Jak to vidí

Kateřina Zvelebilová: Ze skanzenu zpět mezi lidi

Proč se u nás automaticky předpokládá, že keramik, košíkář nebo řezbář si na slušné živobytí vydělají těžko nebo vůbec? Při pracovním pobytu v Anglii jsem žila v domácnosti košíkářky, která mi svým životním přístupem pomohla jeden z našich problémů řemesla pochopit a pojmenovat.

Kateřina Zvelebilová: Ze skanzenu zpět mezi lidi
Kateřina Zvelebilová: Ze skanzenu zpět mezi lidi

Lindě je padesát devět let. Pletení košíků a práci s proutím se věnuje celý život. Pletení a pěstování materiálu však zabírá stěží třetinu jejího pracovního času. Zbytek vyplňují kurzy všeho druhu. Soustředěná setkání malé skupinky zájemců v krásné dílně pořádá jen dvě do roka. Věnuje se hlavně základnímu tvoření s dětmi a mládeží, kdy více než svou znalost proutí předává lásku k řemeslu, cit pro materiál a jeho koloběh z pohledu ekologie a udržitelnosti.

Jak? Například ve školách, u ní na zahradě nebo třeba na narozeninové oslavě, kam si ji jako součást programu objednají rodiče dětských oslavenců. Kromě šíření dotyku s řemeslem si tak vychovává zákazníky a ovlivňuje způsoby spotřebního chování. Dívám se, jak Linda s úspěchem prodává košíky za čtyřnásobky českých cen. Jako poučený, ekologicky smýšlející a řemeslo uctívající zákazník však oproti u nás vidím zásadní rozdíl. Řemeslo je prezentováno na trzích jako něco minulého a v dnešní době konkurence neschopného, jen jako romantická historická zajímavost.

Dílna s proutím na oslavě narozenin

Místo sebejistoty výrobců, kteří by poučili o kvalitě a předali plody své práce v širší souvislosti, vidím jen image chudého řemeslníka, který to má těžké a je tak trochu „out“. Prodejci košíků na tržištích jsou pasivní, občas pletou na místě, ale spíš jako živý skanzen. Nemají odvahu postavit se za své výrobky, a tak prodávají pod cenou.

Dnešní doba vyžaduje více snahy. Širší veřejnost – potenciální zákazníci – už zapomněla, co všechno obnáší košík vyrobit, a spolu s tím i jak má kvalitní košík vypadat. Že když je upleten poctivě, vydrží desetiletí. Že vrb je spousta druhů s různými vlastnostmi, že se máčí a napařuje, že se její kvalita při nešetrném převážení zhoršuje, a že nejlepší je si pěstovat a zpracovávat vlastní, aby měl košíkář kontrolu nad kvalitou zboží. Kdo jiný než tvůrce jim má tohle povědomí předat, vysvětlit a oživit? Ten, kdo proutí ohýbá denně, kdo si ho pěstuje, nositel toho velkého propojeného klubka vědomostí, zkušeností a znalostí.

Když řemeslník dostává i méně než padesát korun za hodinu práce, jak má pak věřit, že je jeho práce důležitá, cenná a obdivuhodná? Nevěří. Raději za košík nasadí tak nízkou cenu, aby se dala srovnat s cenou strojně odbytých lámavých výrobků ze supermarketu. Kupující dostane levnější výrobek bez vědomí skutečné hodnoty. A takový bude očekávat i příště. Začarovaný kruh.

Jít s kůží na trh znamená z tohoto kruhu vystoupit. Nejde předně o to, že košíkáři jdou na trh s košíky a hrnčíři s keramikou. Všichni jdou na trh se svou vlastní kůží, se svou osobností a životním přesvědčením. Řemeslník by měl předat krásnou funkční věc se všemi souvislostmi. Věc, ve které je to to nejlepší z něj. Ten, kdo přijímá, by měl pochopit, procítit, přijmout celý tento balíček, a docenit ho na stejné úrovni jako jeho tvůrce. Když nedáme každému proutek až do ruky jako Linda, mohli by výrobci alespoň vysvětlovat, angažovat se, udělat krok směrem k davu. Ať už jde o košíkáře, truhláře, švadleny nebo pěstitele a chovatele, klíč k tomuto porozumění drží ruce pracující, ne platící.

Kateřina Zvelebilová vystudovala tři roky managementu v umění na VŠE. Po inspirujícím roce na cestách se na magisterské studium už nevrátila. Životní příběhy řemeslníků, které potkala v různých zemích, ji dodaly odvahy změnit dosavadní směřování. V současné době je zpět na střední škole, kde se učí na uměleckého truhláře. Vysokoškolské vzdělání jí pomáhá dívat se na tuto oblast lidské činnosti komplexně a reálně, z pohledu výrobce i zákazníka.