Téma

Dusat hlínu. Skvělá hliněná architektura Martina Raucha

„Dusaná hlína má potenciál stát se plnohodnotnou alternativou současných stavebních materiálů a technologií náročných na zdroje a dopravu,“ tvrdí bez váhání Martin Rauch. O spolupráci s tímto rakouským mistrem hlíny se perou přední architektonická studia. Jeho realizace vynikají estetikou i technologickou vyspělostí. V českobudějovickém Domě umění právě probíhá jeho výstava Formovat zemi.

Dusat hlínu. Skvělá hliněná architektura Martina Raucha
Dusat hlínu. Skvělá hliněná architektura Martina Raucha

For English version click here

Text a foto z výstavy: Kateřina Zvelebilová • Na úvodní fotce Martin Rauch, autorem snímku je Frank Stolle

Martin Rauch začal jako keramik, sochař a pecař. Práci s hlínou postupně rozšiřoval do velkých ploch a obytných struktur, v jejichž podobě chtěl přitom rozvíjet svůj výtvarný výraz. Na University of Applied Arts Vienna odevzdal místo požadovaného keramického servisu závěrečnou práci s názvem Lehm Ton Erde (Hlína jíl země). Popisoval v ní modernizaci technologie dusané hlíny ve stavitelství.

Rauch se na cestu za architekturou šetrnou k přírodě a příjemnou lidem vydal již jako student. Nyní ukazuje jeden z přístupů, kterým se člověk může obrátit k přírodě, aniž by ji kontaminoval. Při práci Rauch využívá místní materiály, jeho aspirace jsou však globální. Říká, že usiluje o obrácení většiny světové populace k této technologii. Věří, že může přispět ke zlepšení životních podmínek.

Skeptikům trpělivě vysvětluje klady dusané hlíny, předkládá důkazy její pevnosti a odolnosti, objasňuje původ a vývoj své technologie, ukazuje souvislosti. Během třiceti let výzkumu a praxe spolupracoval s věhlasnými studii, mezi která patří např. Olafur Eliasson, Herzog & de Meuron, Theo Lüthi, Roger Boltshauser, Marte Marte či Simon Starling. Význam jeho práce dokládá i vzrůstající zájem studentů i profesionálů z celého světa, kteří se ucházejí o místa na workshopech a stážích, které Rauch nabízí. Poptávka v tomto případně mnohonásobně převyšuje aktuální kapacity.

Hlína to unese
Martin Rauch nás přesvědčuje, že součástí moderního stavebnictví a architektury jsou i hliněné několikapatrové budovy. Přesto lidé vůči dusané hlíně v roli nosného materiálu projevují jistou dávku nedůvěry. Co je jejím hlavním zdrojem? „Pro nás, obyvatele domu, je psychologicky náročné akceptovat erozi, přijmout, že něčeho ubývá,“ říká Martin Rauch na vernisáži českobudějovické výstavy Formovat zemi. Možná že zemi podvědomě vnímáme nejen jako materiál, ale také jako jeden ze živlů, který je už z podstaty slova proměnlivý a živý. „Eroze probíhá neustále, je to přirozený koloběh materiálu, a když se přizpůsobíme jejím mechanismům, nemusí být destruktivní,“ dodává Rauch.

Namíchat ideální složení hlíny a malých i větších kamínků je hlavním předpokladem úspěchu celé technologie (foto: Ricola)

Jak postavit zeď z dusané hlíny bez jakýchkoliv dalších pojiv tak, aby dlouhodobě odolávala působení vody? Martin Rauch vše názorně a důkladně popisuje ve své monografii Refined Earth. Kniha, která vyšla v roce 2015, není jen přehlídkou Rauchových úspěchů, ale ráda by sloužila jako návod pro další zájemce o tento obor. „Stékající voda s sebou odnáší materiál jen tehdy, má-li dostatečnou rychlost,“ vysvětluje v knize Rauch. A dodává, že zeď je třeba dobře utěsnit z obou stran – pod střechou i od země. Pak jsou vodě vystaveny jen stěny, z jejich povrchu se materiál částečně odplaví a po čase proces eroze přirozeně omezí právě struktura hlíny. Když se odplaví nejvrchnější jemná vrstva, obnaží se kamínky různých velikostí, které jsou obsaženy v hliněné směsi. Voda pak po nich a mezi nimi stéká pomaleji, a díky tomu už neodnáší jemnou hlínu. Při dešti hlína, které zůstala mezi kamínky, nabobtnává a nedovolí vodě dostat se hlouběji do zdi. Aby se proces eroze minimalizoval, umisťují se do stěny vrstvy cihel či kamenů.

Fakt, že je hlína rozpustná ve vodě, není při stavbě hliněných staveb nevýhodou, nýbrž jejím zásadním kladem. „Stěny z hlíny velmi rychle absorbují a uvolňují vzdušnou vlhkost, a tak vytvářejí zdravé mikroklima,“ upozorňuje Rauch na vlastnost, které se využívá také u hliněných interiérových omítek. Hliněná podlaha pro změnu v zimě nepromrzne a v létě chladí, v kontaktu s lidským tělem je přátelštější než chladný kámen nebo dlaždice.

Pro urychlení práce je možné díly z dusané hlíny připravit v továrně. Díky spojovacímu žlábku se k sobě díly lehce sesazují. Slepují se čerstvou hlínou podobně jako cihly maltou (foto: Ricola)

Podstatným ekologickým aspektem dusaných hliněných staveb je lokální dostupnost stavebního materiálu. Každá půda může dobrým základním zdrojem pro budoucí stěny, a když je to ta právě vykopaná při budování základů domu, nemusí nikam cestovat. Získanou hlínu je podle konkrétního složení někdy třeba obohatit o štěrk nebo kameny rozemleté na různou jemnost tak, aby nebyla ani moc mazlavá, ani moc suchá, a aby v ní dobře fungoval princip výše zmíněné kalkulované eroze. Namíchat takovou směs vyžaduje znalosti a zkušenosti, ingredience však nejsou nijak vzácné ani drahé. Když má investor i dílna dost času, může se pomocí forem budovat dům přímo na místě. Rychlejší postup představuje vytvoření desek či bloků v továrně a jejich následné převezení a pospojování v místě stavby.

Nejnákladnější položkou na stavbě z dusané hlíny v našich podmínkách tvoří velký podíl lidské práce. To však může být i výhodou. V rozvojových zemích jsou stavby z hlíny běžné, často však mají konotaci nejchudších, nuzných příbytků. Úspěšné workshopy, které Martin Rauch spoluorganizoval pro komunity například v bangladéšské Dháce, přinesly prestiž a nový pohled na tento stavební materiál. Rauch věří, že jeho technologie zpracování hlíny může pomoci řešit krizi bydlení v zemích globálního jihu.

Výstava Martin Rauch – Formovat zemi je v Domě umění České Budějovice k vidění do 13. srpna

Normy svazují
Největší brzdou rozvoje hliněné architektury jsou podle Raucha regulace a normy v oblasti stavebnictví. „Z počátku jsem většinu své činnosti provozoval v podstatě ilegálně. Kdybych měl následovat všechna pravidla, čekat a platit za všechny nařízené testy, ani bych nezačal,“ shrnuje divoké začátky. Na okraj v tomto kontextu zmiňuje, že přísné regulace jsou jedním z důvodů, proč se čím dál více evropských univerzit přesouvá se svými výzkumy mimo Evropu, kde mohou svobodně experimentovat.

Realizace kvalitních, funkčních a v neposlední řadě krásných budov je podle Raucha nejlepší cestou, jak přesvědčit profesionály v oboru i legislativní autority. Že to bude dlouhá cesta, ilustruje příklad stavby Kaple smíření v Berlíně, která vyrostla na místě bývalé Berlínské zdi v letech 1999 až 2000. Oválná budova se sedmimetrovými hliněnými zdmi, hliněnou podlahou i oltářem byla po stovkách let první takovou stavbou vystavěnou v moderním Berlíně. Úředníci se octli na neznámé půdě, neměli regule, podle kterých se mohli řídit. Následoval řetězec mnohdy drahých testů, vyžadujících například sedminásobně vyšší faktor statické bezpečnosti, než je běžné. Externě stavbu monitoroval tým z University of Berlin a vyjádření a schválení všech expertů trvalo několik let. „Na konci procesu mohla být odvěká globální stavební technologie uznána i v našich technologických časech,“ popisuje Martin Rauch martyrium legálního povolení stavby. Spolu s několika podobnými realizacemi pro veřejnost se však Rauchovo stavitelství z udusané hlíny finálně zbavilo nálepky naivního ekologického experimentu a posunulo se mezi uznávané technologicky vyspělé postupy vytvářející moderní architekturu. „Trvá tři generace, než se způsob výstavby stane všeobecně známým, přijímaným a praktikovaným,“ dodává Rauch.

Kapelle der Versöhnung (Kaple smíření) v Berlíně (foto: Ceetap, Flickr, 2015, CC BY-NC-ND 2.0)

„Když lidstvo objevilo beton, ocel, různé plasty a umělé izolační materiály, opustilo nebo odložilo ty tradiční,“ vysvětluje. „Způsobem, jakým dnes většinově stavíme, však brzy vyčerpáme zdroje. Je třeba přehodnotit použití současných materiálů,“ apeluje naléhavě na návštěvníky budějovické výstavy. „Abychom se však mohli obrátit k hlíně, je třeba se jí nejdřív znovu věnovat. Začít tam, kde jsme ji v historii odložili, navázat na umění našich předků a tento základ inovovat, vyvíjet k současným standardům bydlení a potřebám moderního člověka.“ Šíření technologie práce s dusanou hlínou je podle něj klíčem k tomuto rozvoji. „V hlíně jako materiálu dostupném všude nebude nikdy dost zisku na to, aby změna začala v nových službách nabízených stavebními firmami. Zájem naopak projevují mnohé univerzity, jejichž studenti získávají na workshopech nadšení a porozumění pro tento materiál a mohou je v budoucnu šířit dál ve své práci.“

Přirozeně vlhký, jílovitý štěrkopískový materiál se plní volně ve vrstvách 10 až 15 cm, které se následně udusají většinou pneumatickými kladivy na 6 až 8 cm. Tímto vrstvením vzniká opticky zřetelná podélná struktura, která je charakteristická právě pro tento postup práce. Když se staví od začátku přímo na místě, zeď může za vlhka stoupat až do třímetrové výšky, pak je třeba nechat ji úplně uschnout. Po jejím vytvrdnutí je možné pokračovat v další stavbě. (foto: Ricola)

Učni, kterým nechybí nadšení
Výstavě na jihu Čech předcházel dvoudenní workshop. Studenti a absolventi architektury během něj pod Rauchovým vedením vytvořili například stavební bloky, které jsou nyní součástí expozice. Podle jedné z účastnic, architektky Alžběty Brůhové, to byla skvělá zkušenost. „V mezičase jsme se dozvěděli spoustu praktických informací a rad, Martin Rauch nám udělal přednášku.“ Trochu překvapivě zní fakt, že hlína, s kterou pracovali, byla takříkajíc z dovozu – přijela ze sousedního Rakouska.

Okno v průčelí přidává hranatým liniím křivku (foto: Ricola)

Program českobudějovické galerie poskytuje dobrou příležitost, jak se seznámit s Rauchovým dílem. Klasické kurzy totiž Rauch pořádá jen výjimečně. Ve své firmě Lehm Ton Erde nabízí stáže ve formě pracovní zkušenosti, kdy pro své zakázky nabere do týmu zkušených řemeslníků v malém poměru i dělníky nováčky. Ti se ve stylu učňovských tradic pěkně otáčejí a přitom se učí prací samotnou. Seznam zájemců dalece převyšuje množství těchto pracovních možností.

Kromě drahých zakázek ve spolupráci s renomovanými ateliéry však firma Lehm Ton Erde poskytuje i odborný dohled při soukromých stavbách svépomocí. „Setkáváme se s mnoha nápady, jejichž autoři nemají dostatek financí na výrobu projektu stavební firmou. Těm poskytujeme k dispozici několik našich zkušených stavitelů, kteří stavbu zorganizují a nováčkům předají, co můžou,“ popisuje různorodou stavitelskou praxi. Zdůrazňuje, že stavby perfektního provedení, které slouží jako skvělé příklady, je dobré doplnit co nejširší základnou nadšených nováčků, kteří se učí při své práci stejně, jako se léta učil on.

Martin Rauch při práci (foto: Ricola)

Na závěr vernisáže Martin Rauch děkuje Domu umění České Budějovice, v jehož čele stojí kurátor Michal Škoda, za pomoc při realizaci výstavy. Nezapomene ani na své první investory – přátele a nadšence, kteří byli ochotni pustit se do rizika a poskytli mu tolik potřebné první zkušenosti. Děkuje i skupině studentů, kteří mu během workshopu pomohli instalaci připravit.