Ptáme se

Knihtisk v 21. století nemusí být staromilství. Je to životaschopná, současná technologie, míní tiskař Jakub Horský

Spousta dřeva, olova a oceli! V mezinárodním kontextu se této technologii říká letterpress. „Je to přesnější označení než běžnější český výraz knihtisk,“ říká Jakub Horský z tiskařské dílny a grafického studia Upupaepop z Hradce Králové. Knihtisk je prastará technologie tisku z výšky, kterou v renesanci dotáhl k dokonalosti Johannes Gutenberg. Před nástupem ofsetového a později digitálního tisku se takto tiskly hlavně knihy. Dnes se ve studiu Upupaepop a v řadě zahraničních dílen se starými stroji experimentuje a hledá se jejich využití pro současný grafický design.

Knihtisk v 21. století nemusí být staromilství. Je to životaschopná, současná technologie, míní tiskař Jakub Horský
Knihtisk v 21. století nemusí být staromilství. Je to životaschopná, současná technologie, míní tiskař Jakub Horský

Připravila: Kateřina Přidalová • Foto: archiv Jakuba Horského

Nedávno se mi dostala do ruky vaše kniha o letterpressu v 21. století. Část knihy jste věnoval historii technologie, část návodům, jak si doma tisknout, a díl patřil rozhovorům se zahraničními tiskaři. Zaujalo mě, jak jste přirovnával princip tisku z výšky ke každodenním otiskům: takový otisk rtěnky, pneumatiky nebo zvířecí stopa ve sněhu jsou pro vás vlastně malé grafiky.
Je to tak, letterpress funguje na principu otisku, tedy razítka.

Co vás vedlo k tomu vydat takovou knihu?
Původně jsem si ani nemyslel, že to bude kniha, ale spíš skripta pro školy. Ta kniha je tři roky stará a stále je o ni zájem. Bylo pro mě důležité také ukázat, že si člověk může doma tisknout jen tak pro radost. A nepotřebuje k tomu nutně tunové stroje a stovky písmenek.

Kniha ale není tištěna knihtiskem.
Ne, kdepak. Knihy v dílně neděláme, ruční sazba by byla hodně náročná na čas.

Jak jste se k letterpressu dostal?
Studoval jsem v Brně na Fakultě výtvarných umění (FAVU), v ateliéru Papír a kniha, a tam jsem začal tak různě tisknout a zajímat se o materiál. Tiskařské záležitosti mě vždycky moc bavily a zvlášť ty přesahy, kdy narážíte na to, že digitální i ofsetový tisk má mnohdy omezené možnosti. Ale na FAVU jsme v té době zázemí pro knihtisk neměli.

Nebyla tam dílna?
Ne. Ke knihtisku jsem vlastně přičichl v Anglii, kde jsem byl na výletě a na trhu jsem tam viděl kasy s písmy. Pořídil jsem si je za pár liber jako objekt, se kterým budu experimentovat. Ty písmové štočky mi vizuálně imponovaly.

Ve vaší knize se dotazovaní tiskaři a designéři ze zahraničí dostali k letterpressu zhruba ve stejné době jako vy, okolo roku 2010. To může souviset s celkovým zájmem o řemesla a ruční práce.
Ano, v tom roce jsem byl v Anglii a začal se o to intenzivně zajímat. Byla o tom pak i moje diplomka. O něco později, v roce 2012, se mi podařilo sehnat první část mojí tiskárny a pár písem.

Jak jste vybavení sháněl?
Bylo to složité, na rozdíl od jiných zemí bylo u nás vybavení knihtiskových tiskáren víceméně nedostupné. Komunisti tiskové stroje totiž kvůli cenzuře cíleně likvidovali, chtěli tak zamezit šíření informací podomácku. Naštěstí se ještě stále najde pár nadšených starých tiskařů, kteří z lásky k řemeslu ve sklepě či garáži uchovávají staré stroje či pár kas s písmy. S postupujícím věkem pak chtějí materiál předat, a vlastně není komu. Často jsem se tak setkal s velmi vřelým přijetím a možností materiál odkoupit. Takhle po částech vybavuji svoji tiskárnu už osm let. Lze samozřejmě rychleji sehnat vybavení ze zahraničních internetových bazarů, ale není to laciná záležitost. Navíc člověk přijde o možnost pracovat s českou diakritikou a mě zajímají hlavně původní česká písma i s jejich příběhy. I tak v tom hrálo velkou roli stavební spoření od mých rodičů, kteří si zřejmě zprvu představovali, že ho investuju úplně jinak.

Kam jste všechny ty stroje dal?
Dílnu jsme začali budovat v suterénu rodinného domu prarodičů. A jak se pořád zvětšujeme, tak se probouráváme dál a dál, ale dnes už vlastně není moc kam. Příští týden si třeba jedu pro zlatičku na ražbu a už nevím, kam ji dám. Naše dílna je náročná na prostor i na váhu, nemůžeme být nikde v podkroví. Náročná je i doprava strojů, k jejich převozu si musím najímat hydraulické jeřáby.

Jste malé rodinné studio, vy jste tiskař, vaše žena Eva Horská je ilustrátorka. Na webových stránkách máte uvedeno, že kromě věcí na zakázku děláte i autorské věci. Například za ilustrace pro hrací karty OPI byla vaše žena nominována na Czech Grand Design. Jak složité bylo získat první zakázky a klienty?
Ani dnes nemáme příjem vyloženě jen z knihtisku, děláme normálně i digitální zakázky a fungujeme jako grafické studio. Navrhovali jsme třeba vizuální styl pro pražírnu kávy. Potisk jejich sáčků jsme dělali knihtiskem, jiné výstupy, jako třeba kampaň na sociální sítě, byly digitální. Kombinujeme různé postupy.

Když přemýšlím nad první zakázkou, nebylo to tak, že bych si řekl, že založím firmu a musím sehnat kšefty, jinak nebudu mít co jíst. Tehdy jsem učil ve škole a odpoledne jsem si pro sebe a s kamarády tiskl a prodával autorské věci.

Co třeba?
První knihtiskovou věcí byl kalendář na rok 2013 a distribuovalo se to přes kamarády. Pak se začali lidé ozývat.

Co je na vaší práci zaujalo? Myslíte si, že je to kromě vizuálu i ten haptický požitek z tiskoviny? Otisk matric dělá papír mnohem plastičtější.
Někdo říká, že současná polygrafická produkce je sterilní a na knihtisku oceňují, že je tam vidět ruční práce. Vidíte reliéf, je to absolutně haptické. Taky můžeme používat úplně jiné materiály než u ofsetu nebo digitálního tisku, buničinový papír s gramáží 400 digitálním strojem nepotisknete. Já si s tím můžu hrát a můžu si dovolit potisknout všechno, co je placaté.

Když se řekne knihtisk, vybavím si formáty jako vizitka, svatební oznámení, malé drobné exkluzivní věci v malém nákladu. V grafických studiích se obvykle tato tisková technologie nevolí, což může být právě tím, že u nás není moc rozšířená. Dnes už je dokonce exkluzivní i ofset. Všechno se tiskne digitálně. Z vaší publikace přitom vyplývá, že knihtisk může být plnohodnotnou tiskovou technologií právě pro malé náklady.
Je to tak. Hodně mě potěšilo, že mě nedávno oslovila jedna paní z brněnské Katedry slavistiky na Filozofické fakultě s tím, že by chtěla vizuální styl pro literární festival Bruna Schulze. Byla prý na festivalu v Lublinu a fascinovaly ji tam knihtiskové plakáty. Zaujala ji na tom právě určitá nedokonalost, kterou ty věci mají. To je mimochodem častá věc, ale kolegové z Itálie vždycky říkají, že tato nedokonalost není v knihtisku cílem, ale průvodním jevem daným stářím matric. Snažím se tedy vždy tisknout, co nejlépe to jde.

Jenže tady byla součástí zadání patina.
A mně se náhodou pod ruku dostaly staré dřevěné litery z Brna, tak jsme jim navrhli dvoubarevný typografický vizuál. Některé litery byly prožrané červotočem, takže to získalo přirozeně nedokonalý ráz. V Brně z toho byli nadšení, studenti si plakáty rychle rozebrali, mělo to velký ohlas. Pak se to různě skenovalo a dělali se s tím další výstupy jako kampaně na web a podobně.

Nicméně ta požadovaná patina je hodně citlivá a vyčerpatelná. Bojím se, aby za mnou pak nechodili jen lidi, co chtějí takový ten grunge styl. Když se to pořád opakuje, stane se toho manýra. Občas tak vznikají věci, které vypadají jako obrázky z Instagramu, je to vidět i u některých prací zahraničních studií. Pohybujeme se na hranici kýče.

To chápu, je tenká hranice mezi tím, co je autentické, a co ne. Dnes je plný internet obrázků a písem ve vintage, retro a grunge stylu, které právě patinu digitálně simulují. Pro mnoho lidí je to od té autentické patiny nerozpoznatelné. Při vaší práci nakonec přidanou hodnotu přináší právě materiál a haptické kvality dané technologií tisku. To je to, co povyšuje vizuálně konvenční a módní věci nad instantní obrázky z internetu.
Ano, je to líbivé. Proto je mnoho vizuálních stylů třeba bister nebo kaváren ve vintage stylu a marketingově to funguje dobře. Podle mě je ale ideální využívat starou technologii k současným formám. To skvěle umí například kluci z italského studia Anonyma Impressori. Mají jednu z největších sbírek písem, kterou znám. Experimentují s typografií, barevnými přetisky, strukturami a barvami. Těží z řemeslné tradice. Má to zároveň patinu i grády, protože to je posunuté dál. Jejich práce má současný výraz, nepůsobí to jako vytištěné před sto lety. Používají i výraznější, neonové barvy, nebo tisky kombinují třeba s otiskem pneumatiky.

Anonima Impressori tiskne plakáty v kombinaci klasických dřevěných plakátových písmen a podtisků z různých současných materiálů

Řekněte mi, o kolik vyšlo zmiňované paní z Brna dráž vytisknout plakáty u vás na starých strojích, než když by si zadala výrobu plakátů digitálně?
Kdyby tiskla sto plakátů ve formátu A2 digitálně na plotru, tak si myslím, že jí to vyjde dráž.

Opravdu? Pořád si to představuji, že ta vaše práce je pomalá, drahá a malonákladová.
Dostal jsem data ve Wordu, navrhl jsem si to v počítači a pak za jedno odpoledne jsem to vysázel a vytiskl.

Když vytváříte návrh čistě typograficky, vezmete sadu dostupných písem a vysázíte je do rámů. Ale jak pracujete s ilustrací, když nemáte matrici? Dříve se dělaly dřevoryty, dřevořezy, později linoryty.
Pokud se ilustrace musí vyrýt, má to svá specifika, je to čistě ruční záležitost, a logicky je to dražší. Ale nás baví jít cestou, kdy ilustrace vznikají v počítači, a pak z digitálních návrhů necháme vyrobit matrice. Je to razítko z fotopolymeru, což je taková gelová želatina. Dřív se takhle vyráběla razítka, dnes se už dělají laserem.

Proč to neděláte laserem?
Protože ho nemáme. Zkoušíme nyní experimentovat na škole s CNC, počítačem řízenou frézou, a ta dokáže vyfrézovat písmo, obrázky do dřeva nebo plastu.

Vy jste omezený v tom, že nemůžete tisknout fotografie.
To je základní kámen úrazu, byť to jde formou polotónové fotografie, která je rozčleněná na rastr malých puntíků. Dřív se takhle tiskly noviny. Ještě jsem s tím ale neexperimentoval. Ale určitě by šlo digitální cestou udělat z fotek polymerové matrice, ale je to hodně složité. Takže fotku my nevytiskneme, rozhodně ne v kvalitě, jakou běžně známe z tiskovin. Nicméně se dá pracovat s fotkou vytištěnou ofsetem a tisknout přes ni. Zkoušeli jsme to kombinovat.

Dnes se mluví o takzvaných designers makers, kteří si sestrojují vlastní nástroje, mají dílny a dělají své věci od A do Z. Je to alternativa k průmyslové produkci, kdy designér navrhuje a někdo jiný vyrábí. Tihle makeři si naopak hlídají celý výrobní proces. Jak důležité je pro vás to, že máte plně vybavenou dílnu, ve které dokážete udělat veškerou práci od návrhu až po produkci?
To je absolutní ideál a rád bych, abychom byli do budoucna soběstační. Učím se ty tiskové stroje i opravovat. Místy si zadáváme ven i výrobu matric pro drobnou grafiku z hořčíku nebo mosazi. Rád bych si i navrhoval a vyráběl svá písma, ale nejsem typograf.

Italské studio Oficina Tipografica si vyrábí pomocí technologií jako 3D tisk nové litery a matrice.
To mě v poslední době hodně fascinuje. Jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia na Fakultě umění v Ústí nad Labem a zabývám se návratem této dovednosti. Protože písma už se nevyrábějí a všichni tisknou jen digitálně. Což je logické. Mě ale zajímá, jak tuto technologii znovu zpřístupnit a vytvořit v Česku funkční písmolijnu, která pracuje se současnými materiály a vyrábí matrice a litery třeba právě pro školní dílny.

Čtyři roky jsem učil na střední polygrafické škole v Hradci. Vždycky jsem vzal pár studentů k sobě do tiskárny, aby si zkoušeli tisknout, a hrozně je bavilo vzít písmena do ruky a sázet. Zároveň nechci působit nějak staromilsky. Spousta lidí mi říká, jo ty máš ty starý písmenka a děláte ty faksimile starých knížek, tu poezii. Mě ale baví dělat současný design tradičními technikami.

Podobně se k tomu vyjadřují vaši zahraniční kolegové, kdy je pro ně zásadní propojování tradičních postupů se současnými digitálními technologiemi.
Ano, nebudu si na sebe oblékat šaty, abych vypadal jak Gutenberg, a jezdit po řemeslných trzích. Je to jen tradiční postup v současném světě grafického designu.

Tradiční a alternativní.
To určitě, rozhodně tento tisk nemůže konkurovat tomu mainstreamovému. Nikdy nebudeme tisknout jako čtyřbarevný ofset ani jako digitál v takové ceně, kvalitě a nákladu. Je to nízkonákladová alternativní záležitost pro lidi, kteří mají nějaký přesah.

V jakém maximálním počtu vytištěných kusů se pohybujete?
Rád se pohybuju ve stovkách kusů. Tisíce už jsou jak časově, tak i fyzicky náročnější. Přece jenom stojíte u stroje, točíte klikou. To už se ani nevyplatí. Na rozdíl od ofsetu, kde se vzrůstajícím nákladem se cena snižuje, tak u nás je neměnná. Když zatočím klikou tisíckrát, tak to nemůže být levnější. Je to lidská energie, a proto tisícovky neděláme. To bych se zničil.

Kdybychom se vrátili k písmům. Zkoušel jste si nějaká navrhnout a vyrobit?
Ano, zatím vše na bázi dema a jen tak pro sebe. Ale třeba mě oslovil festival Litr v Olomouci, že každý rok dělají vizuály jinou tiskařskou technikou. Dělali sítotiskové, digitální, holografické, a chtěli knihtisk. Tak jsme 3D tiskem vyráběli celou sadu písem, která navrhl jejich grafik. Pak jsme se sešli u nás v dílně, hráli jsme si s tím a dělali sazbu.

Výroba liter 3D tiskem a následný tisk v kombinaci s klasickou kovovou sazbou pro festival Litr Olomouc

Spolupracujete s některými typografy?
Zatím ne, ale mám to v plánu. Moc se mi líbí písma od Františka Štorma, písmolijny Rosetta Type Foundry nebo SudeType. Takže bych s nimi do budoucna rád navázal větší spolupráci. Dokážu si představit, že si od nich nechám navrhnout písmo. Jsou to písmolijny, které vydávají písmo digitálně, a já bych jim to vydal ve dřevě. Ale to je zatím třešnička na dortu.

Moje vize je taková, že bych chtěl jednou vytvořit písma, která by mohly používat ZUŠky a školy. Třeba skautský oddíl nebo lesní školka si nyní nevytiskne za odpoledne plakát, protože nemají počítač a plotr. Je to náročné. Kdyby se tisklo v rámci výtvarné dílny, děti si rychle vysází písmena, potřou válečkem s barvou a vytisknou si plakát třeba na karneval. Má to výpovědní hodnotu, hrají si s tím a něco se naučí. Navíc to může být esteticky mnohem zajímavější, než když to paní učitelka vysází Comic Sansem ve Wordu (pozn. red.: Comic Sans je písmo, které je často laiky nevhodně používané, mezi designéry je považované za úpadkové).

Chodí k vám do dílny i děti?
Ano, chodí. V Hradci spolupracujeme se ZŠ Hučák. Dělal jsem jim nějaké zkušební litery na CNC fréze. Mají skvělý projekt Dětská firma. Děti si vymyslí projekt, vyrobí a pak to musí i prodat. Součástí produkce je i polygrafie. Třeba si tiskly obálky na sešity, samy si je svázaly a pak je prodávaly na trhu. Taky si musely spočítat, kolik je stál materiál, práce a kolik na tom strávily času a kolik na tom tedy můžou vydělat.

Se studenty grafického designu jsme se bavili o současných výzvách pro obor z hlediska ekologie a udržitelnosti a zda je vůbec možné v tomhle oboru pracovat s odpadem a recykláty. Ono je to zřejmější v produktovém designu. Mohl by letterpress v grafickém designu být cestou k větší ekologické udržitelnosti?
Mohl. Začnu ale obšírně. Když jsem byl na střední, tak se nám pokazila laserová tiskárna. Přišel tam servisák z Minolty a strašně nám vynadal, že nepoužíváme certifikované papíry, že tiskneme na recyklované a že musíme tisknout jen na ty nové, hladké. Mě to strašně tehdy rozčílilo a říkal jsem si, proč musíme tisknout na drahé papíry, když je to v dnešní době zbytečné a neekologické. Digitál potřebuje speciální papír stejně jako ofset. Ve své dílně ale můžu tisknout na všechno, na recykláty, biomateriály, odpad a vůbec mě to nijak neomezuje. Takže záleží jen na mně, co do stroje nacpu. Dělali jsme třeba s papírnami Favini, které vyrábějí papír Crush z organických zbytků z citronu, kávy, oliv, pecek.

Dalším příkladem byla spolupráce s textilní výtvarnicí Lindou Kaplanovou a módní návrhářkou Terezou Ujevićovou. Šily tehdy kolekci oděvů na Designblok 2016. Mají myšlenku absolutně udržitelné módy, což je hrozně krásné, a látku se snažily maximálně vytěžit. Podobně i já se snažím maximálně vytěžit arch papíru, abych neměl odpad a zbytky. Všechno schováváme. Dostal jsem tehdy od nich pytel bavlněných odstřižků, ze kterých jsme vyráběli papír, a na ten papír jsme pak tiskli visačky na oblečení. Šaty byly z 95 % původní metráže a ze zbylých pěti procent jsem vyrobil visačky. Byl to moc pěkný projekt, ale byla to složitá anabáze.

Kdybych si k vám přišla se svým speciálním materiálem něco vytisknout, tak by to tedy neměl být problém.
Ano, je to podobné jako se sítotiskem. Umíme tisknout třeba i na průmyslový, několikrát recyklovaný papír, který se využívá pod ledničky a spotřebiče, koberce a podobně. Papír se recykluje několikrát, ale nějaká čtvrtá a pátá recyklace už je na hraně. To jsou i ruličky od toaletního papíru nebo obal od vajíček. Takže když si takový papír objednáte, je levný a já to u nás můžu potisknout, a to je skvělé. Moc rád tohle používám a vím, že s ním můžu pracovat jenom já.

Tisknete i na umělé materiály?
Ano, akorát na tom hůře schne barva. Hodně frčí tisk na plastové fólie, ale mě to zas tak nezaujalo. S plasty zatím nemám zas tak velkou zkušenost. Savé, měkké materiály jsou lepší.

Soutisk dvou velkoformátových matric linorytu na látku

A co ekologičnost barvy?
Používáme klasické ofsetové olejové barvy. Jediné, na co dbám, je, abychom používali ekologické prostředky při čistění matric od barev. Ekobarvy jsou na vodní bázi, ale z hlediska trvanlivosti to nestojí za nic. Jsou skvělé pro práci s dětmi, snadno se umyjí, ale pro trvalejší práci to dobré není. Naše spotřeba barev je miniaturní. Kupujeme je v tubách, protože jsem zjistil, že v plechovkách mi po několika letech ztvrdnou. Barev stačí opravdu málo.

Uživí vás letterpress v 21. století?
Pokud to kombinujeme s digitální tvorbou a dalšími věcmi, tak ano. Žena je na plný úvazek ve studiu, dělá grafiku, hlavně ilustrace, a má kšefty. Já pracuju ve studiu jako grafik a tiskař na poloviční úvazek a vedle toho jsem na univerzitě v Hradci na Katedře výtvarné kultury, kde vedu seminář Tradičních tiskařských technik. Tam tiskneme z výšky, hloubky, mám tam dva dny v týdnu. Mám rád kontakt se studenty, a k tomu mám ještě doktorát v Ústí, kde navíc dáváme dohromady knihtiskovou dílnu. V Ústí se věnuji vizi udržitelné tiskárny pro všechny.