Téma týdne

Tělo se po smrti může proměnit ve strom, diamant i kus ledu

Už jste přemýšleli nad tím, jaký osud potká tělo po smrti? Tato tématika není v našem kulturním okruhu obvykle na pořadu dne, ale nakonec se jí stejně nikdo nevyhne. Technologie výrazně pokročily i v oblasti pohřbívání, a tak je dnes uložení tělesných ostatků na věčnost jen otázkou financí a fantazie. A víry, pochopitelně. Po smrti se mohou lidská těla proměnit ve strom, v diamant či v muzejní exponát. Anebo je prostě můžeme nechat zmrazit na památku pro příští generace.

Tak zvaný cryostat z Cryonics Institute.

Tak zvaný cryostat z Cryonics Institute.
Tak zvaný cryostat z Cryonics Institute.

Každá kultura se vyrovnává se smrtí jinak, a tak je i variant nakládání s tělem zesnulého bezpočet. Křesťané tradičně dávají přednost pohřbu do země, hinduisté spálení na hranici, sibiřští šamanisté zavěšují těla předků na stromy, Neandertálci ukládali mrtvé do jeskyní, Vikingové pohřbívali padlé do moře, Tibeťané porcují těla na kusy, aby se dobře jedla supům… A u bohatých vládců, například ve starověkém Egyptě, byla, jak víme, populární mumifikace. Vzhledem k množství lidí na této planetě je dnes poměrně progresivní metodou kremace. Popel zabere málo místa a na rozdíl od tlejícího těla je sterilní. Navíc nemusí zůstat uložen na hřbitově. Což takhle nosit popel svých příbuzných nebo přátel na krku ve formě diamantu?

Diamant z popela
Tuto službu nabízí švýcarská firma Algordanza a dostupná je i v České republice. K výrobě jednoho diamantu o velikosti 0,3 – 1 karát je potřeba minimálně pět set gramů popela, cena se pohybuje od sedmdesáti tisíc korun výše. Záleží na velikosti a požadovaném množství diamantů. Evropané obvykle chtějí jeden velký kámen, Japonci preferují více menších, aby mohli podělit příbuzné. Postup je následující: Z popela je nejprve nutné vyextrahovat minimálně 2,5 g čistého uhlíku. Ten je pak zahříváním bez přístupu vzduchu převeden do formy grafitu. Grafitický uhlík je posléze spolu se speciální slitinou, která funguje jako katalyzátor, zformován do patrony a vložen do keramické šablony. Při vysokém tlaku 5,5 GPa a teplotě téměř 3000 °C se po deseti dnech zformuje diamant. A je to!

Staňte se stromem
Environmentalisté ovšem pravděpodobně dají přednost výrazně levnější a ekologičtější alternativě uložení popela a zakoupí biodegradabilní urnu vyrobenou z celulózy a kokosových vláken. „Chcete se stát po smrti stromem, ale nevíte jak na to? Pomůžeme vám,“ píše na stránkách projektu Bios Urn, Gerard a Roger Moliné, mladí designéři z Barcelony. „Společně změníme hřbitovy v lesy.“

Jejich idea je prostá: V e-shopu si zvolíte druh stromu, vybrat si můžete javor, borovici, jinan, dub, buk nebo jasan. Poštou vám přijde eko urna, která stojí sedmdesát pět Euro, i s daným semínkem. Spodní část naplníte popelem, svrchní část, která obsahuje semínko a substrát, promísíte s místní hlínou, zasadíte a zalijete. Pak už jen stačí počkat, až vyroste stromek a jeho kořeny zužitkují popel. Projekt Bios Urn získal několik ocenění v oblasti designu a životního prostředí a našel si své příznivce a distributory napříč kontinenty ve dvaceti osmi zemích po celém světě. Urnu lze zakoupit ve dvou verzích - pro lidi i pro domácí mazlíčky.

Nejde ale jen o technickou stránku věci. Ve světě od devadesátých let postupně vznikají společnosti, které nabízejí alternativní, mnohem osobnější a intimnější formy pohřbu, nežli tradiční pohřebnictví. Jen ve Velké Británii najdete již tři sta přírodních hřbitovů, kde je možné zasadit bio urnu se stromkem nebo vysypat popel ke kořenům již vzrostlého stromu. První takový projekt vznikl letos i u nás v Česku. Nese název Ke kořenům a stojí za ním trojice studentek z Masarykovy univerzity Blanka Dobešová, Alžběta Šimčíková Živá a Monika Suchánská: „Chceme oživit a ozelenit skomírající české pohřební rituály. Kremace bez obřadu se bohužel tiše stávají standardem. Chceme české pozůstalé povzbudit, aby pohřeb nenechávali na pohřební firmě a sami jej aktivně utvářeli. Rituály posledního rozloučení jsou velmi důležité pro to, abychom se dokázali vyrovnat se ztrátou svých blízkých. Jsou to klíčové přechodové rituály.“

Iniciativa Ke kořenům motivuje k tak zvaným Do It Yourself pohřbům, k hledání alternativ ke klasickým pohřebním službám. Ve vznikajícím Lese vzpomínek – prvním českém přírodním hřbitově, který bude fungovat zároveň jako venkovní galerie – je možné uložit popel ke kořenům stromů. „Jsme undergroundové hnutí, neboť kořeny rostou pod zemí,“ shrnují mladé ženy a záhy pro klasický pohřeb do rakve doporučují lněný či konopný oděv.

Zpět ke kořenům (zdroj: ke-korenum.cz)

O krok dál jdou umělci Shiho Fukuhara a Georg Tremmel, kteří působí v Japonsku a balancují na hranici pomyslně oddělující umění a vědu (třeba dodat, že kvůli poměrně přísným zákonům týkajících se práce s DNA i na hranici ilegality). V projektu Biopresence, na kterém spolupracují s vědcem a umělcem Joe Davisem, zkoumají nové možnosti využití tak zvaných biotechnologií. Konkrétně usilují o propojení DNA stromu a člověka. Skrze transkripci lidské DNA a jejího vepsání do DNA rostliny, tak v jejich laboratoři může vzniknout jakýsi Živoucí památník zesnulého člověka či něco jako Transgenní náhrobek, jak ho sami nazývají. DNA stromu při tom není sama o sobě modifikovaná, je jen podle tak zvaného Manifoldova algoritmu obohacena o novou informaci. Může být právě pomník s předponou trans budoucí vzpomínkou na minulost? Lidé okolo Biopresence kladou tuto otázku široké veřejnosti.

(zdroj: biopresence.com)

Jdi se vycpat, vlastně plastinovat!
Ti, kdo mají rádi publicitu a rádi by vířili vášně ve veřejném prostoru i po smrti, mohou poskytnout své tělo k plastinaci. Ano, to je přesně ta metoda, kterou používá doktor Gunther von Hagens k tvorbě exponátů pro svou kontroverzní mezinárodní výstavu Body Words. Precizně vypreparovaná těla bez kůže naaranžovaná do různých pozic jsou čímsi na pomezí muzejního exponátu a velmi morbidního uměleckého díla. „Tělo po plastinaci překoná svou trvanlivostí i egyptskou mumii! Je to skutečná cesta k věčnosti!“ tvrdí doktor Hagens. Zní to lákavě? Pokud mu své tělo svěříte, bude nejprve dokonale rozpitváno a poté ve vakuové komoře napuštěno acetonem, který vyváže všechnu vodu. Po odpaření acetonu podstoupí tělo koupel v lázni ze silikonové gumy, která naimpregnuje tkáně až na buněčné úrovni. To zabrání rozkladu a zároveň dodá svalům a šlachám pružnost pro vytvarování do požadované pozice. Po zahřátí nebo nasvícení UV paprsky vše ztuhne a vznikne tak trvanlivý netoxický exponát. Celý proces zabere zhruba rok.

Institut pro plastinaci vznikl v roce 1993 a sídlí v německém Heidelbergu. Samotnou metodu vynalezl doktor Hagens již jako asistent na univerzitě v roce 1977, ale teprve v 90. letech ji mohl uvést do praxe. Od té doby objela kontroverzní výstava celý svět a vzbudila značnou vlnu nevole nejen mezi věřícími lidmi napříč církvemi, ale rovněž mezi vědci, kteří celou věc považují spíš za morbidní voyeurismus a byznys než za přínos vědě. Přesto má dnes Institut pro plastinaci čtyři sta laboratoří ve čtyřiceti zemích a v registru přes třináct tisíc dobrovolných dárců. Deník The New York Times sice před několika lety upozornil na fakt, že těla pocházející z Číny zas tak úplně dobrovolně darována být nemusela, ale čínské úřady zahrály celou věc do outu. Necháte-li se tedy přece jen vycpat, můžete strávit zbytek věčnosti v dobré společnosti několika čínských politických vězňů.

Doktor von Hagen začal se svým výzkumem už v 70. letech.

Spása v mrazáku
Pro materialisty, kteří nic nedají na řeči o posmrtném životě duše mimo tělo a raději by si ještě užili ten pozemský, je tu kryonika. Její příznivci věří, že jejich hluboce zmrazené tělo časem rozmrazí někdo, kdo bude schopen vyléčit jejich dnes ještě nevyléčitelnou chorobu, opravit poškozené tkáně nebo zvrátit proces stárnutí. Postupuje se následovně. V případě náhlé smrti je na místo vyslán pohotovostní tým lékařů. Tělo se může nacházet ve stavu klinické smrti, která je podle příznivců kryoniky vratná, nesmělo by však být mrtvé dlouho. Jde především o zachování funkčnosti mozku. Na druhou stranu americký zákon jasně stanovuje, že zmrazit lze jen mrtvého, jinak by šlo o vraždu. Tělo tedy musí být ohledáno a prohlášeno úředně za mrtvé. Ale zpět k proceduře: lékaři odstraní z těla krev a nahradí ji nemrznoucí směsí na bázi glycerinu. To proto, aby mrznoucí voda nepoškodila buňky. Nejde tedy vlastně o zmražení, nýbrž o takzvanou vitrifikaci. Směs bude, poháněna speciálním přístrojem, kolovat v těle po dva dny, během nichž dosáhne teplota v „mrazáku“ -79°C. Poté je vitrifikované tělo uloženo do nerezové nádoby s kapalným dusíkem a přijde fáze pozvolného hlubokého zmrazování. Ta trvá sedm dní a jejím na konci je tělo zchlazeno na finálních -196°C.

Za otce kryoniky je považován americký fyzik Robert Ettinger, autor knihy Příslib nesmrtelnosti a zakladatel Institutu kryoniky (1976) v Michiganu. V roce 2011 zemřel, bylo mu devadesát dva let. Jeho tělo bylo, jak jinak, zmraženo. V Institutu kryoniky nyní čeká na vzkříšení celkem sto osmnáct lidských těl a spolu s další stovkou mražených domácích mazlíčků. Institut Alcor, který se specializuje na nevyléčitelně nemocné pacienty, založili roku 1972 v Arizoně Fred a Linda Chamberlainovi. Dnes je právě Alcor největší světovou firmou v oblasti kryoniky. V mrazáku má přes sto dvacet čtyři lidských těl, v pořadníku dalších zhruba devět set živých čekatelů.

Americkým firmám od roku 2003 směle konkuruje ruská společnost KrioRus, která uchovává dvacet pět lidských těl a k tomu pět psů, čtyři kočky a čtyři ptáky. Ceny u jednotlivých organizací se liší, v KrioRus nebo v michiganském Institutu kryoniky a se můžete nechat kompletně zmrazit již za třicet tisíc dolarů, u Alcoru tuto částku zaplatíte jen za zmrazení hlavy a celé tělo vás vyjde minimálně na dvojnásobek.

Dle odhadů čeká na celém světě na vzkříšení několik stovek lidí. Další tisícovka je zapsána v pořadníku. Jestli o ně bude někdo v budoucnosti stát, toť otázka. Jdete do toho?

Lucie Tomanová