Ptáme se

O cembalech s „mikrotruhlářem“ Filipem Dvořákem

Filip Dvořák působí v proslulé české cembalářské dílně Františka Vyhnálka v Hovorčovicích u Prahy a pečuje také o nástroje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění (HAMU) v Praze. Letos v červenci se opět zúčastnil Letní školy barokní hudby ve Valticích, kde již mnoho let zajišťuje ladění a servis cembal a zároveň působí jako korepetitor.

O cembalech s „mikrotruhlářem“ Filipem Dvořákem
O cembalech s „mikrotruhlářem“ Filipem Dvořákem
Filip Dvořák v dílně Františka Vyhnálka v Hovorčovicích (foto: Martina Šimková)
Filip Dvořák v dílně Františka Vyhnálka v Hovorčovicích (foto: Martina Šimková)
Doma při hře (foto: Martina Šimková)
Doma při hře (foto: Martina Šimková)

Z toho vyplývá, že je také aktivním muzikantem: spolupracuje se soubory staré hudby, založil barokní soubor Hipocondria Ensemble, působí v jazz-barokním uskupení Transitus Irregularis a vyučuje na konzervatoři v Teplicích. V jeho zábavném vyprávění se neustále prolínají pohledy cembaláře a cembalisty – konstruktéra a interpreta. Během našeho setkání jsme mluvili o stárnutí nástrojů, labutích brcích i příčinách, které vedly k tomu, že je na českých hudebních školách tolik cembal z dřevotřísky.

O konstrukci cembal jste se začal zajímat během svého studia na HAMU – jak na tyto chvíle objevování vzpomínáte a jak se stalo, že jste se rozhodl věnovat jejich výrobě, regulování a ladění profesionálně?
Když jste cembalista, musíte se umět o nástroj starat a musíte si ho umět regulovat. A mně se to zvrhnulo– neplánoval jsem, že se stanu součástí výroby a budu opravovat a regulovat cembala všem možným výrobcům. Nejdřív jsem to dělal jen pro sebe, protože mě to bavilo. Když jsem prvně viděl kopii historického cembala, úplně jsem se do ní zamiloval. Byly to vyřezávané, malované, roztomilé a prostě krásné předměty. Měl jsem pocit, že to je pupek světa. A měl jsem pravděpodobně i trochu víc trpělivosti a zvídavosti o jejich konstrukci než jiní.

Řadu let působíte ve vyhlášené cembalářské dílně Františka Vyhnálka v Hovorčovicích u Prahy. Jak tato dílna vznikla?
Pan Vyhnálek je vyučený nástrojař v kovovýrobě. Koncem osmdesátých let založil spolu s Jiřím Vykoukalem dílnu, ale hudební nástroje vůbec nedělali. Iniciátorem toho, že se v Česku postaví první cembalo, byl jazzman Pavel Klikar, který v té době vedl barokní soubor Musica Antiqua Praha. Oslovil Vyhnálka s Vykoukalem, aby mu vyrobili cembalo, ale oni vůbec nevěděli, co to je. To nevěděl v podstatě nikdo a těžko se k tomu sháněly nějaké informace – internet nebyl, bolševik byl.

Museli jste někoho přemluvit, aby vás pustil do muzea, nechal vás to tam nafotit, přeměřit a v lepším případě na to cembalo, pokud bylo funkční, i zahrát. Ale dal se koupit takzvaný kit – cembalo jako stavebnice: přišly vám prefabrikované nařezané části, které se slepily dohromady. Díky cembalistce Zuzaně Růžičkové si Vyhnálek s Vykoukalem jeden kit sehnali, pak si jich koupili několik a takhle vlastně zjistili, jak ten nástroj vypadá zevnitř. Vždycky, když se do něčeho Vyhnálek pustil, tak od toho neodstoupil, dokud to nedotáhl k dokonalosti. Když se mu nepodařilo docílit dobrého zvuku, neřekl si „oni to nepoznají“, radši vyndal rezonanční desku, dal tam jinou a jelo se znova. Ale je fakt, že časem se mu tohle už nedělo.

František Vyhnálek se tedy od osmdesátých let věnuje výrobě cembal. Kolik jich jeho dílna zatím vyrobila?
Kolem stovky velkých cembal a mnoho menších nástrojů, tedy celkem asi sto třicet. Všechny jsou hodně dobré, anebo vynikající. Na rozdíl od jiných výrobců Vyhnálek říkal, že to není v tom, že by něco extra věděl, ale že to je spíš taková „pocitovka“ – mít cit pro materiály a jejich soudržnost. Když jsem pak začal jezdit do ciziny opravovat jiné nástroje, jen zcela výjimečně jsem se setkal s tak dobrými nástroji, jako dělá on. V jeho dílně byla vždycky fajn atmosféra, postupně jsem tam začal jezdit víc, až jsem tam zdomácněl. Nějakou dobu jsem dělal spíše drobnější práce, až po čase pan Vyhnálek řekl: „Tady máte nástroj a dejte ho do kupy.“

Jaká dřeva se na výrobu cembal nejčastěji používají?
Na rezonanční desku, která je nejdůležitější, se používá smrk nebo cypřiš. Na další části se kromě smrku a cypřiše používá také topol a lípa. Byly fabriky, které používaly jako korpus dřevotřísku – na každé škole najdete německé cembalo Lindholm. To se vyrábělo v NDR z odpadu nábytkářské firmy, která dělala z dřevotřísky peřiňáky a postele a z toho, co jim zbylo, montovali cembala. Lindholm byla vlastně nejúspěšnější firma na výrobu cembal – je to absurdní, ale za komunismu kupovaly všechny hudební školy jejich nástroje, protože to bylo za pár korun a bylo to v rámci RVHP. Dneska většinou stojí někde v koutě, v lepším případě je na tom kytka a vypadá to jako sektorový nábytek ze sedmdesátých let.

Jak o tom mluvíte, napadá mě, jestli jsme takový neměli na Ježkově konzervatoři…
Ano, máte ho tam, ten jsem zrovna opravoval (smích).

Mají cembaláři nějaké oblíbené lokality, kam jezdí pro dřevo?
Pan Vyhnálek dříve chodíval po lesích, kde si vybíral, a jezdí také na burzu dřeva do Německa. Vyhlášená pila s rezonančním dřevem je v Chlumci nad Cidlinou.

Co má vliv na dobrou kondici nástroje?
Dřevo se prostě hýbe – takže vlhkost, teplota a stáří. Napětí strun a také to, jak o něj celkově pečujete. Chtě nechtě se to různě kroutí, úplně jinak se na to hraje v zimě a v létě. V létě, kdy je vlhko, se rezonanční deska nacucá vodou a někdy je schopná zvětšit se i o centimetr. Dřív se s tím neumělo tolik pracovat, takže se stávalo, že jste přišla v létě na koncert a rezonanční deska byla vypouklá, že se dotýkala strun a nedalo se hrát. Ideální jsou jaro a podzim – než přijdou květnové a červnové bouřky a začne být vlhko, anebo naopak podzimní sychravo. Proto se taky v létě cembala nevyrábějí a dělají se vždycky v zimě. Je potřeba, aby se to dělalo v tom nejsušším období. Když to uděláte v době, kdy je dřevo vlhké, tak to v zimě, když je sucho, může popraskat.

Kolik cembal se dá za rok vyrobit?
Někteří výrobci, například Ruckers v Antverpách, vyráběli v 16. a 17. století desítky cembal ročně – to je úplně absurdní! Byla to veliká manufaktura s mnoha zaměstnanci. V dnešní době, když je výrobce hodně čilý, udělá jich ročně deset.

Jak cembala stárnou?
V tom je to analogické s akustickou kytarou – není to nástroj jako housle, které zrají, a čím jsou starší, tím jsou lepší. Kytara se dva roky rozehrává, a když je dobrá, sedm let hraje a pak jde do háje. Konstrukce je limitovaná a napětí strun dřevo nevydrží věčně. I proto nejsou ceny kytar tak vysoké jako houslí – výkonní kytaristé je musejí oživovat docela často. A to samé je s cembaly, která mají dvacetiletou, pětadvacetiletou životnost, pak začnou pozvolna stárnout. Když jsem rozdělal nástroj po dvaceti letech, dubový kolíčník, který drží struny, byl jejich tahem úplně prohnutý.

Vyrábíte také trsátka (plektra), která v cembalech slouží k rozeznívání strun. Jaké materiály se k jejich výrobě používají?
Nejčastěji se používá Delrin (obchodní značka termoplastického polymeru, pozn. red.), který údajně vytvořili v Čechách, ale vůbec ne pro trsátka do cembal, ale do hodinových strojků. Je to materiál, který je hodně pevný, tvrdý a kluzký a vydrží hodně, aniž by se odřel. Používáme ho ve formě půl milimetru tenké placičky. Dříve byl třeba v překlápěcích hodinách na nádražích – osazovaly se do něj hodinové osičky. Nevím, kdo přišel na to, že by se hodil do cembal. V barokní době se používal ptačí brk, nebo hovězí a vepřová kůže a pergamen.

Z jakých ptáků se brky používaly?
Havran, kondor, vrána, krocan, v podstatě cokoli, co má trochu hmoty ve střední části brku – z vrabce to třeba být nemůže. Hodně oblíbená a dobrá je labuť, kterou používáme také. A kromě labuti používám ještě jednoho ptáka, ale to je naše výrobní tajemství. Všechny brky musí samy od sebe vypadnout. Když je z ptáka vyškubnete, jsou moc měkké. Nejlepší brky jsou z kondora nebo orla, ale ty se nesmějí používat – dokonce ani ta vypadlá, což nechápu. Jednou jsem měl brk z kondora a trsátka z něj vyrobená byla super.

Jaké jsou výhody a nevýhody Delrinu a ptačích brk?
Delrin může prasknout, ale dokud nepraskne, trsátko brnká. A ptačí trsátko brnká a nikdy nepraskne, ale postupem času se oškrábe a vzniká tak čím dál více nevyregulovaných a jinak znějících tónů – Delrin je v tomto smyslu lepší. Trvanlivost ptačích brk je opravdu malá. Takže buď by si to měl člověk umět sám průběžně opravovat, nebo si to jednou za nějaký čas musí nechat celé vyměnit.

A ve zvuku je rozdíl slyšitelný?
Pro laika mizivý, ale pro mě je velký. A pocit při hře je fantastický. Ptačí trsátka brnkají lépe a v ideálním stavu jsou při hře inspirativnější.

Jaké nářadí nosíte ve své brašně, když se chystáte regulovat cembalo?
To je bolestivá otázka. Za těch 19 let, co to dělám, jsem si vybudoval arzenál nářadí na práci, což bylo několik kufrů se vším možným. Byla tam spousta nástrojů. Říkám tomu „mikrotruhlařina“. Moje práce není nařezat velké fošny a slepit velké cembalo, to dělá v naší dílně truhlář Pavel Jouza a Martin Vyhnálek. Já se zabývám věcmi, které se hýbou a které ten zvuk vyrábějí.. K tomu mám desítky různých „šudlátek“ k jednomu účelu – třeba jen na jeden typ dírky. Vyvrtáte dírku, dáte to do kufru a pak to třeba tři roky nepoužijete. Kamkoliv jsem přijel, mohl jsem s nimi opravit jakékoli cembalo a všechno si dovyrobit. A tohle všechno mi před dvěma lety ukradli z auta… Ale funguju dál.

Pojďme tedy radši k něčemu radostnějšímu. Na které cembalo nejraději vzpomínáte? Které se u vás nějak zapsalo?
Nejvíce mi imponuje jeden nástroj z naší dílny, který mívám často doma. Je to už pětadvacetiletý stařeček, sjezdil půl světa, hodně se na něj hrálo, je omlácený, ale má neuvěřitelnou duši a krásně se na něj hraje. Potřeboval by zrekonstruovat, aby zase byl v plné kondici.

Kromě cembal se zajímáte také o elektronické klávesové nástroje. V čem se to potkává s vaší profesí?
Zajímají mě nástroje, které zvuk vyrábějí mechanicky jako každý jiný hudební nástroj, ale jsou snímány snímačem. Nejvíce mě zaujal klavinet, který začala vyrábět firma Hohner jako elektrofonický klavichord na domácí provozování barokní hudby. Tenhle nástroj se ale nejvíce zalíbil Steviemu Wonderovi a udělal velkou kariéru ve funky kapelách. Musím říct, že klavinet mě momentálně baví téměř tak jako cembala.

Připravila: Eliška Svobodová, foto: Martina Šimková