Všímáme si

Filip Krampla zkouší lepit židle pojivem z rýže

Kramplovy experimenty s rýží a dřevem se zapsaly do povědomí designérské obce a vzbudily nejednu diskusi. Jak si jeho kolekce nábytku lepeného rýží stojí dnes?

Filip Krampla zkouší lepit židle pojivem z rýže
Filip Krampla zkouší lepit židle pojivem z rýže

Text: Barbora Čápová • Foto: archiv Filipa Krampla

Filip Krampla v loňském akademickém roce v Ústí nad Labem obhájil bakalářskou práci a získal za ni ocenění děkana. První veřejný úspěch přišel s prezentací na Designbloku 2018, který ho motivoval k rozvinutí kolekce. Následovala nominace ELLE Decoration International Awards a vítězství studentské soutěže Grand prix Mobitex 2019. První místo v mezinárodní soutěži Ein&Zwanzig, pořádané organizací German Design Council, ho dovedlo k účasti na Milánském design weeku.

Prezentace na Designbloku 2018

Krampla pochází z rodiny truhláře. V dílně svého otce získal mnoho zkušeností. Ty propojuje s respektem k materiálu. Dřevo vnímá jako přírodní element, který nás po většinu času provází životem. Proto se snaží udržovat a kultivovat jeho estetické hodnoty i zdravotní nezávadnost. Ctí precizní řemeslné zpracování a hledá balanc v komplexním prostředí udržitelného designu. Když před pár lety začal pracovat na projektu, který později nazval Sokui, netušil, jakou vlnu zájmu a kontroverzních diskusí jeho práce vyvolá.

Do středu jeho zájmu se dostaly alternativní způsoby spojování jednotlivých konstrukčních prvků. Když se jeho původní myšlenka využívat výlučně roztažnost dřeva ukázala jako nedostatečná, začal pátrat po alternativních metodách lepení. V rámci zachování myšlenky čistého a zdravotně nezávadného výrobku principiálně odmítal běžná syntetická průmyslová lepidla. Nábytek měl být čistě přírodního charakteru. „Nábytkářský průmysl kombinuje organický materiál s umělými lepidly a s laky z ropy. Při koupi masivního nábytku máš pocit, že si domů odnášíš nádherný kus dřeva – ten je ale obklopen tlustou vrstvou laku a spojen syntetickým lepidlem,“ vysvětluje své pohnutky Filip Krampla. Z environmentálního a etického hlediska pro něj nepřipadala v úvahu ani živočišná lepidla, jako je kožní klih či kasein. Nakonec se rozhodl pro starou japonskou techniku sokui.

Komenori a sokui představují tradiční japonské techniky lepení rýžovým škrobem. Tyto techniky zůstávaly po staletí výhradně japonskou specialitou a v evropském kontextu se příliš neohřály. Komenori vychází ze spojení rýžové mouky s vodou, sokui z vařené kulatozrnné rýže. V Japonsku se metoda sokui užívala k lepení rukojetí samurajských mečů, a ačkoli ji dodnes místní truhláři aplikují, konkrétní recepturu celkem úspěšně tají. Poměry, přípravu a uchování tak Filip Krampla zdokonaluje technikou pokus–omyl.

Stěžejní je délka vaření a následného uležení rýže před tím, než ji rozemele a utře na lepicí pastu. V současné době se mladý designér snaží v receptuře zredukovat poměr vody a experimentuje s vařením v páře

Oproti průmyslově užívaným toxickým lepidlům však sokui nese i mnohé nedostatky, na jejichž podchycení autor intenzivně pracuje.Po zátěžových testech prováděných ve spolupráci se strojní fakultou Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem došel k závěru, že výdrž lepidla odpovídá zhruba ¾ výdrže syntetických lepidel. Problematická je taktéž zdlouhavá příprava lepidla a krátká doba jeho skladovatelnosti (v chladu vydrží zhruba dva dny). Jelikož se lepidlo skládá pouze z rýže a vody, je ve vodě částečně rozpustné – to však designér podchytil voskovým nátěrem, který lepidlo aretuje a zároveň slouží jako zdravotně nezávadná alternativa běžně používaných laků. Významným omezením je i cena, která v současné době převyšuje většinu běžně užívaných syntetických lepidel.

V kombinaci s přírodním voskem nahrazujícím konvenční lak představuje Kramplovo dílo čistý, zdravotně nezávadný a esteticky propracovaný kus nábytku

„Produkce a samotné užití zatím není uživatelsky nejpříznivější. Vzít do ruky tubu s lepidlem a pak ji zase odložit na polici je zkrátka snazší. To je mým velkým tématem,“ popisuje designér aktuální limity využití lepidla v průmyslové výrobě. Nejlepší možné využití lepidla v globálním průmyslu spatřuje v náhradě syntetiky, kterou se lepí překližkové díly. V těchto produktech lepidlo představuje zhruba 9 % celkové váhy materiálu. V rámci velkovýroby se většinou užívají levné druhy lepidel s vysokým obsahem formaldehydu, který se z nábytku následně kontinuálně uvolňuje do ovzduší. Pokud by Krampla chtěl přejít k velkovýrobě, potřeboval by vyvinout stroje, které by proces výroby a aplikace rýžového lepidla zjednodušily a automatizovaly. Jeden z prvotních po domácku zhotovených modelů – stroj na mletí lepidla – již stojí Kramplovi na stole. V ideálním případě by výsledná linka vařila, mlela rýži a lepidlo následně rovnou aplikovala na dýhy.

Od suroviny k lepidlu projde rýže několika kroky. Vzorky popisují její proměnu během celého procesu: původní surovina, vařené zrno, hotové lepidlo a lepidlo smíšené s dřevěnými hoblinami pro demonstraci tvrdosti a pevnosti spoje

Pokud by však designér skutečně tuto metodu chtěl zavést do velkovýroby, musel by se zabývat řadou globálních environmentálních, ekonomických i sociálních otázek. Rýže patří mezi nejdůležitější obiloviny světa a představuje hlavní zdroj potravy pro zhruba ¼ obyvatel zeměkoule. Její vysoká spotřeba jako suroviny pro výrobu lepidla by mohla omezit množství dostupné potravy. Pokud by naopak narostla její celková produkce, bylo by třeba brát v úvahu například spotřebu vody či následnou vyšší produkci skleníkových plynů, především metanu a oxidu dusného. Nezapomínejme ani na ekonomické kličky v podobě umělé tvorby cen, státní zásoby plodin a mnoho dalších relevantních faktorů. „Podívat se na tuto problematiku komplexně je vždy dosti zdrcující, a pokud bych se vydal touto cestou, určitě bych rád spolupracovat s odborníky dalších oborů,“ komentuje Krampla.

Dobré inovativní projekty se poznají podle množství otázek, které dokážou vyvolat. Filip Krampla vytvořil funkční a esteticky nadčasovou kolekci dřevěného nábytku. Jeho práce vedle průmyslového designu zasahuje i do řady dalších badatelských odvětví. Přináší v Evropě dosud nevyužívanou přírodní techniku lepení dřeva, kterou se vymezuje oproti běžným průmyslovým strategiím. A funguje to. Otevírá se diskuse a ta většinou stojí u zrodu velkých změn.