Portrét

Demolice je násilný čin – Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal vyhráli Pritzkerovu cenu

Více než třicet let přetváří manželský pár Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal existující budovy v dostupné sociální bydlení. Sami s hrdostí říkají, že za svůj život kvůli svým projektům nikdy nemuseli přistoupit k demolici původní stavby. Letos jim za jejich zásluhy a projekty bylo uděleno nejprestižnější ocenění, které může architekt získat – Pritzkerova cena.

Demolice je násilný čin – Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal vyhráli Pritzkerovu cenu
Demolice je násilný čin – Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal vyhráli Pritzkerovu cenu

Text: Marek Torčík • Úvodní foto: FRAC Nord-Pas de Calais, Philippe Ruault

„Dobrá architektura je vždy otevřená“ říká Anne Lacaton (65). „Otevřená životu, otevřená možnostem rozšiřovat svobodu všech. Je tu pro to, aby se v ní žilo.“ Spolu se svým manželem Jean-Philippe Vassalem (67) již téměř třicet čtyři let projektují a navrhují domy, komplexy sociálního bydlení, ale i akademické budovy a veřejná prostranství.

Jejich přístup je specifickou variací na udržitelnost. Ten se skládá z úcty k již existujícím prvkům – projekty ostatně navrhují již od samého začátku s ohledem na stávající podobu budov – a zároveň ze snahy zpřístupnit jejich prostor lidem. „Architektura by se neměla předvádět,“ dodává Lacaton, „neměla by si nic dokazovat nebo nám cokoliv nutit. Naopak, architektura má být něčím známým, užitečným a krásným – zároveň však vždy schopným pokorně ostatním poskytovat místo pro život.“

Manželé celý svůj život kladou důraz především na vliv, který architektura má na lidský život. Vytváří jakousi estetiku štědré vstřícnosti a svobody pohybu, skrz kterou divák i návštěvník pohlíží na prostor kolem sebe. Jedinec se v budovách stává součástí společenského, ekonomického a především ekologického celku.

Sociální ubytování Tour Bois le Prêtre. Foto: Philippe Ruault

Restorativní architektura

Dvojice architektů rozšiřuje obytné prostory pomocí několika levných a nenáročných postupů. Přední roli hraje časté užívání zimních zahrad, balkónů a vysutých ploch, to vše zároveň umožňuje obyvatelům neustálý kontakt s přírodou. Dům Latapie (Floirac, Francie 1993) byl jejich prvním projektem, ve kterém architekti použili technologie známé z konstrukcí skleníků k vybudování zimní zahrady, výrazně rozšiřující jinak skromnou budovu. To se nakonec ukázalo i jako ekonomické řešení. Na jih směřující, stahovatelné a průhledné polykarbonátové panely umožňují světlu prostoupit celou budovu, čímž se zvětší i obytné prostory v hlavních místnostech a jejich obyvatelé zároveň dostanou kontrolu nad vnitřním klimatem domu.

Porotu zaujaly právě podobně inovativní nápady. „Jejich postoj k architektuře celkově a výsledné budovy,“ zaznívá v jejich odůvodnění, „je přístupem dokazujícím, že restorativní architektura může existovat nezávisle na nostalgii. Jejich styl je zároveň technologický, inovativní a co je nejdůležitější, ekologický.“ Dále hodnotící nadchlo hluboké porozumění a provázanost s lidskou společností, prostupující tvorbou architektů. „Ať se jedná o zdravotní, politické nebo sociální problémy, vždy bude potřeba budov, které by nám poskytovali pocit propojení, společného prožívání světa.“ Aljandro Aravena, předseda soutěžní komise, zároveň dodává: „Lacaton a Vassal jsou radikálními a citlivými architekty; disponují odvážnou vizí, která je zároveň jemná, vyvážená a uctivá vůči druhým.“

Spolu s Frédéricem Druotem proměnilo duo Lacaton-Vassal sedmnáct pater vysokou pařížskou budovu La Tour Bois le Prêtre postavenou původně v 60. letech minulého století. Architekti překvapivě dokázali rozšířit vnitřní prostory – docílili toho stržením původní betonové fasády a zároveň zvětšili celkový obvod budovy za pomoci bioklimatických balkonů. Dříve stísněné obytné prostory se dnes otevírají do prosluněných, otevřených teras a tvárných míst; jsou v nich zakomponována velká okna, poskytující velkorysý výhled na město. Tato proměna nejenže podléhá představě „zkrášlování“ veřejného prostoru, přikládá navíc i důležitost rodinám, které zde žijící a poskytuje jim dosud nevídané možnosti.

Nové podzemní prostory Palais de Tokyo. Foto: Philippe Ruault

PRoměna palais de tokyo

Lacaton a Vassal spolu implementovali mnoho podobných projektů. Vždy pracovali s ohledem na okolí, historii místa a jedinečnou společnost lidí, pro které staví. „Naše práce je o řešení problémů a omezení – nalézáme prostory, skrz které můžeme utvářet potřebné věci, stejně jako emoce a pocity. Na konci takového procesu (a veškeré naší snahy) musí být vždy lehkost a jednoduchost, přestože ten proces takový ani zdaleka není,“ vysvětluje Vassal.

Ve svých plánech často užívají právě výše popsanou taktiku: aby rozšířili vnitřní prostory a umožnili tak obyvatelům svých budov větší volnost pohybu, přenastaví již existující rozložení často neužívaných nebo neefektivních místností. Jeden z jejich nejnovějších projektů, proměna pařížského Palais de Tokyo, rozšiřuje prostory muzea o více než 20 000 metrů čtverečních. Lacaton a Vassal toho dosáhli pomocí vystavění nových podzemních prostor pod existující strukturou muzea. Podobně důležitý je i jejich odklon od ideje galerijních prostor jako „bílých kostek“. Palais de Tokyo v jejich podání především vychází vstříc návštěvníkům. Architekti vytvořili namísto přesně daných stezek volné, objemné prostory, které na první pohled mohou působit až nedokončeně. Tyto prostory ovšem zároveň umožňují kurátorům a umělcům představovat nespoutané a divoké výstavy všech možných způsobů výrazu. Jsou jim k dispozici jak temné prostory, tak prosluněná místa.

Lacaton dodává: „Proměna vám poskytuje možnost přenastavit zavedený řád věcí – vylepšit a dokončit to, co již existuje. Demolice je to snadné řešení, krátkodobé. Ve skutečnosti ale nic neřeší, je to jen smetiště myšlenek, energie, materiálu a především historie. Navíc, bourání má špatný společenský dopad. Pro nás je demolice násilný čin.“

Staré a nové. Dvě propojené budovy muze a galerie FRAC Nord-Pas de Calais. Foto: Philippe Ruault

Demolice jako násilný čin

Jde o radikální gesto. Namísto dnes všudypřítomných levných a komerčních řešení volí Lacaton s Vassalem složitou a náročnou cestu. Jejich projekty oživují zastaralé infrastruktury, poskytují budovám inovativní prvky a celkově je směřují k dlouhodobějšímu, udržitelnějšímu životu. To je samo o sobě počin hodný uznání.

Nedávná přestavba poválečné loděnice Atelier de Préfabrication no. 2 (AP2) spočívala v přistavění identické budovy vedle té již existující. Architekti přitom použili transparentní, prefabrikované materiály, poskytující volný pohled skrz nové na to historické. Je o princip založený na dialogu historie místa s jeho současností – zrcadlí se v něm filosofické myšlenky datované až k platónskému ideálu jeskyně. Komplex dvou budov v Dankirku dnes nese název FRAC Nord-Pas de Calais, sídlí v něm galerie, obchody a také regionální sbírka moderního umění. Vše existuje pohromadě, v organické a propojené harmonii.

„Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal vždy chápali, že architektura je tu od toho, aby poskytovala svou schopnost stavět a měnit prostor k dobru celé společnosti,“ zmiňuje ve svém závěrečném hodnocení porota. „Jejich cílem je skrze svou architektonickou praxi sloužit lidskému životu, každý jejich projekt dokazuje pokoru, skromnost a snahu rozvíjet dialog mezi starým a novým – což ostatně obohacuje architekturu jako takovou.“

„My v lidi věříme,“ podotýká Lacaton. „Věříme, že mají schopnost být tvořiví, pokud jim k tomu poskytneme prostor. Pokud se lidé v budovách cítí pohodlně a šťastně, mají dost soukromí a zároveň jsou obklopeni přírodou – to je ten moment, kdy skutečně vzniká architektura.“ Její manžel pak dodává, že samotný dům může lidem připadat „ošklivý“ nebo „nudný“, pokud se ovšem podíváme dovnitř, nalezneme něčí domov. „Za každou fasádou se skrývá nečí život.“