JAK TO VIDÍ

Příběhy budoucí a cizokrajné pro jinak temperovanou mysl. O pravěké hudbě s hudebním skladatelem Kryštofem Mařatkou.

Není zrovna snadné charakterizovat hudbu Kryštofa Mařatky; na jedné straně animální divokost, přepětí energie a pohybu, na druhé straně cosi, co lze nazvat hudebním prázdnem, nikoli tichem, protože prostor vyplňuje echo zvuků pocházejících z dob úsvitu lidské civilizace.

Příběhy budoucí a cizokrajné pro jinak temperovanou mysl. O pravěké hudbě s hudebním skladatelem Kryštofem Mařatkou.
Příběhy budoucí a cizokrajné pro jinak temperovanou mysl. O pravěké hudbě s hudebním skladatelem Kryštofem Mařatkou.

Text: Marie Kohoutová • Foto: trans-nástroje © Christian Lanzin

Výše uvedený titulek je mírnou obměnou názvu skladby Kryštofa Mařatky ONYRIK. Příběhy budoucí a cizokrajné pro jinak temperovaný klavír, z roku 2013. Nejen, že zde máme ukázku části rukopisu této skladby, především ale jakoby autor charakterizoval sám sebe – jeho mysl komponisty je vskutku naladěna na jiné světy; k příběhům budoucím a cizokrajným doplňme ještě příběhy minulé.

Časové souřadnice, které obsáhne jeho tvorba, přesahují naše běžné vnímání času: dobu předhistorickou propojuje s dobou ahistorickou, a to díky nejnovějším poznatkům astrofyziky - zvukům gravitačních vln přicházejícím k nám po miliónech let z vesmíru. Jeho hudba a jeho trans-nástroje už tak nejsou jen trans-kulturní a trans-civilizační, ale trans- jak to jen říci? trans-planetární? trans-zemské? Možná se další vývoj hudby posune vpřed právě tím, že obrátí svůj zrak vzad, do pravěku, nebo vzhůru - k jiným světům, k vesmíru. Nevíme. V minulém rozhovoru Kryštof Mařatka přiblížil projekt CosmoSono, v následujícím hovoří o svých výzkumech hudby pravěku.

Zabýváte se hudební archeologií, oblastí z mnoha různých archeologických disciplín tou nejméně prozkoumanou. Co je ke zrodu hudby potřeba? Stačí jen jakýkoliv primitivní nástroj, ruce, dech a fantazie? Navíc ke zpěvu člověk nepotřebuje ani ruce...
Hudba jako ostatní projevy umění vždy byla součástí života. Největší rozdíl mezi pravěkým výtvarným a pravěkým hudebním uměním je jedině v tom, že vizuální umění, pravěké malby a různé artefakty, skutečně máme, čili vidíme, jak se pravěký člověk umělecky projevoval. U hudby to vědět nemůžeme. Moje osobní přesvědčení nicméně je, že pokud vizuální umění bylo na takové úrovni estetického vyjádření, a je to skutečně nádherné, když se na tyto malby díváme, že také hudba musela být na jisté sofistikované úrovni, akorát to nemůžeme dokázat. Máme pouze fragmenty hudebních nástrojů a tak je pravěká hudba, i když je to vědecká disciplína, pořád předmětem dohadů. A tady je prostor pro mou fantazii a touhu po skloubení obou - na jedné straně po vědeckém uchopení té věci, a pak je tam ta druhá složka, kreativní, a já stojím mezi oběma.

Jak se z klavíristy a skladatele stane hudební archeolog, zájemce o pravěkou a lidovou hudbu a tudíž i o repliky těchto nástrojů? Co ve vás spustilo prvotní zájem o ně? Bylo to hledání odpovědí na filozofické a historické otázky, tedy hledání pramenů hudby, umění a tvořivosti vůbec, nebo vás oslovil unikátní zvuk těchto nástrojů, které pak používáte ve vašich kompozicích?
Na konci devadesátých let jsem se začal zajímat o českou lidovou hudbu, a to mě dovedlo k lidové hudbě světové, můžeme říci až k etnické. Otevřel jsem tím Pandořinu skříňku, protože jsem začal poslouchat stovky a stovky nahrávek významných etnomuzikologů z celého světa a uvědomil si přitom, že lidská fantazie nezná mezí, protože existuje tolik různorodých hudebních vyjádření, že si to ani nedovedeme představit. A když jsem viděl bohatost lidské invence, začal jsem si uvědomovat, jak dlouho zde takové bohatství bylo a proč se člověk vůbec potřebuje vyjadřovat umělecky a hudebně. To mě postupně dovedlo až k otázce potřeby umění - proč potřebujeme umění, co to je, k čemu to je.

A vaše odpověď?
Je to určitá touha po dotknutí se transcendentna, to znamená něčeho, co vás přesahuje - asi smrti. Touha po něčem, co nedokážeme pojmenovat, ale kde můžeme zanechat svou stopu. Tady už mě to vedlo k původu umění vůbec - a už jsme v pravěku. Tím pádem jsem se začal zajímat o pravěké umění.

Zvukový rejstřík těchto pravěkých/prehistorických nástrojů je překvapivě bohatý, jsou zhotoveny z kostí zvířat i ptáků, zvířecích rohů, dřeva, nepálené hlíny, mušlí, později z kovů jako nejrůznější metalofony, nebo s kovovými komponenty. Ve své sbírce máte nejrůznější flétny, dokonce unikátní nosovou flétnu, rohy, píšťaly, valašské koncovky, dvojačky, fujary, velké trouby, šalmaje, okaríny, grumle a mnoho dalších nástrojů. Když vidíte a slyšíte nějaký unikátní nástroj, probudí se ve vás nejdříve badatel, hudební archeolog, nebo komponista?
Já to nerozlišuji, protože na ty nástroje musel někdo hrát, a když na ně hrál, musel je taky umět vyrobit, musel vědět, jak budou vypadat, jak je uchopit a co ten materiál chce. Jste magazín zaměřený na materiály, takže bych rád uvedl důležitou věc. Máme zlomky některých pravěkých nástrojů - kostěné flétny, tromby, okaríny, struháky, hrálo se na krápníky atd., čili je máme a víme, že existovaly. Nevíme sice, jak existovala hudba, to je něco jiného, ale ty materiály tady jsou. Pak je ale celá škála materiálů, které nemáme, ale které jistě existovaly, jenže časem shnily nebo byly zničeny oproti malbám zachovaným díky konzervaci vzduchu v jeskyních. Takže byla spousta ještě dalších nástrojů - z travin, rákosu, ze dřeva nebo z kůže.

Podle ukázek vaší interpretace hry na tyto trans-nástroje, pravěká hudba mohla znít tak, že se jednotlivé tóny řetězí do melodie přirozeným způsobem, bez intervence hodnotící mysli. Tónová řada ani celek nemají formální strukturu, navíc technický stav nástrojů neumožňuje žádné složitosti. Přesto nemůžeme říci, že je to hudba primitivní, protože je v ní přítomen silný duchovní náboj. K důležité funkci hudby patří i funkce rituální, hudba od nepaměti provázela kultovní a náboženské obřady. I když stále ještě existuje, je dnes tato funkce, alespoň v euroatlantickém kulturním okruhu, značně oslabena. Co pro člověka a jeho duchovní rozvoj znamená ztráta posvátných rituálů?
Já si to nemyslím. Vím, na co narážíte, ale to, že člověk nevěří v boha v křesťanském slova smyslu, neznamená, že nevěří v něco vyššího, v nějakou vyšší moc, která jej přesahuje. Pro mě je koncertní síň určitý druh svatyně. To, že člověk v sedm hodin večer odejde z domova, jede do Rudolfina a poslouchá koncert, který ho obohatí a přinese mu rozměr krásna a on z koncertu odchází určitým způsobem povznesen a o něčem přemýšlí - není to určitý druh rituálu? Kdybychom si to rozebrali, je to velice kodifikované - dostavíte se v určitou hodinu na určité místo, v určité chvíle se tleská, v určité chvíli se netleská… Ve skutečnosti to rituál je a má i svůj vlastní duchovní rozměr, i když ne možná ten, který jste měla na mysli, ten náboženský, což je něco jiného. Náboženská hudba stále existuje, i když v jiném rozsahu, než ve středověku. A jsou skladatelé, kteří se církevní hudbě věnují a vyjadřují tím svou víru. Nemyslím si tedy, že by dnes hudba ztratila svůj duchovní rozměr.

Dobře, ale přesto nelze popřít jistou devalvaci způsobenou možná přehlcením z obrovského množství informací, vizuálních i zvukových, které se na nás prostřednictvím médií valí, ať chceme nebo ne, ze všech stran. To je zcela nová věc v dějinách kultury...
To ano. Ale nikoli hudba, to média ztratila duchovní rozměr. Třeba televize je dnes komerční záležitost, která musí uspokojit poptávku inzerentů, ale i tak by měla toto manko nějakým způsobem kompenzovat, minimálně nějakými procenty. Manko je opravdu obrovské, televize věnuje kultuře jen nepatrný zlomek vysílacího času, a to je špatně. Ale to už je otázka politická.

Kryštof Mařatka (*1972, Praha), skladatel, dirigent a klavírista, vnuk sochaře Josefa Mařatky. Studoval na Konzervatoři v Praze hru na klavír u Jaromíra Kříže a skladbu u Bohuslava Řehoře. Ve studiu kompozice pokračoval jeden rok na AMU pod vedením Petra Ebena (1993-94). V současné době patří k zásadním osobnostem evropské skladatelské scény. Katalog jeho kompozic obsahuje několik desítek prací pro sólové nástroje, komorní ansámbly nejrůznějšího obsazení, instrumentální koncerty, komorní, symfonická a vokálně-instrumentální díla, melodramata, hudbu k filmům, úpravy děl klasické hudby a transkripce lidové hudby střední Evropy. Skladby Kryštofa Mařatky vydává nakladatelství Jobert v Paříži.

Hudební řeč jeho skladeb propojuje světy pravěkého umění, hudby paleolitu, etnické světové a české lidové hudby, inspiruje se světem astrofyziky, literatury či zrodu lidské řeči. Jeho sbírka více než stovky archaických trans-nástrojů, originálů, replik či autorských výtvorů, na které sám hraje a v některých skladbách používá, je ojedinělá. K zásadním Mařatkovým dílům patří hudební triptych, jehož vznik trval 8 let. Rozsáhlé dílo inspirované paleolitickým uměním, pozůstatky hudebních nástrojů a výzkumem osvojování lidského jazyka je složeno z částí: Otisk - naleziště preinstrumentální hudby paleolitu pro symfonický orchestr (2004), Zvěrohra - sbírka antropoidních písní pro soprán a orchestr (2008) a Vábení – Rituál pravěkých zkamenělin člověka pro smíšený sbor a symfonický orchestr (2011). Tato monumentální freska nabízí analogie, hypotézy a otázky týkající se souvislostí mezi moderním a archaickým uměním.

Rovněž i další Mařatkova díla s názvy jako Antologie snů, Kniha popela, Astrophonia, Druhopisy, ateliér lidových hudebních nástrojů českých zemí pro komorní orchestr, Morana, vítání jara v Čechách pro dětský smyčcový orchestr, Praharphona, hudba staré a nové Prahy pro harfu a orchestr, Onyrik, příběhy budoucí a cizokrajné pro jinak temperovaný klavír, a mnohé další vypovídají o světech, z kterých se rodí jeho hudební řeč. Zabývá se také objevováním jiných technik klavírní hry, než jsou techniky vytvořené na klávesách. V rozhovorech často vyzdvihuje vášeň pro tvorbu Leoše Janáčka, jehož Zápisník zmizelého natočil ve studiu pro Český rozhlas v roce 2015 s tenoristou Alešem Brisceinem.

Kryštof Mařatka je autorem filmu Z tvého života, který natočil v letech 2000 až 2012 a který věnoval otci, prof. Zdenku Mařatkovi (1914–2010), významnému českém lékaři k jeho 95. narozeninám. Tento portrét též zmiňuje rodinné prostředí utvářené osobními vzpomínkami na Augusta Rodina i Antonína Dvořáka. Mařatkova hudba doprovází také němý film Přemysla Pražského z roku 1927 Batalion.
Jako příležitostný herec vystupuje Kryštof Mařatka ve vlastních melodramatech: melodram pro herce a klavír Kuzněcov, celovečerní melodram pro dva herce a instrumentální soubor Čtyřnohá vrána, Ďáblův kotlík, melodram pro herce a klavíristu inspirovaný starou korsickou legendou, a melodram pro jednoho herce a klavíristu Záhada pana Rybky na motivy povídky Karla Čapka Šlépěje. Své melodramy prezentuje ve francouzštině, češtině, angličtině, němčině a ruštině.

O díle a hudebním vesmíru samotného Kryštofa Mařatky vzniklo několik dokumentárních filmů: Tři generace Mařatkas, (52 min, Česká televize), Zrození imaginárního, (26 min, Karl More Productions), a Housle pod polštářem, (52 min, LGM Productions), oba vysílané na evropském televizním kanálu MEZZO.

V současné době pracuje na opeře na motivy románu Karla Čapka Továrna na absolutno pro operu Národního divadla Brno. Založil Asociaci Piano Paris – Prague, finanční sbírku na koupi nového klavíru pro České centrum v Paříži, která zahájí činnost v září 2022.

Kryštof Mařatka je laureátem Fondation Natexis (1999), získal ocenění od Académie Charles Cros za nahrávku komorních skladeb (2001), Grand Prix Alexandr Tansman a Ceny publika za skladbu Luminarium v Tansmanově soutěži (Lodž, 2006), Prix Pierre Cardin (cena za dílo francouzské lʼAcadémie des Beaux-Arts, 2007) a Premier Grand Prix du Shanghai Spring Music Festival (2007). Společnost dʼAction Artistique (AFAA) jej vybrala jako hudebního experta výběrové komise pro programy Villa Médicis hors les mures a Villa Kujoyama v Japonsku (2005).

Nejbližší termín, kdy si zájemci mohou poslechnout část z tvorby Kryštofa Mařatky spolu s přednáškou Dr. Jiřího Grygara, je: ČAPKONCERT