Ptáme se

Tradiční řemeslo je třeba přizpůsobovat i potřebám současné společnosti, myslí si Iveta Dandová

V Bakově nad Jizerou je malé muzeum, kde jsou vystaveny i výrobky z orobince – od klobouků přes tašky až k botám a oděvům. Bakov byl svého času věhlasným zpracovatelským centrem této všestranné vodní rostliny, jejíž doutníkové květy za socialismu zdobily nejednu domácnost. Zašlou slávu bakovských výrobků připomíná Iveta Dandová, která je poslední z několika málo žen v Česku, které toto tradiční pletařské řemeslo ovládají. Ivetu Dandovou jsme navštívily v Mnichově Hradišti. Byla zima, zrovna bylo po sklizni a pletařka mi vyprávěla o mizejícím řemesle a možnostech pro současný design.

Tradiční řemeslo je třeba přizpůsobovat i potřebám současné společnosti, myslí si Iveta Dandová
Tradiční řemeslo je třeba přizpůsobovat i potřebám současné společnosti, myslí si Iveta Dandová

Připravila: Kateřina Přidalová • Foto: Iveta Dandová, archiv

Loni jsem pro náš časopis vedla rozhovor s ekvádorským architektem a designérem Juanem Fernandem Hidalgem o zpracování ekvádorské rostliny totora, česky nazývané skřípinec. Je podobná orobinci a dá se tím pádem zpracovávat podobně.
Já jsem skřípinec naživo nikdy neviděla, ale říká se, že se dá zpracovat stejně jako orobinec. Jsou ze stejné čeledi. Skřípinec údajně roste v některých lokalitách i u nás. Upozornili mě na to lidé, kteří se zabývají amatérskou archeologií, skřípinec byl totiž v pravěku hojně zpracováván.

Jak se liší rákos a orobinec?
Lidé je často zaměňují. Rákos má ale duté, tvrdé stonky, které mají kolínka, zatímco orobinec je uvnitř pěnový a má vzduchové komůrky. Je podobný jako skřípinec, úžasný na zpracování všeho možného a jemný do ruky. Na můj kurz pletení z orobince chodí lidé, kteří už pracovali s proutím nebo s pedigem a pletli si košíky. Ten pedig je dnes hodně častý, protože je dostupný a dá se koupit.

Zatímco orobinec si jako materiál nekoupím.
Ne, ten si musíte sklidit. Ale není orobinec jako orobinec. Máme úzkolistý, který je pro pletení lepší, ale na rybnících se častěji vyskytuje širokolistý.

Širokolistý orobinec nelze podobně zpracovat?
Dříve se používal v bednářství jako těsnicí materiál, jeho stvoly se vkládaly mezi prkna sudů. Na rozdíl od úzkolistého, který je delší, má širokolistý silnější šupiny a nemá takovou délku využitelnosti, kterou potřebuji třeba pro pletení tašek. Širokolistý je kratší a nepotřebuje vyloženě růst ve vodě, stačí mu vlhký příkop. Rozdíl mezi nimi poznáte i podle květu. Jeden má úzké nazrzlé doutníky, druhý naopak široké, hodně tmavé až do černa.

Tradice v Bakově nad Jizerou vycházela z toho, že se zde rostlina hojně vyskytovala?
Orobinec byl v mokřadech u řeky Jizery úplně všude. Když se na konci 17. století zakládal klášter v Mnichově Hradišti, mniši už sem přišli se znalostí technologie zpracování této rostliny. Kromě věcí duchovních potřebovali i něco tvořit a začali do sklizně zapojovat i místní obyvatele. Ti se nejdříve naučili orobinec sklízet, ale postupně pronikali do tajů řemesla. A osvojili si ho natolik, že se Bakov stal důležitým centrem pletení.

Velký rozmach řemesla a dokonce mezinárodní odbyt bakovských výrobků se udál v 19. století. Kromě místního trhu byly výrobky rozesílány i na výstavy a veletrhy do dnešního Německa, Rakouska i vzdálenější ciziny. Dobře šly na odbyt do Afriky klobouky zvané Holubovky. Do zahraničí se také vyvážely tisíce pantoflů a bačkor. Svého vrcholu dosáhla výroba orobincového zboží krátce před 1. světovou válkou. Po roce 1950 řemeslo začala postupně vytlačovat průmyslová výroba. V místním Okresním průmyslovém podniku (OPP) Bakov nad Jizerou byl sice zřízen učňovský obor, který měl řemeslo oživit, ale tradice předávání zkušeností z generace na generaci byla přerušena a po rozpadu OPP v roce 1992 výroba zcela zanikla.

Kde jste se techniku naučila? Vyučila jste se na bakovské škole, nebo jste vyrůstala v rodině, kde se pletlo?
Ne, já jsem se to učila už jen od pletařek. Pracovala jsem tehdy u prkna, v projekci OPP, a protože jsem si chtěla zkusit něco tvořit, začala jsem navštěvovat místní pletařskou dílnu, kde pletly ženy a postupnými kroky mě učily.

I když musím říct, že pletení z orobince jsem viděla u mojí pratety. Neexistovalo tehdy jít si koupit tašku. Když ji někdo potřeboval, tak si ji zkrátka upletl, v každé rodině byl vždy někdo, kdo to uměl. Navíc můj tatínek pracoval v OPP a měl na starost během roku objíždět lokality a zjišťovat, kde se orobinec vyskytuje. V 70. letech výrazně ubylo rybníků a tak musel nasmlouvávat sklizeň materiálu z Pardubic a jižních Čech.

Kdy se chodí na orobinec?
Sklízí se v zimě. Co se v zimě nažne, tak se během roku zpracovává. Každý rok vyroste nový. Když to vysekáte, rostlina se obrodí. Je to jako s trávou, taky se musí pravidelně síct. Rybníky se taky musejí obhospodařovat, aby nebyly zarostlé takzvanou stařinou. Stvoly, které zůstanou na rybníce více let, se stávají nekvalitními, zpuchří a zvýší se riziko napadení škůdcem.

Je zima, sklizeno a na zahradě máte otýpku orobince, který se suší. Popište mi, jak to děláte. Údajně je příprava materiálů dlouhý, několikaměsíční proces.
Ideální stav je, když je rybník vypuštěný a mrzne tak, aby bahnité podloží zatuhlo a vy jste se po tom mohla pohodlně pohybovat. Takové podmínky bohužel už léta nebyly. To si pak musíte natáhnout vysoké rybářské holínky a jdete do rybníka. Když se vám bahno dostane ke kotníkům, nohu těžko vytáhnete. Je to spíš práce pro chlapy. Další věc je, že se musí sklízet každý stvol zvlášť. Musíte ho seknout srpem co nejníže u oddenku. Pak si stvoly orobince svážete do otepi a vynesete na břeh.

Jaká část rostliny je pro vás nejlépe použitelná?
Ty nejlepší a nejměkčí části rostliny jsou dole u oddenku, u bahna. Jak to jde postupně do listů a špiček, ztrácí to hmotu.

A doutník se nevyužívá k ničemu?
Ne, to je květ a využívá se spíše jako dekorace.

Za socialismu to bylo v mnoha bytech ve váze ze samorostu.
Ano, přesně tak. Stonek s květem je dřevnatý, neohne se.

Naznačila jste, že se váš tatínek se zpracování orobince v OPP také věnoval.
Nejdříve nasmlouvával v OPP sklizeň materiálu a vyloženě zpracování materiálu se začal věnovat později. Když odešel do důchodu a nechtěl jen sedět doma, tak si s kamarádem odkoupili v roce 1992 stroje na tkaní rohoží od končícího bakovského OPP. Pokračovali v tom, co OPP celá léta dělal. Dělali rohože zahradnické nebo do interiéru, šili prostírky. V bytech se také používala rohož na obložení za postelí. Krátce potom to ale zavřeli, protože neměli odbyt. Když navíc do nedaleké mladoboleslavské Škodovky přišel Volkswagen, hodně lidí odešlo za lepším výdělkem.

Ironií osudu je, že jste v bývalém významném centru zpracování orobince jedinou nositelkou místní tradice.
Doba se změnila. A navíc sklizeň je těžká a příprava materiálu zdlouhavá. Nikomu se do toho nechce. Po nasekání to musí v otepích celé jaro schnout. Začátkem června začne takzvané loupání. Stonek se oloupe, rozdělí na části a roztřídí se podle kvality materiálu a podle délky a sváže se znovu do otýpek.

Před pletením se materiál ještě namáčí?
Při namáčení se celá otýpka namočí do vody, pomačká se, aby se vzduch z komůrek dostal ven. Zabalí se to. Dříve se to balilo do plátna, dnes vezmu igelitový pytel, zavážu to a tři dny to nechám, aby vlhkost prostoupila celou strukturou. Když se namočí kukuřičné šustí nebo sláma, tak s tím můžete hned pracovat. Tohle trvá déle, je to jiná struktura, houbovitý porézní materiál.

Sláma je poměrně křehká. Tohle je pevnější, že?
Ano, protože sláma je jen dutá šupinka, zatímco tady je uvnitř hmota. Orobinec je pružný a výrobky z něj jsou pevné.

Podobně jako totora, o které mluvil Juan, měl i orobinec využití ve stavebnictví. Naznačovala jste to v telefonu. Mohla byste říct i něco k tomu?
Tatínek se svým společníkem začátkem devadesátých materiál sklízeli a odesílali do Německa, kde teprve docházelo k jeho dalšímu zpracování. Němci jej lisovali a vyráběli z orobince desky, které mají úžasnou tepelně izolační vlastnost. Takže sklízeli i širokolistý orobinec. Pak dělali zmíněné rohože. Jemnější do interiérů, ty hrubší se využívaly ve stavebnictví, pro zateplování skleníků a pro střechy na altány.

Nevadí těmto výrobkům déšť?
Kdepak. Orobinec má svoji lesklou povrchovou vrstvu, po které voda stéká, a barvení není snadné.

Pletete na zakázku? A jaký je zájem?
Ano, jen na zakázku. A mám toho dost, že kolikrát při práci ani nestíhám. Jsem totiž ještě vychovatelka ve školní družině. Věnovala bych se tomu víc, ale doba je uspěchaná. Sklizeň je komplikovanější, mizí pletařky, které by předávaly techniku dál. Ale to je problém v mnoha řemeslech.

Co kromě pěkně připraveného materiálu potřebujete k pletení?
Dřevěné formy, sama bych tvar v ruce neudržela. Mám dřevěné formy na klobouky, tašky a další věci. Plete se na klíně.

Jak dlouho zabere udělat klobouk?
Samotné pletení klobouku na dřevěné formě zabere cca čtyři hodiny. Předchází tomu však dlouhý, výše zmíněný proces sklizně a přípravy orobince. Dále doba pletení závisí na kvalitě materiálu. Ten je vlivem prostředí různý, mění se klima. Jsou suchá léta a orobinec je rostlina, která potřebuje vodu, a když neprší, tak vyroste podprůměrně nízká. Anebo vůbec nevyroste, pokud byla v rybnících, takzvaných nebácích, které nemají žádný přítok a jsou závislé jen na tom, co naprší z nebe. A taky se do vody stahuje chemie. Rostlina sice vyroste vysoká, ale struktura vevnitř je přitom řídká. Je to vyhnojené jako ta velká jablka v supermarketech, která sice vypadají krásně, ale jako jablka nevoní ani nechutnají.

Vaše produkce je závislá na tom, kolik toho v zimě sklidíte. Stalo se vám někdy, že jste neměla materiál?
Ne, zatím se mi to nestalo. I když pán, který pro mě sklízí, říkal, že letos je to hodně špatné.

Můžete používat materiál i starší?
Ano, pokud je materiál dobře nasušený, roztříděný a uskladněný, tak ano. Vydrží léta. Zatím jsem se nesetkala s tím, že by pro své stáří nebyl použitelný.

Design tašek a výrobků vychází z forem?
Tvar ano, ale vzory si dělám podle sebe. Inspiruji se starými vzory. Mám tady sbírku starých věcí od pletařek z Bakova. Jemné vzory na tašky nebo bačkory už bohužel neudělám právě kvůli horší kvalitě materiálu. Stvoly již v dnešní době nejsou vlivem změn klimatu tak jemné, tomu se podřizuje i volba vzorů.

Některé věci jsou tmavší, to je stářím?
Ano, to je patina. A dříve ještě výrobky sířili. Zavřeli je do beden, kde by umístěn sírový knot, který se zapálil a vzniklé výpary upletené výrobky svým působením vybělily.

Jinak se orobinec povrchově neupravuje?
Ne, nechává se tak. A je na údržbu jednoduchý, omyje se jen vodou a nechá se proschnout na vzduchu.

Děláte i kurzy, jak velký je o ně zájem?
Dělám tři letní kurzy doma v Mnichově Hradišti a dále lektoruji na místech, kam se již tradičně každý rok vracím. Jsme rádi, že lidé mají zájem, ale na druhou stranu si musím materiál šetřit, protože ho rapidně ubývá a orobinci se v přírodě přestává dařit.

Když jezdíte na nějaké předváděcí akce, jak na vás lidi reagují?
Občas jezdím do skanzenů. Sedím tam a prezentuju řemeslo. Jsou lidi, kteří to ocení, ale jednou se mi stalo, že za mnou přivedli chlapečka a maminka mu říkala: „Vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš učit.“ To bylo hodně smutné.

Tohle se přece dětem říká o popelářích.
No ano, byla to výjimka, ale nedá se na to zapomenout. Velké pozitivum na druhou stranu je, když vidím, jak si lidé z kurzu váží toho, že si vyzkoušeli, co všechno za výrobou takové ošatky stojí. Navíc se při té ruční práci zrelaxují. Takže mám častěji pozitivnější zpětné vazby.

Takže dokud bude v přírodě orobince, budete plést?
Ano, ráda bych. Je to skvělý, hřejivý materiál. Mám třeba pro kocoura ošatku, ve které se vyhřívá. Díky vzduchovým komůrkám ve stvolu je to bezvadný izolant.

Když za vámi přijde designér s konkrétní představou, tak pro něj zakázku uděláte?
Ano, několikrát jsem takovou zakázku dělala pro absolventy UMPRUM (pozn. red.: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Navrhli si soupravu kabelky s kloboukem včetně tvaru a výpletu. Dělala jsem pro ně také vestu na módní přehlídku.

Všestrannost rostliny může mít tedy využití i v současném designu. Mluvila jste o tom, že je to hřejivý materiál. Dokážete si třeba představit, že by se používal třeba pro výplet židlí? Nebo co vás k tomu napadá?
Určitě si dovedu představit využití orobince v současném designu. Interiérovými designéry a módními návrháři jsem již několikrát oslovena byla a ke spolupráci došlo. Určitě se takovým příležitostem nebráním ani do budoucna. Vždy je to pro mě výzva. Kromě udržování tradice je třeba řemeslo také posouvat dál podle nároků a potřeb současné společnosti, což se daří i díky těmto zajímavým možnostem spolupráce.

Kupříkladu konkrétně zmiňované výplety židlí jsme již na základě poptávky zákazníka realizovali. Oproti sériově vyráběnému nábytku se ceny samozřejmě pohybují v jiných relacích, což jsou ne všichni zákazníci ochotni akceptovat.

Co vás ještě na orobinci fascinuje?
Pro mě je inspirující to, že lidé dříve dokázali celou rostlinu využít bezezbytku. Ty škaredé části nechávali na zatápění anebo tím podestýlali dobytku. Z části pletli rohožky na boty a z jemných zbytků, výštipků, se tvořily copánky třeba na vánoční ozdoby. Neměli tak žádný odpad. Taška sloužila nejdřív jako nákupní, pak když se uvolnila ucha, tak se improvizovaně spravila, a s taškou se chodilo třeba na trávu králíkům. Když se taška zničila úplně, spálila se.

Dá se orobinec řízeně pěstovat? Když byste měla rybník?
To je otázka a záleží na okolnostech. Já ale nemám rybník. Pokud se do rybníka nasadí tolstolobik a ryby tohoto druhu, tak orobinec vyžerou. V prodeji jsou sazenice širokolistého orobince, protože se používá do čističek odpadních vod. Sazenice úzkolistého se neprodávají, takže nevím, jak by šel pěstovat. Snad zkusit ze semínek, když jsou palice pořádně vyzrálé.

Dokážete si představit, že byste se zapojila do nějaké iniciativy za pěstování a využití orobince? A co by se pro to muselo udělat?
Nejsem odborníkem na pěstování rostliny. Co se týče zpracování materiálu, ráda se podělím o své zkušenosti, které jsem v průběhu let získala. Určitě by bylo potřeba začít důkladným zmapováním lokalit možného výskytu orobince úzkolistého a zajistit jejich management v podobě pravidelné každoroční sklizně porostu. V dalších krocích by bylo nezbytné zajistit prostory pro uskladnění a zpracování materiálu a samozřejmě také lidské zdroje, které jsou technikou nenahraditelné. Nedostatek pracovních sil ochotných účastnit se náročné sklizně orobince, která se odehrává v nepříznivých podmínkách, shledávám jako největší problém. Bohužel je v naší společnosti ruční řemeslná práce degradována a nedostatečně oceněna, což může být pro potenciální zájemce značně demotivující.