Ptáme se

Vít Ježek: Přidáte pár šroubků a jezdí

Vít Ježek o sobě říká, že je proaktivní blázen. Ani mi to říkat nemusel, pochopila jsem velmi záhy po příchodu do jeho kanceláře. Naše setkání letělo po proudu nezadržitelné entuziastické řeči a na jeho závěr jsem si na cestu vysloužila nový kabel k telefonu. Není divu. Vít Ježek je organizátorem projektu komunitního sdílení kol Rekola a aktivním recesistou ve skupině Dětí sídlištní recese – Děsír. Vedle toho je spoluzakladatelem úspěšné společnosti Clevis, která vyvíjí webové aplikace. Z jejich dílny pochází i online systém na půjčování růžových recyklovaných kol, která potkáváte v pražských ulicích. Vít Ježek je jedním z těch, kteří se nebojí vytáhnout paty od svého monitoru a šlápnout si to do boje za živější veřejný prostor.

foto: Alexandr Darius Radecký

foto: Alexandr Darius Radecký
foto: Alexandr Darius Radecký
Prostředky na realizaci Rekol organizátoři sháněli i přes HitHit. 156 lidí přispělo celkem 158 500 Kč. „Peníze jsme byli schopni sehnat i jinde. Dostávali nabídky financování od různých firem, pro které je bike sharing zajímavé téma," říká Vít Ježek.
Prostředky na realizaci Rekol organizátoři sháněli i přes HitHit. 156 lidí přispělo celkem 158 500 Kč. „Peníze jsme byli schopni sehnat i jinde. Dostávali nabídky financování od různých firem, pro které je bike sharing zajímavé téma," říká Vít Ježek.
Crowdfounding byl v projektu důležitý validační mechanismus. „Zjistili jsme, že náš projekt lidi zajímá. A přispěl také budování komunity,“ říká Vít Ježek.
Crowdfounding byl v projektu důležitý validační mechanismus. „Zjistili jsme, že náš projekt lidi zajímá. A přispěl také budování komunity,“ říká Vít Ježek.
Už jste ho viděli na vlastní oči stát na ulici? Od dubna se na něm můžete i projet.
Už jste ho viděli na vlastní oči stát na ulici? Od dubna se na něm můžete i projet.

V Dejvicích a centru Prahy od minulého roku funguje komunitní sdílení kol bez stojanů. Od jara plánujete jeho další rozšíření. Proč vůbec kola sdílet?
Při pohybu po městě může být nejrychlejší jízda hromadnou dopravou, ale poslední část cesty do práce nebo do školy jde člověk pěšky nebo použije právě kolo. Systémy sdílení kol všude na světě řeší právě tak zvaný „last mile problem“. Jeho nejčastějším řešením jsou stanice se stojany, které se umisťují v blízkosti zastávek městské hromadné dopravy. Kola si na těchto místech můžete půjčit, a také je tam vrátit. Různé systémy na sdílení kol fungují skoro všude po západní a střední Evropě. Myslím, že snad jediná hlavní města, která tento systém nemají, jsou Praha, Bratislava a Budapešť. Budapešť ho ale už také nově plánuje (více, pozn. red.).

Rekola však fungují na trochu jiném principu, než stanicové systémy. Jak se objevila růžová kola v ulicích Prahy?
Jezdívám na kole i dálkové trasy. Jednou za rok se seberu a někam vyrazím. Při cestách jsem pozoroval systémy v jiných evropských městech a líbily se mi. Začal jsem uvažovat, co by se dalo uskutečnit u nás. Kluci ze sdružení Žijeme tady mezitím v Suchdole zavedli systém známý z Amsterdamu sedmdesátých let.

V čem spočívá?
Seženete stará kola a natřete je nějakou barvou – kluci je nabarvili na růžovo, protože růžová kola se hůře prodávají, tudíž méně kradou – a dáte je do ulic. Setkal jsem se s nimi a z našeho rozhovoru vyplynula idea současné podoby Rekol. Jedinou novinkou je mobilní aplikace, která vám řekne, kde se kola nachází. Kolo si přes ni pak můžete půjčit. O její výrobu se za nákladovou cenu postarala naše firma.

Co nového mobilní aplikace přináší?
Rekola nejsou jen nějaká služba, snažíme se do nich lidi přizvat. Uvažujeme i o využití herních prvků do provozu. Chceme tak lidi motivovat, aby si půjčovali kola, která stojí nejdéle, případně je přemisťovali tak, aby všechna nestála na jednom místě. Už během testovacího provozu jsme kola pojmenovali, takže jste si mohla půjčit třeba Přemysla Otakara a jet s ním na nějakou misi.

Jaké máte skóre stran krádeží?
V testovacím provozu jsme do města dali čtyřicet kol a deset se jich ukradlo. Toho, že se kola budou krást, vandalizovat, málo používat a opravovat, jsme se báli do začátku. Riziko, že se bude málo jezdit, se naštěstí nepotvrdilo - lidi na podzim jezdili docela dost. V té době bylo vandalizací a krádeží málo. Používání kolům svědčí. Proto nyní zavádíme zmíněnou gamifikaci a testujeme nové zámky. V mobilní aplikaci budou i hrobečky, podle kterých uživatelé zjistí, kde byla kola ukradena. Na nich bude třeba nápis: „Zde skonal Přemysl Otakar“.

Kde kola získáváte?
Hlavně od lidí. Těm, kteří kolo věnují, umožňujeme nějakou dobu jezdit v síti zdarma. Část kol máme od společnosti Kola pro Afriku, která sbírá použitá kola a posílá je africkým dětem. Dohodli jsme se, že nám je budou přenechávat silniční kola, která jsou do Afriky nevhodná, a za každé z nich jim jedno vhodné pomůžeme dostat do Afriky. Tímto způsobem jsme získali prvních sto kol. Teď to vypadá, že nám budou nějakou dobu stačit. Počítáme s tím, že by mohlo být tak pět uživatelů na jedno kolo. To by dohromady znamenalo pět set uživatelů, což je už zajímavé číslo.

Co s koly provádíte?
Kola, která se nám dostanou do ruky, nejsou vždy v nejlepším stavu, takže děláme servisní a barvicí workshopy. Chodí na ně například členové Rekol nebo studenti, kteří chtějí projektu pomoci jinak než finančně. Když jsme dělali barvící dílnu v Klubovně, přidali se i lidi, kteří tam původně přišli jen na pivo. Například takové ajťáky vyloženě baví vypnout a dělat něco rukama. Na barvení je nejlepší kyblík s barvou a štětka. Barva se dostane všude, není potřeba školení a natírat může hodně lidí zároveň.

Na workshopech učíte lidi také kola opravovat, je složité se tomu naučit? Kdo workshopy vede?
Kolo je zajímavý stroj - přidáte pár šroubků a jezdí. Není těžké ho umět opravit. Starší kola ani nejdou snadno rozbít, takže se na ně nikdo nebojí sáhnout. Vedoucí workshopů jsou dobrovolníci, kteří se v současné době starají o kola v jednotlivých městských zónách - něco jako Bicykle Repair Man z Monty Pythonů. Plánujeme, že jim v dalším provozu budeme dávat nějaký velice jemný bakšiš, aby se tomu mohli víc a pravidelně věnovat. Zatím jsme to všichni dělali jen z čistého nadšení a získané peníze šly na potřebný hardware a software.

Kola na růžovo - jedna z úspěšných recyklačních dílen v dejvickém prostoru Klubovna

Jakým městem je Praha pro cyklisty?
To je složitá otázka. Byl jsem teď v lednu v Seville, kde funguje bikesharingový systém od JCDecaux, a je tam spousta cyklistických tras. Jezdí tam každý pořád a přeprava ve městě je proto hrozně rychlá. Tam mi došlo, že je toho k řešení hodně a bude důležité, co tady na bike sharing naváže. Jsou tu organizace, které městský prostor řeší - spoustu let je tu Auto*mat, je tu Uličník, Piana na ulici. Otázka je, co je veřejný prostor obecně, a jak se k němu Češi staví.

A jak se k němu staví?
Nevědí si s ním moc rady. Španělé si veřejný prostor mnohem víc užívají. Tady ho lidi vnímají jen jako médium, ve kterém se přepravují. Ale nevnímají ho jako místo, kde si můžou sednout, vzít si tam knížku nebo počítač, něco si tam zahrát…

Protože je všude hodně aut.

Taky. Jsme hodně zaměření na automobilismus, na druhou stranu je ale v Praze hodně vysoký podíl veřejné dopravy. Ale to MHD bereme zase jen jako médium, které nás někam přepravuje. Já to vnímám tak, že město je organismus, se kterým můžu nějak interagovat, se kterým si můžu nějak hrát. Pro mě jsou kola taky nějakou intervencí.

A vnímáte tu v tomto ohledu nějaký posun?
Já myslím, že jo. S primátorem Hudečkem se objevil Institut plánování a rozvoje města, je tu Ladíme Prahu, iniciativa Nábřeží žije. Ale je vidět, jak komplikovaná je to otázka a jak vznikají politické tlaky. Každopádně jsem optimista, vidím, jak se to hýbe. Město teď dokonce plánuje oficiální stanicový bike sharing.

Co si o něm myslíte?
Jsem za to rád. S městem spolupracujeme, poskytujeme mu nějaká data, takže je možné, že tu Rekola jako doplněk budou fungovat dál. Na druhou stranu nevnímám Rekola jako vyloženě pražský projekt. Přes lokální organizace řešíme jejich zavádění do dalších měst – letos to bude v Brně a v Olomouci. To celé má fungovat jako federace, takže i když jste v síti v Praze, budete si moci vypůjčit kolo i v Brně. Dlouhodobá vize je pak taková, že by bike sharing běžel v každém městě. Takže bychom tu aplikaci a know-how nabízeli dál, aby se na nás mohl kdokoli napojit.

Primátor plánuje uzavřít pruh magistrály automobilům a vyhradit ho pro cyklisty. Blýská se na lepší časy?
Primátor Hudeček vypadá vstřícně, problémem jsou městské části. Konkrétně Praha 1 moc vstřícná není. Nemysleli jsme si, že to bude takový problém. Nevidím právní rozdíl mezi tím, když my dáme do ulic naše kola, a tím, když si tam člověk zaparkuje svoje. Spolupráce s magistrátem je pro nás krok vpřed, nechceme tu dělat nějaké vlny. Je otázkou, jestli jeho kroky skončí u zavedení bikesharingových stanic, nebo jestli vznikne promyšlený systém, včetně propojující sítě cyklostezek.

Umíte si představit, že jedete na kole po magistrále?
K tomu projektu mám málo informací. Záleží na tom, jak to má být provedeno. Jestli ta kola oddělí nějakou betonovou překážkou od zbytku silnice, tak tam snad nebude takové nebezpečí. Pokud tam to oddělení na druhou stranu nedají, bude to pro cyklisty nebezpečné. Málokdo pak cestu po magistrále využije. Ďábel je vždycky v detailech.

Co by se pro veřejný prostor mělo dál dělat? Kam dál pokračovat?
Myslím si, že je to hodně o lidech. Ne jen o těch na radnici, ale i o měšťanech. Těch, kteří po ulici chodí. Nemyslím si, že Ondra Kobza nebo já jsme jiní, maximálně o těch věcech víc přemýšlíme. Nejvíc by pomohla změna myšlení. Městský prostor patří nám všem. Není jen médium, my můžeme a měli bychom s ním interagovat. A mohli bychom se inspirovat v zahraničí, kde jsou lidé na ulici víc. Je tam i víc kaváren, víc věcí se na ulicích dělá.

Jenže otevřít třeba na Praze 1 zahrádku je tak strašně drahé, že si to lidé rozmyslí.
Věci, které se dají instalovat do veřejného prostoru, nemusí být drahé. Třeba si s sebou vezmete malou židličku, když si půjdete číst. Finance reálně nejsou problém, jsou skoro na ulici. Jsou tu firmy a nadace, které smysluplný projekt podpoří. Nám se to u Rekol znovu potvrdilo. Je to tedy spíš o energii. Jak říkají Američané: „Yes, we can!“

Ne každý tento pocit sdílí. Často je to spíše naopak.
Všechno je pak propojené se vzděláním, které se tady nezměnilo od Marie Terezie. Školy produkují lidi „mindsetu“ dělníka, což není v dnešní době informačních technologií potřeba. Máme internet, na kterém najdeme spoustu vědomostí. Změnit proces vzdělávání je možná klíčem k rychlé změně. Aby bylo normální být aktivní. Pak tady toho budou lidé dělat daleko víc.

připravila: Barbora Vrablíková, foto: Alexandr Darius Radecký, archiv Rekola