Všímáme si

Příroda a lidé budoucnosti: platforma Next Nature odkrývá obzory, kde se technologické stává biologickým a biologické technologickým

Technologie versus příroda, přirozené versus modifikované – takové jsou kategorie našeho běžného vnímání. Nastal možná čas, kdy budeme muset toto své binární vnímání světa přehodnotit. A právě o to se snaží web nesoucí název Next Nature, který chce být platformou pro diskusi o technologiích v našem každodenním životě a o přírodě, která nemůže zůstat tak „přírodní“, jak bychom si představovali. Ostatně už taková dávno není, a to ne od vzniku prvních počítačů, ani od dob průmyslové revoluce, ale už tisíce let.

Ilustrační foto z archivu Diany Scherer (o projektu se dočtete více v magazínu Material Times 2/2017)

Ilustrační foto z archivu Diany Scherer (o projektu se dočtete více v magazínu Material Times 2/2017)
Ilustrační foto z archivu Diany Scherer (o projektu se dočtete více v magazínu Material Times 2/2017)

My lidé jsme si životní prostředí odnepaměti přetvářeli k obrazu svému už v dobách vzniku prvních zemědělských osad. A možná ještě dříve. Málokterá dnešní plodina připomíná svého divokého předka: Pšenice, kukuřice, jahody, banány, rajčata nebo melouny vypadaly původně docela jinak. Dnešní hospodářská zvířata jsou mnohem větší, plodnější a poskytují více potravy než jejich předkové. Zvířata určená pro výkrm jsou v podstatě kulturisté, od prasat přes býčky po masná plemena drůbeže. Nosné slípky snesou každý den vejce, mléčné krávy dojí desítky litrů mléka denně. Krajina, kterou člověk měnil po tisíce anebo možná desítky tisíc let, vypadala původně také jinak. I Amazonský prales je částečně parkem či sadem dávných kmenů, které jej obývaly ve velkém počtu před příchodem bílého muže.

Umělá opice a čtyři tváře krajiny

S technologiemi je to podobné – britský archeolog Timothy Taylor nazývá člověka Artificial Ape, tedy „umělou opicí“. A je to výstižné pojmenování. Technologie nás provázejí od počátku věků. Některé už vnímáme jako přirozené a přírodní, jiné stále jako umělé – záleží na tom, do jaké míry jsme si danou technologii osvojili, jak moc jsme ji integrovali do svého života. Autoři Next Nature vypracovali takzvanou Technologickou pyramidu, která popisuje způsob postupného začleňování technologií do našeho světa. Základna této pyramidy je tvořena vizí či ideou, pak postupujeme výše přes prototyp k aplikaci (věc je dostupná ke koupi), přijetí v každodenním životě, vitální fázi, kdy už je těžké se bez dané technologie obejít, k neviditelnosti, kdy už technologii nevnímáme, až po konečnou naturalizaci, kdy je technologie chápána jako přirozená či přírodní.

Autoři blogu v dalším příspěvku popisují různé typy a scénáře krajin a charakterizují je v závislosti na jejich původu a struktuře. Jednu z nich nazývají Zahrady Edenu. Tuto krajinu charakterizuje návrat ke kořenům, k původní divoké formě přírody bez zásahu člověka. Jiná krajina, nesoucí název Techno Favela, je stvořena člověkem, ale dále si žije svým vlastním životem bez dalších zásahů. Další označují jako Hypernatural Resort, v tomto případě jde o krajinu přírodního původu, která je však pěstěná a designovaná člověkem jako zahrada. A nakonec přicházejí s krajinou Modernist Dream, kde jde o kompletní simulaci, krajinu uměle stvořenou a zvenčí ovládanou. Čtenáři mohou diskutovat o tom, který scénář je jim nejbližší, v jakém prostředí by chtěli trvale žít. Jak se mohou různé krajiny prolínat nebo spolu alespoň sousedit (ať už ve smyslu prostoru či dat).

Timothy Taylor/Krysztina Tautendorfer - Artificial Ape: Artifice

Člověk posthumánní

„My lidé se sami stáváme objekty vylepšování prostřednictví různých technologií,“ píší na blogu Next Nature Ira van Keulen a Rinie van Est. A pokračují: „Rozvoj informatiky jde ruku v ruce s rozvojem nanotechnologií – díky nanotechnologiím máme výkonnější počítače, které nám umožní analyzovat ve velkém data o materiálech a tím zase dále zkoumat svět nanočástic a vyvíjet nové technologie. Zároveň jsme schopni velmi detailně zkoumat vlastní těla, monitorovat a analyzovat své životní funkce, a také tím pádem svá těla efektivně ovlivňovat. Zdánlivě oddělené světy informatiky a technologií se tak prolínají s tím, co považujeme za smyslové a biologické. Jsme schopni prostřednictví přístrojů opravit chyby v DNA a léčit tak dědičné choroby. Dokážeme programovat bakterie a jiné živé organismy. A naopak, můžeme vyvinout materiály s vlastní obdobou DNA, které se budou samy opravovat, jako to umí zdravé lidské tělo.“

Rozvoj umělé inteligence se propojuje s vývojem syntetické biologie. Obojí se možná časem prolne v nerozdělitelný celek. Autoři blogu vedle toho zdůrazňují, že je potřeba stanovit pravidla pro užívání biotechnologií tak, aby sloužily k všeobecnému prospěchu lidstva, a to jak individua, tak celku. „Posthumánní člověk“ pravděpodobně nebude žádný selfmademan, nýbrž jakýsi kolektivní výtvor. Jeho propojení s ostatními a s celkem by mohlo být, jak prorokuje Next Nature, díky technologiím, které se zatím zdají být spíš rozdělujícím faktorem, naopak vyšší. Nyní atomizovaná společnost se může otočit opačným směrem. I roboti mohou podle autorů lidem sloužit tak, že budou sociální vazby spíš podporovat – měli by pomáhat s péčí o staré lidi a malé děti, ale přitom by neměli sami nahrazovat mezilidský kontakt, ale naopak se jej snažit zprostředkovat.

Abychom se v budoucnosti vyhnuli nepěkným koncům, před nimiž varují ve svých dystopických dílech Aldous Huxley nebo Raymond Kurzweil, navrhují zároveň autoři ustanovení jakéhosi konceptu „udržitelného lidství“, kdy má být zároveň respektována individualita člověka. Proto je například otázkou, jestli je dobrý nápad používat k reprodukci umělou dělohu, nebo raději v zájmu duševní rovnováhy dalších generací zůstat u klasické cesty, kdy se dítě vyvíjí v těle matky.

Dopadům takzvané ektogeneze, tedy reprodukce mimo lidská těla, na celou společnost se na blogu věnuje ve svém příspěvku Jack Caulfield. Pokud bychom jako lidstvo dali přednost mimotělní reprodukci, definitivně bychom tak oddělili sexualitu od reprodukce. To by sice zaručilo rovnost obou (či všech) pohlaví, zároveň by se ale mohlo narušit přirozené citové pouto mezi matkou a dítětem, které je přece jen do značné míry určeno i hormony, a celkově by se pravděpodobně výrazně oslabily rodinné vazby. Umělá děloha by tedy možná měla pro dobro společnosti zůstat nouzovým řešením pro extrémně nedonošené děti, pro neplodné páry a pro LGBT páry, které by jinak musely volit náhradní mateřství.

Umělá děloha (Biobag, 2017), ve které se vyvíjel zárodek jehněte čtyři týdny před „vypuštěním do světa"

Maso z laboratoře

Platforma Next Nature nabízí mnoho projektů, o nichž je možné diskutovat nebo je i podpořit, ať už tím, že se budou čtenáři a členové fóra podílet na výzkumu a vývoji, nebo tím, že do nich investují finanční prostředky. Některé projekty je možné realizovat již nyní, jako například produkci masa v laboratoři, ačkoli na realizaci receptů z prodávané In vitro kuchařky si ještě budeme muset pár let počkat. Jiné projekty jsou jen pouhými nápady, vtipy a slepými uličkami, ale ne vždy je snadné předpovědět, které to budou.

Velmi pravděpodobné se ale zdá například využití databází typu blockchain (česky též bloknet nebo bločenka) v každodenním životě. Blockchain je distribuovaná decentralizovaná databáze uchovávající stále se rozšiřující počet záznamů, které jsou chráněny proti neoprávněnému zásahu z vnější strany. Tuto technologii zatím využívají především kryptoměny jako např. bitcoin, ale Megan Ray Nichols vidí její využití také v hodnocení kvality zboží a potravin. Díky síti by bylo poměrně snadné dohledat informaci, jakým způsobem byla která potravina vypěstována a upravena, je-li zdravotně nezávadná nebo je-li skutečně organického původu. Podobným způsobem by bylo možné vybírat oblečení, elektroniku a v podstatě jakékoli spotřební zboží. Spotřebitel by tak měl záruku, že jeho oděv nešily děti, že je vyroben z organicky pěstovaných vláken a že neobsahuje toxická barviva. To by byla docela hezká budoucnost.

Text: Lucie Tomanová