Ptáme se

Kateřina Handlová: Chtěla jsem udělat něco, co jde ze mě

Od začátku prosince vystavuje Kateřina Handlová svá svítidla, vázy a objekty v příbramské Galerii Františka Drtikola. Čerstvá absolventka Uměleckoprůmyslové školy v Praze odmítá minimalismus a během tvorby se nebojí zabrousit do temných vod vědomí a sfér erotiky, které zůstávají v každodenním životě skryté. Co našla, to obnažuje ve skle, kůži i mezi koňskými žíněmi.

Kateřina Handlová: Chtěla jsem udělat něco, co jde ze mě
Kateřina Handlová: Chtěla jsem udělat něco, co jde ze mě
Shibari, bondážová svítidla v japonském stylu. Sklo, speciálně upravené jutové provazy, kov. (foto: Igor Zacharov)
Shibari, bondážová svítidla v japonském stylu. Sklo, speciálně upravené jutové provazy, kov. (foto: Igor Zacharov)
„Sklo je vnímané jako křehký materiál. Jak je svázané provazy, které symbolizují i sílu, vyrovnává se to." (foto: Anna Pleslová)
„Sklo je vnímané jako křehký materiál. Jak je svázané provazy, které symbolizují i sílu, vyrovnává se to." (foto: Anna Pleslová)
Harness, šperkovnice, šperk i váza na noční stolek v jednom. Kůže, koňské žíně, broušené sklo, PVC, mosaz. (foto: Anna Pleslová)
Harness, šperkovnice, šperk i váza na noční stolek v jednom. Kůže, koňské žíně, broušené sklo, PVC, mosaz. (foto: Anna Pleslová)
„Navrhla jsem k vázám i šperky – roubíky, které mají formu krystalů." (foto: Anna Pleslová)
„Navrhla jsem k vázám i šperky – roubíky, které mají formu krystalů." (foto: Anna Pleslová)
Svítidla Tide up romance jsou inspirovaná i světem koní. Sklo, kůže, koňské žíně, mosaz. (foto: Anna Pleslová)
Svítidla Tide up romance jsou inspirovaná i světem koní. Sklo, kůže, koňské žíně, mosaz. (foto: Anna Pleslová)
„Bylo důležité vychytat všechny detaily, včetně velikosti nýtů." (foto: Igor Zacharov)
„Bylo důležité vychytat všechny detaily, včetně velikosti nýtů." (foto: Igor Zacharov)

Jak jste se dostala ke sklu?
Měla jsem k němu blízko odmalička. Rodiče jsou skláři a absolventi ateliéru profesora Libenského na Umprum. Šla jsem v jejich stopách a musím se přiznat, že jsem nikdy úplně neuvažovala o tom, že budu dělat něco jiného. Šla jsem do Železného Brodu a bylo jasné, že pak půjdu na Umprumku na sklo. Byl to životní plán, který se povedl. Rodiče dělají tavenou plastiku a já se odmalička pohybovala na všech těch setkáních a vernisážích mezi lidmi, kteří ji dělají taky, a tak jsem k tavenici asi získala určitou averzi. Z toho důvodu tavenou plastiku nedělám a dělat nechci.

Proč jste sklu řekla ano, ale plastice ne?
V tavené plastice jde hlavně o krásu skla. Rodiče, hlavně můj táta, pracují s geometrií. Už tím jsem přesycená. I proto téměř výhradně pracuji s křišťálovým sklem a spíš k němu něco přidávám. Samotné sklo mi nestačí. Vždycky jsem měla problém s tím, že se na sklo nesahá. Můj táta vždycky říká: „I tvůj prst leptá.“

Cítíte u tavených plastik nedotknutelné dekórum?
Na ně se prostě sahat nesmí. Broušený povrch skla je tak citlivý, že ho naruší i dotek ruky. Ale já jsem to vždy cítila opačně. Chtěla jsem, aby lidi na moje věci sahali. Baví mě sledovat jejich reakce. Zajímají mě pocity, které se v lidech vzbudí, když k věci přijdou a sáhnou na ni. Nebo se na ni jen koukají a mají potřebu se dotknout.

Je i tohle důvod, proč kombinujete sklo s jinými, dalo by se říct, více živočišnými materiály?
Ano. Mám ráda i ten kontrast. Sklo je chladné a křehké, další materiály objektu dodávají drive.

Co jste začala ke sklu přidávat?
Když jsem byla ve čtvrťáku, narazili jsme na téma Plečnik a já jsem navrhla křtitelnice. Hledala jsem kvůli nim pružný materiál, který obejme sklo. Původně jsem k tomu chtěla použít Barisol. Ale bylo to problematické a drahé, musel by se složitě šít ve Francii.
Takže jsem hledala jiný materiál. A dostala jsem se k latexu. Když materiál neznáte, není sranda s ním pracovat, nevíte, jak ho lepit. Chová se to záludně, je to pružné, musíte znát správný směr materiálu i lepidla… Takže jsem hledala někoho, kdo mi s ním pomůže.

Koho jste našla?
Pána, který s latexem pracuje a šije i s manželkou takové ty různé oblečky. Předtím jsem tohle neznala, byl to pro mě nový svět. Začalo mě zajímat, jak to vypadá. Sledovala jsem estetiku těchto věcí. Díky tomu jsem narazila i na postroje, které se používají na sado-maso, fetišismus. Velmi mě zaujalo, jak jsou ty věci funkční, hezké a čisté. Většinou tam není nic navíc. Když je tam kroužek, tak se prostě k něčemu používá, pravděpodobně se k němu něco připíná. Zároveň mám ráda třeba design od značky Hermès, která původně dělala sedla. Konstrukce koňských postrojů, sedel a ohlávek se mi vždycky líbily.

Při vytváření svítidel Tide up romance a váz Harness jste se inspirovala technikami sado-maso i světem koní?
Ano, v tomhle momentu se vše protnulo. Původně jsem i u svítidel Tide up romance uvažovala, že udělám i něco v přírodní kůži, ale neměla jsem dost času si vyzkoušet, jestli to nebude vypadat moc country. Takže jsem všechno udělala v černé kůži. A černá evokuje spíš fetišismus než koně.

Tied up romance, svítidla s kůží, cvočky, nýty, žíněmi

Pak jste šla ale dál.
Postupně jsem pak objevila japonskou bondáž. A japonského fotografa Arakiho, který se celý život zabývá tím, že fotografuje svázané gejši. Před dvěma roky bylo v Arnhemu bienále módy, navštívila jsem tamní úžasné muzeum módy, kde byla velká výstava Fetishism in Fashion. Když jsem to viděla, byla jsem z toho úplně vedle, byly tam neskutečné věci. Objevila jsem tam spoustu úžasných módních návrhářů a odvahu, která v módě je, a v designu nějakým způsobem chybí.

Jak to myslíte?
Připadá mi, že řada věcí, která se dělá, je až moc chladná. Chybí jí emoce, pocity.

Můžeme to nazvat obecným směrem k minimalismu.
A k tomu já právě nemám úplně vztah. (smích) A taky mi po návštěvě Arnhemu přišlo líto, že v designu neděláme tak progresivní věci jako v módě. Lidé, kteří chtějí dělat pořád to samé, buď nemají odvahu, nebo slepě následují nějaké trendy. Sama sobě jsem tehdy řekla, že se musím trochu odvázat! Udělat něco, co jde ze mě.

A tak jste udělala například kolekci Harness Vases, něco mezi vázou a šperkovnicí?
Toto byl ten moment, kdy jsem přemýšlela nad erotickými předměty, jejich krásou a tvarem. Přišlo mi, že je vlastně škoda, že je lidé skrývají. Možná by se měly naopak ukazovat. Zároveň jsem chtěla vytvořit vázy na noční stolek. V tomto okamžiku se to protnulo. Myslím, že by si vázy v intimním prostoru ložnic své místo našly.

Už jen kvůli procesu odstrojování a nastrojování. Něco odložíte a jedete do jiného prostředí jako někdo jiný. Pak přicházíte, stáváte se sám sebou.
Přesně tak. Navrhla jsem k vázám i šperky – roubíky, které mají formu krystalů. Prvotním impulzem pro mě bylo, když jsem zaslechla, že šperky jakoby zacpávají ženským pusu, že je v určitém smyslu umlčí. Proč tedy neudělat roubík jako šperk?

I kolekce Harness je k vidění na výstavě Sklo, šperk a objekt v Galerii Františka Drtikola do 18. ledna 2015.

Jak se někdy říká: „To víš, že tě mám rád. Něco jsem udělal, ale už o tom nemluv.“
Tím pádem se z toho stává šperk pro ženy i muže, i muž z toho může mít radost. Což je dobré.

Jaké jste měla ohlasy?
Harness Vases měly úspěch, prý i v gay komunitě. Hodně mě zajímalo, jak budou lidé reagovat na bondážová svítidla Shibari. Měla jsem radost, že mi nikdo neřekl, že je to zvrhlé. Spíš se to líbilo. Myslím si, že by se hodila do nějakých butiků.

Nebo do nějakého temnějšího sado-maso sexshopu?
Nechci to umísťovat přímo do takového prostředí. Nemám ráda pokrytectví. I když je neskutečné množství lidí, kteří fetišistické techniky praktikují, tak se pak někteří z nich veřejnosti tváří, že je to uráží.

Jak jste si u svítidel poradila s technikou bondážování?
Spolupracovala jsem s pánem, který se bondáží zabývá asi patnáct let. U nás je to asi největší odborník na vázání, dělá spoustu workshopů. Když ho potkáte na ulici, je to tichý, bledý, slušný kluk, který má tenhle koníček.

I z vašich svítidel Tide up romance je cítit určitá živočišnost, něco temného, což ale dorovnává křehkost.
Původně na svítidlech měla být černá kůže a měď, ale pokazilo se nám to při pokovování, nakonec jsem použila zlato. Řešila jsem veškeré tloušťky materiálů, aby to nepůsobilo tvrdě. Teď je tam křehkost i zranitelnost. Bylo důležité vychytat všechny detaily, včetně velikosti nýtů.

Vraťme se ještě ke svítidlům Shibari a technice bondáže. Jak jste s tím pracovala?
Sklo je vnímané jako křehký materiál. Jak je svázané provazy, které symbolizují i sílu, vyrovnává se to. Působí to harmonicky. Vázání, shibari, samo o sobě je to nádherný, má hodně stylů. Každý mistr si vymyslí vlastní styl vázání, vytvoří systém, na těle tak vznikají určité ornamenty. Každý styl, který na svítidle je, má svoje jméno podle konkrétního učitele. Chtěla bych to umět. Ale není to jednoduché.

Shibari, bondážová svítidla, vznikla podobně jako Tide up romance ve spolupráci s firmou Preciosa Lighting.

Možná to přijde. Co vás čeká v novém roce?
Pojedu na pracovní stáž do malého holandského studia Thier&VanDaalen v Eindhovenu. Jsou tam mladí lidé, možná o pár let starší než my. A právě se jim začíná dařit. Pracují i se sklem a kombinují ho s jinými materiály.

Na co se zaměřují?
Dělají něco na pomezí designu a volných věcí. Minulý rok měli na veletrhu v Miláně skleněné objekty do interiéru, něco mezi zrcadlem a instalací. Byly to takové bubliny, které fungovaly i jako zrcadla, a v nich byl zavřený třeba pštros nebo květiny. Jsem zvědavá na to, jak se v Holandsku pracuje. Holanďani jsou mi blízcí, jejich design mě baví.

Je hravější.
Ano a daleko odvážnější. Myslím, že tam zapadám se svými vázami a šperky. Je to podobný styl, věc je napůl užitá a napůl může sloužit jako objekt do interiéru. Vedle toho teď hledám ateliér, abych mohla začít nové věci, chtěla bych udělat další šperky. Myslím, že až přijedu z Holandska, budu nabitá energií. Zároveň cítím, že je hrozně těžký jít sám za sebe, časem bych chtěla najít nějakého parťáka do společného studia.

Jaké materiály vás do budoucna lákají?
Chtěla bych zkusit kombinovat třeba sklo a pryskyřici, asi opět i s kůží a koňskými žíněmi – neuvěřitelný materiál. Jenom je velký problém ho u nás sehnat, žíně se v Čechách vůbec nedají koupit.

Sehnala jste je v Číně?
Ano a trvalo asi měsíc, než přišly. Byly neuvěřitelně krásně zabalené! Přišel mi váleček a v něm byly žíně centimetr po centimetru svázané bílým provázkem. Nádherná věc sama o sobě. Objednala jsem si dvě a tu jednu si nechám jako objekt. (smích)

Vrátíte se i k větším objektům?
Velmi ráda bych se dále věnovala svítidlům, ale tuším, že se budu věnovat spíše menším věcem. Mám problém, že ty velké objekty fyzicky nezvládám. Což mě strašně ubíjí. Na instalaci svítidel na nové výstavě v Příbrami nebo v Tančícím domě jsem potřebovala tři chlapy. Když děláte šperk, tak si zabalíte kufřík nebo bedýnku a jedete na výstavu.

připravila: Anna Špuláková Beránková, foto: Martina Šimková