JAK TO VIDÍ

Prostor, který povznáší

Nová kniha Pavly Melkové Vnímání prostoru je souborem filozofujících esejů, které zkoumají, jak lidé mohou vnímat své prostředí. Praktikující architektka skrze své teoretické texty hledá, jak zvýšit potenciál již vystavěného prostředí tím, že podpoří jeho pochopení, které povede ke zvýšené citlivosti a vnímavosti.

Prostor, který povznáší
Prostor, který povznáší

Text: Anna Beata Háblová • Úvodní foto z knihy Vnímání prostoru

Už motto v úvodu knihy čtenáři naznačuje, že eseje vyplují i jinam, než jen do známých vod teorií Michaela Foucaulta nebo Maurice Merleau-Pontyho, ale zamíří i k poezii a literatuře, jako například k románu Rjú Murakamiho – V polévce miso. Poezie a literární odkazy se s teoretickými texty organicky proplétají, takže byť některé eseje začínají racionální úvahou, mohou končit příbojem poetických odstavců. Ty v některých místech text osvěžují, jinde příjemně znejistí. V každém případě jsou známkou odvahy, s jakou autorka vykračuje mimo rámec obvyklého.

Kniha vnímání prostoru sestává z dvanácti esejů, přičemž prvních pět se věnuje zostřování pohledu skrze výtvarné a sochařské umění. Pavla Melková nás provází díly Antonyho Gormleye, Evy Hesseové, Adrieny Šimotové, Michala Škody, Alberta Giacomettiho, Stanislava Kolíbala nebo Evy Eislerové a interpretuje vztah jejich děl k prostoru. Melková v umění vidí cestu, jak se dostat z pasti současné doby, která se podle ní „vyznačuje zároveň přemírou a prázdnotou. Přemírou forem a prázdnotou obsahů. Přemírou slov a nedostatkem myšlenek. Přemírou dívání a chyběním vidění. Je třeba redukovat, chceme-li nalézat. A právě zhuštění může být jednou z cest, jak se přibližovat podstatnému.“ Podle autorky jde o možnost, jak přistoupit nejen k umění, ale i k životu.

Esej předělující texty o umění a úvahy o architektuře patří tanci a velmi trefně tvoří i těžiště celé knihy. Tančící tělo zprostředkovává vztah k prostoru podobně a možná ještě intenzivněji než v předchozích kapitolách popisovaná díla, včetně uměleckých šperků Evy Eislerové, které s lidským tělem úzce souvisí a jsou tak pojítkem mezi uměním a pohybem. Pohyb a tělesnost totiž dává vnímání prostoru ještě další vrstvu. Prostor architektury se uskutečňuje až v interakci s člověkem a jeho pohybem. Skrze pohyb člověk prostor spoluutváří.

Tématem tance se dějová linka knihy plně stáčí k architektuře a veřejnému prostoru, a to konkrétně k esejům zabývajícím se bienále architektury jako teoretické platformy, která také může významným dílem přispět k promýšlení architektury. Tato část se zdá být z celé knihy nejzajímavější, protože otvírá zásadní polemiku. Podle autorky byly poslední ročníky bienále věnované především funkčním, sociálním, ekonomickým nebo environmentálním tématům, a opomíjely architekturu jako práci s prostorem a „dalšími rozměry, přesahující pouhé utilitární potřeby.“ Zde vzniká celá škála argumentů, proč právě sociální nebo environmentální témata jsou pro architekturu mnohem důležitější, než samotná práce s estetikou prostoru, která sice vnímavé uživatele může povznést, ale zůstává nadále v rovině formy, byť opřené o duchovní a filozofické rozměry.

Následující esej Poezie – architektura ale architektuře jako službě společenským potřebám nadále oponuje, což také odpovídá tomu, že člověk vnímá svět podle toho, jak je sám založen a vnitřně ustrojen. Klíčem k pochopení pohledu Pavly Melkové na architekturu tak mohou být i její samotné básně, svým abstraktním a filozofickým směřováním levitující trochu mimo dosah obyčejného a každodenního života – byť slova jako obyčejnost nebo každodennost v textech knihy sama používá. Z básní Melkové se ale o ní samotné mnoho nedozvíme, jako by si mezi sebou a čtenářem nechávala bezpečný odstup.

V knize Vnímání prostoru proto také chybí vnímání všeho nedokonalého, nevkusného, přízemního. Podobně jako exkluzivní šperky Evy Eislerové se eseje zabývají jen tím, co je vytříbené a výlučné. Byť Melková oceňuje propojení vysokého-vertikálního a civilního-horizontálního, dodává, že tím horizontálním není myšleno nic nízkého nebo pokleslého. Tomu se eseje zřetelně vyhýbají.

Památník Jana Palacha ve Všetatech, MCA atelier

V posledních esejích se Melková zabývá i svými vlastními realizacemi, které jsou na jednu stranu doplněním mozaiky její mnohovrstevnaté osobnosti, na tu druhou ale ukončují jakoukoliv další diskuzi, protože pohled autora na své vlastní dílo bude vždy jednostranný. To ovšem neznamená, že by tyto úvahy čtenáře neobohatily. Umět popsat, vysvětlit a interpretovat své vlastní dílo je totiž mezi tvůrci stále raritou.

Po přečtení Vnímání prostoru tak možná ve čtenáři nezůstanou výrazné emoce, ale abstraktní myšlenky, stejně vytříbené, stříbřité a nadčasové, jako jsou desky knihy i celé její zpracování grafikem Robertem V. Novákem. Důležitost krásy a formální dokonalosti kniha obhajuje i svou podobou. Už jen při jejím listování určitě zažijete takový ten krásný pocit, který povznáší.