však budeme s budeme dělat s dlaždicí se vzorem z našeho století za pět set let? Před pěti sty lety vládl v českých zemích Vladimír Jagelonský, obyvatelstvo už netrpělo epidemiemi a hladomory tolik co dříve, a Praha byla s necelými 60 000 obyvatel třetím nejlidnatějším městem Evropy. Předměty, které přetrvaly dodnes, ochraňujeme pro jejich historickou a hlavně estetickou hodnotu – výrobky takové kvality si nechávala vyrábět šlechta či král od nejlepších řemeslníků, jejichž umělecký cit a zručnost dodnes obdivujeme. Bude někdo v roce 2515 stát o modrou lesklou dlaždici z Hornbachu?

Aktuální trendy na světovém trhu s obklad byly letos v březnu mimo jiné k vidění veletrhu ISH ve Frankfurtu. (zdroj foto: ISH Messe Frankfurt)

Spotřeba energie na výrobu keramické dlaždice není malá. Je třeba ji v zájmu supervlastností výrobku ještě zvyšovat? Většina z nás přetvoří interiér či okolí domu po svém, když se od něj nastěhuje. Dlaždice po babičce se nám nemusí líbit, přestože ve své době byly moderní a drahé. Stejně tak naši probarvenou luxusní dlažbu, jejíž cenu výrobci zdůvodňují dlouhou životností a investicí na stovky let, hodí nejspíš naše vnoučata a pravnoučata do popelnice. Možná i v případě kvality někdy platí přísloví „méně je více“.

text: Kateřina Zvelebilová, úvodní foto: Azulejo LII, CC BY-SA 2.0