Jak to vidí

Milan Krajíček: Pravý úhel

Za výstavou Pravý úhel, která je právě k vidění v pražské Galerii Kuzebauch, stojí Milan Krajíček. Umělec vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a poté se vyškolil v ateliéru skla u Vladimíra Kopeckého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Aktuální výstavou zachycuje esence architektury, přírodních jevů a samotného časoprostoru.

Milan Krajíček: Pravý úhel
Milan Krajíček: Pravý úhel

Autorka: Martina Bartoňová • Foto: Ondřej Kocourek

Pozoruhodný je na této výstavě celkový koncept instalace. Je rozvržená do dvou simultánně jdoucích rovin, jež lze vnímat buď na základě témat, nebo na základě tvaru. Divák vstupuje výstavou tematicky do pomyslných geometrických dialogů – rozhovor na téma přírodních jevů (například díla Ledovec, Gravitace) a debata konající se mezi díly urbanistického charakteru (Ztracené město, Zelená architektura). Jisté propojení těchto dialogů představují díla Uvnitř gravitace, Zakřivení časoprostoru a Ohnutý prostor, která tématem i formou zastřešují předchozí skupiny a zároveň ukazují jejich určitou kolizi.

Ledovec.

Druhou rovinou jsou tvary a barevnost. Většina děl je umístěna do vzájemného tvarového kontextu, avšak zajímavými solitéry výstavy jsou díla s názvem Zakřivení časoprostoru a Uvnitř gravitace, jež nepracují s pravým úhlem jako dominantním prvkem. Autor zde uplatňuje využití oblých záhybů, čímž narušuje dominanci ostrých tvarů. Tato dvě díla jsou logicky vystavena samostatně. Obdobně tak umělec pracuje i se Ztraceným městem a Ohnutým prostorem, pro něž je charakteristická práce s plošností.

Tvorbou prostupuje kromě všudypřítomného pravého úhlu také využívání barevného skla. Právě propojení barev a geometrických prvků si Krajíček odnesl ze studia u Vladimíra Kopeckého, pro něhož je tato tvorba typická. Krajíček však s dílem pracuje jako s krychlí, ze které postupně ubírá hmotu, čímž vzniká nový útvar.

Uvnitř ztraceného města I.

Využití těchto geometrických tvarů je pro Krajíčka přinejmenším atypické. Divák se již na jeho předchozí výstavě v roce 2019 mohl setkat s autorovou typičtější tvorbou – fluidními tvary. Na současné výstavě umělec představuje něco zcela odlišného. Geometrie jako taková je téma, které je silné i ve tvorbě Kopeckého, jehož vliv je v této výstavě patrný. Z této perspektivy sice nepřináší Krajíček mnoho originálního, ale z hlediska formy jsou díla více než zdařilá. A to nejen formy umělecké, ale i formy doslovné. Právě využití grafitové formy (což dělá jeho tvorbu originální) a následné tepelné opracování a deformace skla sjednocuje všechna díla v jakémsi variačním řádu a zároveň tak diváka vede k pozoruhodným detailům.

Jako vhodné se jeví rozmístění děl, která nejsou velkých rozměrů. Díla stojí na poměrně mohutných podstavcích, které podtrhují jejich esence. Přestože podstavce také opticky vyplňují prostor, výstava nepůsobí přeplněně.