Ptáme se

Vysokohorská dramata v péřovém objetí Sira Josepha

Čím jsou povětrnostní podmínky v horách extrémnější, tím méně prostoru zbývá pro kompromisy. Své o tom ví horolezec Josef Rakoncaj. Už během své profesionální kariéry začal šít spacáky pro vysokohorské výpravy, po revoluci pak na základě svých zkušeností nabídku firmy ještě rozšířil. Výrobky firmy Sir Joseph hřejí zejména díky peří, které Josef i jeho syn Lukáš, který je vedoucím vývoje a výroby, považují za nejlepší izolační materiál. „Příroda má své limity, ale její navržení je pořád kvalitnější než to lidské,“ podotýká Lukáš Rakoncaj.

Vysokohorská dramata v péřovém objetí Sira Josepha
Vysokohorská dramata v péřovém objetí Sira Josepha
„První rok jsem vyrobil asi sedmdesát, osmdesát spacáků,“ vzpomíná Josef Rakoncaj.
„První rok jsem vyrobil asi sedmdesát, osmdesát spacáků,“ vzpomíná Josef Rakoncaj.
„Příroda má své limity, ale její navržení je pořád kvalitnější než to lidské,“ podotýká Lukáš Rakoncaj.
„Příroda má své limity, ale její navržení je pořád kvalitnější než to lidské,“ podotýká Lukáš Rakoncaj.
První péřové spacáky byly použity už ve 20. letech minulého století.
První péřové spacáky byly použity už ve 20. letech minulého století.

Oba Rakoncajové nás uvedli do obchodu v přízemí své firmy v Turnově. Ocitli jsme se v obklopení spacáků, péřových bund, kalhot, kombinéz a vest všech možných barev. Výrobky rozvěšené na stojanech vypadají pěkně a jednoho napadne, jestli se o takové zboží umí zákazníci dobře postarat. „Jako hlavní izolant je všude použito husí prachové peří. Pokud zvlhne a špatně se vysuší, izolační podmínky se zmenší,“ říká Josef Rakoncaj a dodává, že i z tohoto důvodu přišli s nabídkou servisu a pozáručních oprav.

„Hlavní problém je ale v tom, že se o výrobky lidi starat nechtějí,“ povzdechne si Lukáš Rakoncaj. „Takhle si je koupí, jednou za rok nám je pošlou a my jim garantujeme, že je dostanou zpátky kompletně ošetřené, funkční.“ Péřové bundy i spacáky se nicméně dají vyprat i doma v pračce, je ale třeba použít speciální prášek a správně je usušit. Optimální je použití sušičky.

Vlhkost peří celkově moc nesvědčí, proto je třeba ho před ní chránit i během užívání. Sir Joseph k tomu většinou používá polyuretanové, neporézní membrány, známé i od jiných značek se sportovním oblečením a vybavením do přírody. Protože Lukáš Rakoncaj pozorně sleduje trendy, už před patnácti lety objevil a vyzkoušel impregnaci peří, která je v oblibě zejména poslední tři roky. „Ustoupili jsme od ní, protože peří relativně rychle ztrácelo tvarovou stálost,“ vysvětluje. „Cokoli, co na peří nanesete, může omezit jeho pružnost. Ale pokud bude v budoucnu vyvinuta lepší technologie impregnace, určitě se o ni budeme zajímat.“

První péřové spacáky byly použity už ve 20. letech minulého století, například při pokusu o zdolání Mt. Everestu. Horolezcům se však hodily až do výšek nad 6000 metrů, kde je vlhkost vzduchu už velmi nízká. Ve 30. letech pak francouzští horolezci použili první péřové bundy. Vedle peří je dalším výborným materiálem vlna, která není sice určena do tak extrémních teplot, ale i při navlhnutí si stále zachovává dobré tepelné vlastnosti. Její jedinou je horší„sbalitelnost“ a vyšší váha.

Peří je skvělý izolant
Od uživatelských úskalí péřových výrobků se dostáváme k jejich veskrze kladným vlastnostem. V čem je peří nepřekonatelné tak, že na něj (nejen) Rakoncajové nedají dopustit? Lukáš Rakoncaj v tom má jasno: „Umělina nemá takovou stlačitelnost a tvarovou stálost, takže za dva, tři roky slehne. Sto gramů uměliny vytvoří dva centimetry stěny, sto gramů peří vytvoří třeba osm centimetrů. A po třech letech bude objem pořád stejný.“

Syntetické materiály doporučují k běžnému užívání, při kterém není třeba tak výrazný tepelný odpor, jaký poskytuje peří. Avšak upozorňují, že spací pytle plněné umělým vláknem mají životnost dva až tři roky. To je výrazný rozdíl oproti pytlům péřovým, které mohou vydržet i patnáct let, přičemž si díky správné péči mohou skoro až do poslední chvíle zachovat původní vlastnosti. „Peří vezmete na sebe a cítíte teplo. A přitom je tak lehké,“ chválí svůj oblíbený izolant.

Jako nejlepší izolant slouží prachové peří, které se nachází na spodní části těla vodních ptáků. Firma Sir Joseph odebírá peří z východoevropských hus, které je podle Josefa Rakoncaje kvalitnější než peří asijské. S ohledem na vyšší kvalitu používají peří s plnivostí od 600 do 800 cuinů (kubických palců, 0,016 l). Podle Lukáše závisí kvalita peří na způsobu a podmínkách chovu. „Pokud husy nemají výběh s vodní plochou nebo je jejich strava nedostatečná, plnivost peří není tak velká. Ideální je, aby žily venku u rybníka a byly dobře krmené. Tak, jak je dříve chovaly naše babičky.“ Husí peří v outdoorových výrobcích však už rukama draček neprošlo, drané peří se k těmto účelům nepoužívá.

Nejen ta turnovská, ale i další firmy po celém světě plní své výrobky husím peřím, jehož tepelné vlastnosti jsou optimální. Kachní peří z hlediska izolace takových kvalit nedosahuje. Podle Josefa Rakoncaje je však vůbec nejkvalitnější peří z chráněných kajek, žijících za severním polárním kruhem: „Kdysi ho používala americká armáda ve spacích pytlích, které byly součástí záchranných balíčků.“ „My ho ale nepoužíváme, je velice drahé a kajky jsou chráněné,“ dodává jeho syn. Kajčí peří se totiž získává pouze sběrem z hnízd a sběračská aktivita je brzděna kvótami.

Přestože se oba pánové shodují na výhodách přírodních materiálů, jednomu z nich se téměř vyhýbají – kožešině. Důvody prý přitom nejsou ani tak etické, jako praktické. Pouze s jednou výjimkou, kterou je vybavení pro mushery. „Pak je třeba použít kožešinu z rosomáka, protože na lemu kapuce jakákoliv jiná kožešina namrzá. Eskymáci ji proto mají na veškerém vybavení,“ vysvětluje Lukáš Rakoncaj.

„Cena je důležitá, ale pro nás ne primárně. Výrobky jsou navrženy v první řadě podle toho, v jakých podmínkách budou sloužit,“ říká Lukáš Rakoncaj a dodává, že jim zákazníci posílají spacáky na vyčištění i po patnácti letech.

Zrod podnikání
První impulz k založení firmy se objevil už v sedmdesátém čtvrtém roce. „Bylo pro mě výhodné hradit expediční poplatek materiálem. První rok jsem vyrobil asi sedmdesát, osmdesát spacáků,“ objasňuje zárodky svého podnikání Josef Rakoncaj. Jeho syn vysvětluje dál: „Takovéto speciální oblečení a spacáky, ale i další lezecký materiál v Československu nebylo v té době možné sehnat, nic podobného se zde nevyrábělo ani nedováželo. Takže když jste potřeboval vybavení, musel jste si ho vyrobit.“ Podle jeho informací stály v osmdesátých letech expedice na osmitisícovky kolem šedesáti až sto tisíc, avšak plat běžného Čechoslováka se pohyboval kolem osmnácti set korun měsíčně.

„V osmdesátých letech existovala povolení od národních výborů, kterým se hlásilo, kolik si člověk vydělal,“ vzpomíná zakladatel firmy. „Tím se to celé zlegalizovalo. V devadesátých letech jsem pak zaměstnal první švadleny. Dnes pro nás pracuje patnáct až čtyřicet lidí, podle sezony.“ Z kapacitních důvodů firma v současnosti některé výrobky rozešívá v Asii, v Turnově se pak všechny kompletují a kontrolují. „Chtěli bychom být zároveň stále cenově dostupní lidem, kteří mají rádi hory a přírodu i za špatného počasí,“ dodává pan Rakoncaj.

Peří je jistě skvělé, sledují však představitelé firmy vývoj nových materiálů? „Přehled mít musíte,“ odpovídá Lukáš Rakoncaj. „Sledujeme, s čím přicházejí velké firmy, a rozlišujeme, jestli je to jen marketing, nebo technologická novinka. Už to není jako v devadesátých letech, kdy jste neustále byli pět let pozadu. Když se o nové technologie zajímáte dnes, jste schopni reagovat stejně rychle jako velké firmy. Když se objeví něco kvalitního a dostupného, tak to použijeme.“

Vývoj a prestiž
Pokrok uhání rychle vpřed. Podle Josefa Rakoncaje je z hlediska funkčnosti materiálů a střihů či zpracování mezi dneškem a sedmdesátými léty obrovský rozdíl. Tento trend popisuje i jeho syn: „Ještě před dvaceti lety, když šli naši lidi na Mont Blanc, byli proti Francouzům oblečeni příšerně. Dnes už ten rozdíl není tak propastný. Vidí, co si můžou dovolit, tak si lepší vybavení koupí. A to je dobře.“ Tu dobu si slavný horolezec dobře pamatuje: „S Francouzi a s Italy jsme byli zaměstnáni u firmy Bull, v jejímž programu jsme měli zdolat všech čtrnáct osmitisícovek. Když jsme v základním táboře potkali jiné Čechy, byl rozdíl patrný na první pohled. Dnes už se to srovnalo. A večer se spolu všichni mají o čem bavit – jaký má kdo spacák, bundu…“

I mezi horolezci tedy existuje jakási otázka prestiže, založená na značce a její ceně. Podle Josefa Rakoncaje je takové porovnávání podobné jako v případě automobilů. A platí i třeba v případě cepínů či stoupacích želez. „U těch se řeší váha, terén. Cepíny jsou většinou vyrobené z chrommolybdenu, titanu. Když chcete vyloženě lehký cepín, tak ze slitiny hliníku. Ale ten nelze použít v technicky náročných pasážích. Když nejste člověk s velkým přehledem, tak jdete do obchodu a koupíte to, co tam mají,“ dodává Lukáš.

Jak je to ale s obyčejnými smrtelníky, kteří tráví víkend v Krkonoších? Mnozí si potrpí na hi-tech vychytané oblečení a vybavení, jehož vlastnosti často moc nevyužijí. Nekupují si někteří zbytečně drahou bundu na to, aby ve Špindlu přeběhli z auta do hotelu nebo se prošli po Českém ráji? „To je otázka peněz,“ říká k tomu Josef Rakoncaj. „Lidé jsou masírováni reklamou, tak jdou a koupí si to nejlepší. Co kdyby někdy v budoucnu potřebovali spacák do minus třiceti stupňů? Chápu, že někdo může říct, že je to zbytečnost, ale co když se něco stane? Budete si pak vyčítat, že jste na to měl peníze a nekoupil si to.“

Lukáš Rakoncaj přiznává, že zájem o nejlepší možné vybavení je pro jejich firmu důležitý a nabídka pouze pokrývá poptávku: „Jestli to lidi chtějí, my jim to nabídneme. Když to nevyužijí, je to jejich věc.“ Upozorňuje však, že takové rozhodování začíná už u jídla, kde lidé rovněž dají na značky. A tak to pokračuje přes další zboží až okrajově k tomu outdoorovému. „A taky hraje roli to, jestli máte něco, co jiný nemá, upozorňuje jeho otec. „Čím dražší, tím lepší.“ Možná v tom ale jedeme všichni, jak nás upozornil Lukáš Rakoncaj: „A proč vy máte iPhona a vy Nikona? To je to samé – jsou to prověřené značky. Když si je můžete dovolit, proč byste si je nekoupily? Lidé nechtějí mít se zbožím problémy. Nepůjdu si koupit nějaký bezejmenný výrobek.“

Někomu stačí málo
O tom, v čem se do hor vypravují evropské výpravy, máme už nějakou představu. Co na sobě však nosí himálajští nosiči? „Takové hadry. Do základních táborů, kam se jde někdy i po sněhu, jdou naboso nebo v žabkách. A když už je fakt super zima, obalí si nohy do hadrů. Ale výškoví šerpové, kteří pracují pro agentury, jsou vybaveni stejným materiálem jako členové expedice,“ vzpomíná starší z Rakoncajů. „Oni jsou na to zvyklí a jsou otužilí. Dáte jim spací pytle a oni je prodají. Když jim je zima, tak zalezou pod plachtu a zatopí si,“ dodává Lukáš a záhy zmiňuje také značné rozdíly mezi vybavením nepálských a pákistánských výškových nosičů: „Nepálští nosiči jsou nejen líp vybaveni, ale jsou také daleko šikovnější. Vládní limit pro jejich náklad je třicet kilo, zatímco v Pákistánu je to pětadvacet kilo.“

I oba Rakoncajové během cest do hor prověřili různé vychytávky. Pokud je to možné, uplatní je i ve svých výrobcích. „Někdy jsou to ale věci, které jsou upravené tak, že vyhovují jenom vám a nedají se prodat. Čím déle jsou lidi v extrémních podmínkách, tím více jednomu vyhovují třeba kalhoty s bundou a jinému kombinéza,“ vysvětluje Lukáš Rakoncaj. Základní tajemství dobrého horolezce, a nejen jeho, je však prosté a je zadarmo. „Základní princip je jednoduchý – mít co nejmenší batoh. Umět se sbalit do malého batohu je asi největší um.“ A dodává: „Co nemáte, to nepotřebujete! Můžete mít malou tubičku s pastou na zuby, kartáčku stačí půlka. Takhle se to skládá a nejednou máte desetikilový batoh, zatímco vedle máte člověka s batohem dvacetikilovým.“

Do hor se dnes kromě kovaných horolezců vydává i řada turistů. Pan Josef říká, že samotnému turismu příliš nerozumí: „Turistou jsem tak trochu byl v sedmdesátých letech, když jsem vstoupil do klubu Lokomotiva Turnov, díky němuž jsme měli zdarma jízdenky do Tater,“ vzpomíná. „Na zápočet jsme o tom museli sepsat článek – třeba o tom, jak jsme dvakrát brodili vodu – a tak jsme během čtrnácti dnů byli mistři turistiky.“

Dnes už do vysokých hor nechodí, téměř každý týden si ale udělá výšlap do Jizerek nebo do Skaláku. V jeho šlépějích však pokračuje jeho syn, který se do velehor vypraví přibližně jednou za dva roky: „Je to hrozně jednoduchý. Vezmete si batoh, koupíte si letenku a odjedete.“ Na rozdíl od řady moderních „horolezců“ k tomu moc technických hračiček nepotřebuje: „Stačí jedna měsíční cesta do Nepálu, bez telefonu. Když se vrátíte, tak se divíte, co tady lidé řeší. Denně jsou na mailu, na skypu, na facebooku, bez signálu jsou ztracení. Tam tohle není. Lidé se tam mají dobře.“

„Já už jsem docílil toho, že mi celý den nikdo nevolá. To je úplně geniální,“ přidává se k tomuto tématu se šťastným úsměvem na tváři jeho otec. „A to je znamení toho, že člověku všechno dobře šlape,“ uzavírá Lukáš Rakoncaj. „Je na tom úplně jinak než přetížení manažeři, kteří pořád telefonují. Jemu všechno funguje a může si užívat jenom zábavu.“

Připravila: Barbora Vrablíková, foto: Michaela Heřmanová