Všímáme si

Stopy antropocénu: kontaminovaná půda Benátek získává podobu historizujících váz

Finská umělkyně Riikka Latva-Somppi se v rámci loňského Biennale v Benátkách ke své tvorbě rozhodla použít bahno benátského zálivu. Ten patří mezi environmentálně nejzkoumanější světové lokality. Jeho půda je silně kontaminována těžkými kovy a chemikáliemi. Latva-Somppi se svým týmem reflektovala současný environmetální stav Benátek a z bahna vytvořila keramické artefakty. „Benátky nás naučily více vnímat hlínu jako přirozenou součást prostředí, ve kterém žijeme a do kterého se neustále podepisujeme,“ popisuje Latva-Somppi. 

• 
  Stopy antropocénu: kontaminovaná půda Benátek získává podobu historizujících váz
  Stopy antropocénu: kontaminovaná půda Benátek získává podobu historizujících váz

Text: Barbora Čápová • Úvodní foto: Tzuyu Chen

Propojení umění s exaktními a humanitními obory není žádnou novinkou. Technické myšlení se do uměleckých děl dostává již v devatenáctém století s průmyslovou revolucí, humanitní vědy počátkem dvacátého století se vznikem nových sociologických a psychologických hypotéz. V návaznosti na rozvoj digitálních technologií se přístup k informacím a datům v posledních desetiletích výrazně posunul a obory i jejich výzkumné metody se začaly mísit mnohem intuitivněji.

Umělecký výzkum se stal svébytnou disciplínou. Z umělce či designéra se stává badatel, výzkumník. S daty a fakty pracuje svobodně, podle vlastního klíče a přináší tak pohledy, které by z čistě vědeckých či uměleckých praktik nevznikly.

(foto: Tzuyu Chen)

Význam uměleckého výzkumu potvrzuje i Výzkumný pavilon v Benátkách, který se otevírá každé dva roky v návaznosti na La Biennale di Venezia.  V loňském roce se ve spolupráci s University of Arts Helsinky odehrál již po třetí.Jedním z šesti vystavujících je čtyřčlenný tým umělkyň a designérek z finské Aalto University vedený Maarit Makela. Ten se rozhodl demonstrovat globální environmentální situaci na lokálních podmínkách. V díle Traces from the Anthropocene: Working with soil uchopily Benátky jako mapu otisků lidské existence proměňující zdejší krajinu.

„Benátky jsou plné života. Kromě turismu zde dlouhodobě bydlí místní obyvatelé. Místo je silně zatíženo i zemědělstvím a průmyslem. To vše se odehrává na velmi malé ploše zcela specifického charakteru. Všechny tyto aktivity zanechávají v místní krajině hlubokou stopu,“ vysvětluje Riikka Latva-Somppi, výzkumnice a kurátorka projektu.

(foto: Maarit Makela)

Znečištění, na které Latva-Somppi naráží, pochází především z průmyslových zón nacházejících se na okolních ostrovech. Průměrná hloubka benátského zálivu je pouze 1,2 metrů, a ačkoli se díky přílivu během 12 hodin vymění až 50 % vody, těžké kovy a chemikálie se usazují na dně v bahnitých sedimentech. Ty jsou v některých místech zálivu vysoce toxické. Podle dat z již existujících výzkumů tým vybral tři lokality znečištěné různou lidskou činností: sklářský ostrov Murano, průmyslovou oblast Porto Marghera a kanál protékající historickým centrem. V těchto místech se rozhodli sebrat vzorky sedimentů a dále je využít jako keramickou hlínu.

(foto: Maarit Makela)

„Během procházky po zdejší krajině pokryté křovím vám pod nohama křupe sklářský odpad,“ popisuje Latva-Somppi výjezd na ostrov Murano, kde se sklo vyrábí od poloviny 13. století. Na rozdíl od dalších lokalit je zdejší půda kontaminována jen malým množstvím železa, manganu, zinku, mědi, niklu a dalších kovů – i tak se znečištění podepisuje na podmořském životě.

Mnohem výraznější hodnoty výzkumnice naměřily na Porto Marghera. Ta byla ve dvacátých letech minulého století vystavěna na bažině a  místní továrny v současnosti zaměstnávají přes 33 000 lidí. K regulaci ropné zátěže lokality došlo až v osmdesátých letech,  do té doby vyteklo do místních vod velké množství toxických látek. Ty ovlivnily půdu, podloží, podzemní vodu a sediment, nicméně se odrazily i na změně zemního tlaku zodpovědného za rychlejší potápění pevniny. Odběry na třetí zvolené lokalitě ukázaly, že hluboké bahno centrálních městských kanálů ukrývá znečištění především vodní dopravou a samotným životem místních obyvatel.

(foto: Pauliina Purhonen)

Tým během roku podnikl několik výjezdů, během kterých za spolupráce s místními obyvateli a vědci shromažďoval vzorky z daných lokalit. Získané materiály odvezl do finských laboratoří na analýzu. Sedimenty se umělkyně/výzkumnice rozhodly použít jako keramickou hlínu a tím je v rámci zdejšího kulturního kontextu povýšit na tradiční umělecký materiál. Proto vzorky testovaly v původní i vypálené podobě. Všechen testovaný materiál nakonec odvezly zpět do benátského výzkumného pavilonu, kde z nich sestavily expozici odkazující k estetice výzkumných laboratoří.

(foto: Hanna-Kaisa Korolainen)

Začátkem července se pak pod rukama keramiček, členek týmu, Alumny Aalto a Catheriny Kajander začaly kontaminované sedimenty přímo v pavilonu přetvářet do velkých keramických váz. Jejich historizující tvary odkazují k místním starověkým uměleckým artefaktům. Glazované rytiny ženských figur na bocích váz jsou inspirovány kresbami nalezenými v benátských galeriích. „Estetika ženské figury podle nás zapadá do obecného vztahu příroda/kultura. Hlína, se kterou pracujeme, je v podstatě zemí, na které Benátky vyrostly,“ doplňuje Latva-Somppi. Jako pigment glazur posloužily místní horniny a artefakt se stal zhmotněním matérie, na které byly Benátky vybudovány.

(foto: Anne Kinnunen)

(foto: Tzuyu Chen)

Ačkoli se hrany diskusí o podstatě uměleckého výzkumu obrušují, neurčitost a volnost jeho pojetí stále budí jisté kontroverze. Akademickou obec nejvíc dráždí nekonkrétní metodika. Metody si sice umělci vypůjčují od dlouhodobě etablovaných vědních oborů, často je však kombinují s vlastními neexaktními postupy. Lze namítnout, že i když tým využíval vědeckých metod, ověřených dat a profesionálních expertiz, výzkum neprobíhal soustavně a uceleně. Autorky s materiály pracovaly více intuitivně, pocitově. Sporné je i nejasně specifikované období, během něhož docházelo ke kontaminaci zkoumané půdy. O definici pojmu antropocénu, o nějž se projekt opírá, se stále vede diskuse. Chybí například jasně definovaná časová hranice a nelze jej tak považovat za konkrétní časový úsek.

(foto: Riikka Latva-Somppi)

„Spíš než období vnímám antropocén jako označení, které usnadňuje dnešní environmentální diskurz. Někteří navrhují, aby byl počítán od počátků zemědělství, jiní od průmyslové revoluce – lze říci, že v podstatě samotný název antropocén je antropocenický,“ komentuje Latva-Somppi. „Cítím, že práce s místní hlínou mě více spojuje s benátským prostředím. Je to podobné, jako když navštívíte neznámé místo a zbystříte smysly. Výsledky je těžké konkrétně číselně sumarizovat a ani nám o to primárně nešlo. Hlavním cílem bylo spíše otevření diskuse a dalších důležitých otázek.“

9. 1. 2020