Ptáme se

Mark von Rosenstiel: Někdy bych se chtěl zanořit do prostoru spolu s ostatními

Před vstupem do ateliéru se ozve rána. Klepu na dveře a otevírá urostlý chlapík. „Huu huu,“ jsou první zvuky, které nahrává diktafon – Mark von Rosenstiel ochotně prověřuje správné nastavení zařízení. Mark je Američan a studoval matematiku a záludnosti kyberterorismu. Teď sedí na pohovce v pražském rezidenčním ateliéru v MeetFactory nedaleko Smíchovského nádraží. Rozhovor prokládá srdečným smíchem. A jak jinak než na elegantním macbooku mi ukazuje své umělecké počiny z posledních let. Dojde řeč i na ten nejnovější, který představí v rámci večerního programu Open Studios 12. března v pražském kulturním prostoru MeetFactory.

Mark von Rosenstiel: Někdy bych se chtěl zanořit do prostoru spolu s ostatními
Mark von Rosenstiel: Někdy bych se chtěl zanořit do prostoru spolu s ostatními

Jak se z matematika stal umělec?
Fakulta, na které jsem studoval matematiku, měla něco jako sesterskou školu, která se zaměřovala na umění. Tam jsem studoval sochu a fotografii, spolu s tím jsem se zabýval abstraktními otázkami matematiky. Umění jsem se ale pořádně začal věnovat, až když jsem dokončil školu. Chvíli jsem se rozhlížel kolem a přemýšlel, jak skloubit dohromady věci, kterými jsem se chtěl zaobírat.

Jak se vám to podařilo?
Začal jsem vyrábět roboty. V matematice i umění mě zajímají hlavně vztahy jednotlivých objektů, což je podle mě jádrem matematiky. Máme čísla – abstraktní pojmy pro kvantitu. A pak různé znaky, které mezi čísly vytvářejí vztahy – díky tomu mohou vznikat nové myšlenky. Umění podle mě pracuje podobně. Umělci vytvářejí objekty, nové vztahy a nové významy objektů samotných. Moje představa byla použít to, co je vlastní matematice v jejích základech, a dát tomu emocionální náboj.

Můžete uvést příklad?
Pracuji hodně analyticky, když věci popisuji, tak používám trochu jiný slovník než lidé, kteří se vyjadřují tradičními výtvarnými prostředky jako socha nebo malba. Udělal jsem například stroj, který na zeď zakresluje děje v místnosti a využívá k tomu podobného principu jako naše neuronová síť při tvorbě paměťových stop a následném zapomínání, je to vlastně externalizace našeho vnitřního procesu.

Mark von Rosenstiel je konceptuální umělec používající matematické algoritmy, které na sebe vzájemně působí a zkoumají lidské vztahy a emoce. Příklad jeho instalace Remember This (2013) (zdroj: markvonrosenstiel.com)

To ale není váš jediný robot, že?
Udělal jsem ještě jeden kreslicí stroj, který slouží jako analogie tvůrčího procesu. Tenhle robot využíval světelné senzory a kreslil podle intenzity světla a stínu na zdi, reagoval na fyzické prostředí prostoru, ve kterém se nacházel, na světelné cykly. Podobně jako my se vyhříval na slunci a reagoval podrážděně na přítomnost stínu.

Je to jakási vizualizace vašeho tvůrčího procesu? Mohli bychom i vaši práci označit jako určitý typ překladu?
Myslím že ano. Pomocí analytických nástrojů se dotýkám zkušeností člověka, které jsou slovy těžko popsatelné. V matematice pracujeme s definicemi, které používáme k vytváření teorémů. A před samotnými definicemi máme axiomy – například v geometrii říkáme, že přímku tvoří dva body, a bereme to jako danost. Podle mě je zajímavé pracovat s principy a domnělými danostmi, skrze které vnímáme sebe samotné, svět kolem nás, vztahy k dalším lidem, to jak se vztahujeme k institucím a k našemu prostoru. Vidím analogii mezi světem, ve kterém žijeme, a abstraktním světem matematiky; ustavování toho našeho světa je neustále probíhající proces.

Instalace We turn our heads towards the light (or wander aimlessly in the dark) (foto: Joe Iano)

Je v Americe problém, když člověk s vědeckým zázemím dělá umění a naopak?
Asi na tom v podstatě nezáleží. Já osobně dělám věci, díky kterým se cítím šťastný, a nazval bych je uměním. A když to někdo vidí jinak, nemám potřebu se bránit. Když dělám objekty, beru to tak, že v nějakém smyslu vytvářím pravdivé okamžiky – něco, co se blíží pravdě. Asi jsem i trošku nerd, zajímají mě různé vědní obory, třeba fyzika a biologie; pozoruhodný je právě ten proces konstruování znalostí, které nám umožňují určitým způsobem vidět sami sebe ve světě, vycházet ze základních stanovisek a dále je prověřovat. A tohle má umění a věda společné, i když se možná nemají moc v lásce.

Jak se v takových případech hledá společná řeč?
V matematice je teorie kategorií, která se zabývá vztahy mezi objekty na velmi abstraktní úrovni, na které jsou spolu schopni mluvit společným jazykem lidé z různých oblastí matematiky. Ale přijde mi, že vědci i umělci, kteří jsou ve svém oboru specialisty, se někdy až vyžívají v tom, že sami sebe uzavřou do izolovaných slovníků. Když si takový člověk začne stavět nedobytný hrad ze svých vlastních pojmů, tak to vnímám jako negativní proces. Někdo si tímto způsobem chrání ego. Naopak stavění mostů mezi takovými hrady a překládání jednotlivých slovníků chce svůj čas a úsilí.

Jak tato situace vypadá v současné době v Americe?
Ve Spojených státech je ale celkově dost hnutí, která podporují propojení vědy a umění. Jsou tam hackeři, lidé, kteří experimentují a vyrábějí si věci po svém, umělci, kteří dělají něco ve stylu objektů založených na vědeckých základech. Těmto tendencím pomáhá i snadná dostupnost nových materiálů a technologií. Což někdy vede k tomu, že lidi dělají módní věcičky, jen protože si řeknou, jé, nebylo by hustý, kdybych spojil tohle s tímhle? I já jsem udělal pár marnejch věcí.To je riziko spojení umění a nových technologií, díky technologiím věci často vypadají dobře, ale chybí jim hloubka.

Obvykle u nich bliká nějaké světýlko…
Ta situace trochu připomíná děti, které si hrají.

Nemohou někdy použité technologie na návštěvníky působit jako odstrašující umělá a komplikovaná překážka k uchopení díla?
Někteří lidé se zaměřují právě na technologická řešení objektů. Koukají, jak je to zapojené, kde je kamera, ale tyhle věci ve skutečnosti nejsou důležité. To, o co mi jde, je jejich zkušenost. Když se mě pak lidé na to dílo ptají a zajímá je jen to, jak je ta věc zkonstruovaná a jak funguje, je mi to trochu líto. Nemluvíme pak o tom, co ta věc je, mluvíme o ní jen v triviální rovině.

Takže byste si radši povídal o významu té věci, interakci lidí?
Obecně nemám rád mluvení, protože se při něm cítím nervózní. (smích) Snažím se zachytit svůj způsob vnímání světa a jeho vztahů a doufám, že lidé vejdou do nějakého vztahu, smyslového prožitku s daným objektem.

Očekáváte tedy od lidí nějakou zpětnou vazbu?
Asi sdílení zkušenosti, nemusí to být zrovna případ setkání s bohem. Stačí mi, když mi někdo řekne, že mu to připomnělo okamžik, kdy poprvé plaval v moři nebo se s někým setkal. Mám radost, když to člověka inspiruje k novým úvahám, třeba k tématu paměti, které jsem zpracovával. Nepočítám s tím, že lidé zachytí nuance, které mám v souvislosti s objektem ve svojí hlavě já, pracuji spíš s jejich emocionální odpovědí.

Marka Rosenstiel vystavoval v různých galeriích od Seattlu po Bangkok.Ve čtvrtek 12. března se s ním a jeho novou instalací můžete setkat během večera otevřených ateliérů v MeetFactory.

Na čem pracujete teď?
Budu tu mít několik desítek světel, která budou rozdělena do menších čtverců – ty budou podobně jako pixely určovat hloubku obrazu. Zajímám se taky o strojovou analýzu a zpracování jazyka, tu chci použít ke zjišťování nálady lidí v okolí MeetFactory. Budu na Twitteru těžit vybraná data. Jednou z věcí, kterou skrze nové technologie vnímáme jinak, je vzdálenost a její fluktuace. Zajímá mě vzdálenost mezi lidmi, kteří se potkávají on-line. Situace už není jasně daná – jako když máme dva kameny, které od sebe leží v určité vzdálenosti. Obrázky v nízkém rozlišení, které budu pomocí světel a algoritmů znázorňovat, poukazují na proměnu emocionální vzdálenosti lidí a možnosti rozlišování hloubky jejich vztahu v on-line světě.

Už jste se v Praze setkal s lidmi, kteří pracují na podobných věcech jako vy?
Už jsem viděl pár představení, ale zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo dělal to samé jako já, což je pro mě vlastně dobře. (smích) Ale je tu docela hodně lidí, kteří pracují s audiem, videem a jejich transformacemi.

Už jste zmiňoval různorodost slovníků napříč přístupy k tvorbě. Jak si rozumíte s ostatními rezidenty v MeetFactory?
Všichni tady jsou úplně skvělý a vzájemně se podporují. Zajímá mě, co dělají lidé kolem mě, a cítím, že i ostatní zajímá, co dělám já.

Ve vašem ateliéru leží na zemi kusy dřev, kabely, před chvíli jste sháněl vrtačku. Vyrábíte si objekty sám?
Většinou ano. Už jako dítě jsem měl to štěstí, že jsem si mohl doma v dílně svého otce vyrábět a stavět různé věci. Dneska se nemusím ptát lidí, jestli by to pro mě vyrobili, prostě si to můžu udělat sám a přesně podle svých představ.

Jeden z vašich dalších projektů Considerations of This Future. This Future. This Future. pracuje s dobře známou podmiňovací větou „Kdybych jen udělal něco trochu jinak, tak…“ Co jste tím chtěl říct?
Lidé často uvažují o minulosti a říkají si, kdybych býval stihl ten ranní autobus, tak bych nepřišel pozdě do práce a… Podobnými úvahami se snažíme na něco nebo na někoho přenést odpovědnost za to, kde a jak jsme skončili. Náš život je ale proces a je podstatné si to uvědomit. Moje instalace se zářivkami ukazovala na to, že když se na konci dne podíváme na právě minulý a spletitý den, tak jsme prostě tam, kde jsme, u té poslední zářivky, bez ohledu na to, jak spletitou cestou jsme tam došli. Sám někdy lituji toho, co se stalo, co by mohlo být jinak, ale je to úplně na nic, což jsem se pokusil ukázat i tou instalací.

Considerations of This Future. This Future. This Future. (foto: Joe Iano)

Neříkáte si teď, kéž bych býval nepřijel do Prahy?
Ne, ne, není to ten případ.

Naproti nám v místnosti stojí kus větve, připsal jste k ní na zeď poznámku, že je to strom. Budete s tím ještě něco dělat?
Chtěl bych přidat další větve a postavit velký strom, možná celé prostředí, které člověka pohltí. Inspirovala mě k tomu návštěva imersního divadelního představení Sleep No More, myslím, že je teď v New Yorku. Přijdeš tam, vezmou ti telefon, oddělí tě od lidí, se kterými jsi přišla, dají ti bílou masku a ty se začneš pohybovat po různých místnostech. Každý vidí něco trochu jiného, bylo to fakt hodně zvláštní. Ale jedna z těch místností mě uchvátila, byl v ní les s napůl umělými a napůl skutečnými stromy, úplně mě to pohltilo. Rád bych udělal něco podobného. Mohlo by být fajn, kdybych na tom spolupracoval s někým z okolních ateliérů.

Ta první větev je trochu minimalistický začátek pro celé imersní prostředí, ale proč ne.
Myslím, že se to bude dál vyvíjet. Věřím, že když se na věc na chvíli dívám a odložím ji do kouta, časem se přihlásí o slovo.

Co je pro vás u artefaktů důležité?
Na věcech mi vadí, když působí chladně. Lidé se podívají a řeknou, super, je to čínská mikrovlnka a vaří to jídlo. Druhá věc je, že jsem docela vysoký a mám rád věci, vedle kterých nejsem moc vidět. Proto nedělám malé věci, kdykoliv mám příležitost, dělám věci velké. Myslím si, že nejde oddělit dílo od osobnosti autora, ani u nějaké minimalistické krabice, která bude ležet na zemi. A proto budu vždycky dělat věci, díky kterým se budu cítit menší.

Mark zkoumá možnosti rozptylu vztahu umělecké praxe a potenciálu objevení pravdy tvůrčími prostředky.

Docela mě překvapuje, že tohle říká zrovna Američan. Státy mám spojené spíše se supervelikostí všeho možného.
Prostě nemám rád, když jdu do baru a moje hlava trčí nad všemi ostatními jako periskop. Někdy bych se chtěl zanořit do prostoru spolu s ostatními. Myslím, že lidé, podobně jako já, někdy touží po tom zažít pocit splynutí s proudem, blíže porozumět tomu, co zažívají ostatní. Ale nemyslím si, že se nám někdy podaří perfektně sdílet jeden okamžik s dalším člověkem, je těžké nezaujatě sdílet zkušenost někoho jiného. Zároveň je to podle mě i důvod, proč lidé neustále vytvářejí nějaké věci – snažíme se něco sdílet, a to s co největší přesností.

Přibližuje aspoň vás práce umělce k přítomnému okamžiku?
Zažívám momenty, kdy mám pocit, že jsem se dotkl absolutní pravdy, takový okamžik je naprosto průzračný; stane se mi to u věci, kde není nic navíc – pak je perfektní, alespoň pro mě. Přitom doufám, že i další prožijí alespoň částečně něco podobného. Ale i takový nezapomenutelný a dokonalý okamžik postupem času bledne. Některé věci mohou při pohledu do minulosti působit směsně. Podle mě je pravda něco, co nikdo nikdy nemůže najít natrvalo.