Obrazem

Před zrcadlem s tatérkou a maskérkou Lucií Liškovou

Měnit pohlaví, věk i barvu kůže dokážou maskéři na výbornou. Tatéři vám více či méně pozmění vizáž do konce života. Lucie Lišková se odvážně vrhla do obou profesí a zdá se, že je skvěle zvládá i při péči o dvě dcery a dvě fenky. V současné době se asi nejvíce nadře na sitcomu Ondřeje Sokola Nádraží, kde z pěti herců vytváří na padesát postav.

Před zrcadlem s tatérkou a maskérkou Lucií Liškovou
Před zrcadlem s tatérkou a maskérkou Lucií Liškovou

My jsme ji navštívili v Činoherním klubu, kde několikrát do měsíce do hry Ujetá ruka mění Ondřeje Sokola na černocha.

Na přání své maminky nejprve stála na druhé straně kamery – jako modelka. K maskérské profesi přišla jako slepý k houslím. „Jednou se mě můj kamarád fotograf zeptal, jestli bych mu nechtěla dělat make-up a styling na focení. Takhle jsem začala a časem se nějak vypracovala,“ říká charismatická Lucie. Obešla se přitom bez kurzů, vystačila si s talentem a pozorovacími schopnostmi.

Líčit se zkoušela od dětství a fashion make-up, se kterým začínala, se naučila sama. Začátečnickou příležitostí pro ni byly fototesty: „Modelky při nich vždycky mají čtyři různé stylingy. Musí být hezké a nesmí jim trčet vlasy. Právě díky tomu jsem se asi vycvičila nejvíc.“ Další věci, jako například speciální efekty ve filmové maskéřině, Lucie okoukala nebo ji je naučili profesně starší maskéři. „Měla jsem štěstí, že jsem asistovala opravdu skvělým make-up artistům,“ říká. „Od nich jsem se naučila hodně.“

Jednou by chtěla pracovat na pohádce a největší výzvou jsou pro ni natáčení, na kterých mají herci vypadat přirozeně. „Je to řemeslo a může se ho naučit skoro každý, kdo je k tomu citlivý a má pro to talent. Za ta léta jsem si uvědomila, že ho asi mám. Ten cit pro materiál, kterého nenanáším hodně ani málo.“

Do nových zakázek chodívá Lucie Lišková s představou o tom, jak by měla která postava vypadat. Její konkrétní podoba ale vzniká až během líčení a může se stát, že pod rukama vznikne něco, co v původním plánu úplně nebylo – protože je to prostě lepší.

„Oříšek byl třeba trailer na Dulu. To bude skandinávský horor o paní, která pomáhala rodit, a pak se to všechno zvrtlo. V něm měla být mladá, hubená a černovlasá holka a na natáčení samozřejmě přijela blondýna. Protože měla mít dobový účes, musela jsem jí vlasy nejdříve učesat a pak přebarvit na černo. Ale zvládlo se to, vypadá to krásně!“

Nové trendy a technologie v oboru příliš nesleduje. Používá prověřené produkty, které jí vyhovují. „V make-upu neexistují kompromisy, na něj musí být peníze! Mám svoje oblíbené značky a nebudu používat make-up za stovku z drogerie. Protože tím kýžený výsledek neudělám.“

„Dřív jsem pracovala jako maskérka. Pak jsem byla na akci Outsider Tattoo Convention, kterou pořádalo naše studio Tribo, a tam mi kamarád ruční metodou vytetoval lišku. Řekla jsem si, že tohle taky zvládnu. Tak jsem si pořídila jehlu a barvu a začala ručně tetovat. A je to jako s tím make-upem. Učím se to za pochodu, sama,“ vypráví o začátcích své tatérské dráhy během líčení.

„Když držím jehlu v ruce, přijde mi to úplně přirozené. Nemám pocit, že lidem nějak ubližuju. Ten jsem měla při tetování strojkem,“ říká Lucie a pod rukama se jí objevuje černý muž. „Začátku tetování předchází konzultace, návrh je předkreslený. Pak ho obtisknu člověku na kůži, takže má možnost podívat se na sebe do zrcadla a procítit si to. Stává se, že ho pošleme i na oběd nebo na kafe, ať si s tím chvilku žije. A když cítí, že je to ono, začneme tetovat.“

Tetování podobně jako líčení nevzniká jen podle předem daného plánu. Jeho podoba se často rodí až pod rukama. Výsledek mnohdy představuje klientovo životní téma nebo cestu. „Baví mě si takhle hrát. Když máš vytetovaného něco, k čemu musíš říct nějaký příběh,“ říká Lucie. K tetování na svém těle dodává, že jeho obsah nejde shrnout do jedné věty. „Je to taková kronika, která přibývá, roste a žije si svým životem.“

Práce maskérky i tatérky má hodně společného. „Je to práce s detailem. Štěteček je v mnoha případech skoro tak úzký jako tetovací jehly. A to se mi líbí. Myslím si, že kdybych žila před sto lety, tak bych hodně vyšívala,“ uzavírá Lucie Lišková.